Záhady, historie a UFO

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

Hudba jako lék: Jaké jsou její léčivé a uzdravující účinky?

„Lidstvo je s hudbou neodmyslitelně spjato. Vždycky tomu tak bylo a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Účinek hudby je natolik všestranný, že působí na člověka bez ohledu na rasu, etnickou skupinu, náboženství nebo politickou příslušnost. Hudba pomáhá vyjádřit emocionální, fyzický i mentální stav, umožňuje osobní prožívání radosti a bolesti“. Anglické slovo „music“, hudba je odvozeno z řeckého „muse“. Mytologie vypráví, že králi bohů Diovi a bohyni Mnémosyné se narodilo devatero Múz, nebeských sester. Hudba je tudíž dítětem božské lásky, jejíž půvab, krása a tajemná léčivá moc jsou v důvěrném sepětí s nebeským řádem a vzpomínkou na náš původ a osud. Hudba může velmi pozitivně působit na naše tělo. Ovlivňuje naše dýchání, náš tep a krevní tlak, srdeční frekvenci. Zlepšuje soustředěnost, koordinaci našeho těla, zmírňuje svalové napětí a stres, podporuje trávení, uvolňuje bolest, posiluje naši imunitu. Může být afrodisiakem, zvyšuje hladinu endorfinů v těle, fyzickou i psychickou výkonnost, posiluje paměť. Hudba uklidňuje, navozuje pohodu, může nám dodat pocit štěstí. Pomocí hudby se můžeme vyjadřovat, tvoří nás kreativními a podporuje intelekt. Využití působení hudby a zpěvu v dějinách lidstva Léčebné působení zvuku je využíváno v průběhu celé historie lidstva. Najdeme o něm zmínky již v prehistorii, kdy doprovázel hudební a taneční rituály, v antice, kde v rámci léčebných procedur byly rozvíjeny instrumentální a vokální dovednosti, či v dávném Orientu, kde se zabývali léčebným účinkem hudebních postupů a frekvencí tónů. V dávné historii byla hudba důležitou součástí nejrůznějších rituálů (což je ostatně dodnes), přičemž rituály jako takové hrály v dějinách lidské společnosti velmi podstatnou roli. Sloužily jako jednotící a spojující prvek, k řešení nejrozmanitějších problémů a v neposlední řadě jako nezbytná součást léčby duše i těla. Hudba měla převážně magicko-kultovní charakter a pomáhala lidem se vyrovnat s nejrůznějšími životními situacemi, přírodními podmínkami, chorobami či úzkostnými stavy. Již Aristoteles si byl vědom pozitivního i negativního účinku hudby na psychickou i somatickou stránku člověka. Doporučoval dórskou stupnici, která má údajně duchovní sílu a lydickou s velkým vlivem na děti. V antickém období hrál důležitou roli pojem harmonie. U předsokratovských filozofů byla harmonie vnímána z kosmologického hlediska jako všeobecný princip neboli univerzální zákonitost. Pythagoras vycházel z předpokladu, že je celý vesmír vybudován harmonicky. Harmonie mezi vesmírnými tělesy a jejich pohyb rozkmitá éter, jenž vydává harmonický zvuk znějící celým vesmírem (zde má původ rčení harmonie sfér). Podle Pythagora stejně jako celý vesmír, i duše je určitou harmonií, souzvukem a tato skutečnost vysvětluje potěšení, které hudba poskytuje lidské duši. Duše se může pomocí hudby zdokonalovat, jelikož hudba může duši naladit na onu božskou melodii a harmonii, úkolem hudby je pomoci duši si rozpomenout na její božský původ. Pythagoras a jeho žáci proto využívali hudby k léčení mnoha chorob a můžeme ho tak považovat za zakladatele muzikoterapie. Předepisoval takzvané hudební kůry, pomocí nich obnovoval harmonii duševních schopností a léčil náruživosti duše, které se projevily v nerozumné formě (žal, hněv, strach…). Další významný filozof Platón se domníval, že léčebné postupy ztrácí bez zpěvu účinnost. Také v Číně je léčba hudbou využívána již dlouhá tisíciletí. Vychází z teorie o pěti prvcích a pěti základních tónech tvořících základ našeho bytí. Vliv hudby na tělo a mysl Vedle účinků hudby na lidskou emocionalitu řada výzkumů i studií prokazuje pozitivní účinek hudby také na fyziologické pochody v těle. Nutno však dodat, že pro tyto účely je zapotřebí použít specifickou hudbu. V Indii jsou již po staletí využívány tzv. rágy (hudební díla) k navození různých stavů mysli u posluchačů. Různé rytmy a tempa mohou ovlivnit efekt rágy na náladu a emoce. Pomalé rytmy zpomalují mysl a navozují klid a relaxaci. Rychlé tempo a rytmy, obvykle v kombinaci s notami o vysoké frekvenci stimulují a osvěžují mysl a tělo. Rágy nejsou pouhou zábavou, ale jejich vibrace se na základě rezonance mohou synchronizovat s náladou a zdravím člověka. Pomocí stimulace nálady a kontroly mozkových vln mohou rágy fungovat jako doplňková léčba. Jedním z možných vysvětlení, proč hudba pozitivně ovlivňuje pocit duševní pohody je zejména její schopnost ovlivnit emocionální naladění jedince. Jestliže se dobře cítíme, i fyzické nemoci nebo zranění se hojí rychleji, máme více energie, jasnější myšlení a celkově jsme více otevřeni životu i ostatním lidem. Hudba má schopnost vyvolávat v lidech nejrůznější emoce. To může být dáno aktivitou „zrcadlícího neuronového systému“, což jsou buňky v neuronovém systému, které reprezentují aktivity prováděné člověkem samým a druhými lidmi. V dřívějších dobách existovaly spekulace a pochybnosti o schopnosti hudby vyvolat skutečné emoce v široké paletě, dnešní výzkumy v hudební psychologii však potvrzují, že hudba může vyvolat jakoukoliv emoci, která může být pociťována v jiných sférách lidského života. Hudba může rovněž stimulovat emocionální paměť. Emoce jako takové mohou být silně ovlivněny vzpomínkami, asociacemi a vírou, které spojujeme s hudebním vzorcem nebo skladbou. Naše tělesné emocionální reakce na události jsou uchovány v emoční paměti a automaticky se znovu objeví, pokud vidíme nebo slyšíme něco pro nás významné. Emocionální vzpomínky způsobují okamžité fyziologické změny, aniž bychom věděli, proč nebo jak. Můžeme již zapomenout detaily příjemné nebo nepříjemné události, ale určité vodítko (např. melodie nebo skladba) může vyvolat okamžitou emocionální reakci. Tohoto efektu využili například při práci s lidmi v Ugandě, kde je vysoký výskyt AIDS a pacienti zoufale potřebují posílení. Hudba byla schopna obnovit paměť komunity, změnit paměť na utrpení prožité díky onemocnění AIDS mezi posluchači a přesunout postoj doprovázející nemoc k postoji pozitivního života. Lidé již od pradávna intuitivně i cíleně využívají schopnosti hudby upevňovat pocit jednoty a sounáležitosti. Například vojákům jejich bojové zpěvy dodávaly odvahu a prohlubovaly soudržnost, poslech hymny umocňuje pocit národní identity, stejně tak působí i písně během různých oslav, svátků nebo jiných kulturních či společenských akcí. Hudba jako nejsnazší cesta k prožitku vrcholných zážitků Schopnost navodit bubnováním, zpěvem a hudbou změněné stavy vědomí je stará jako hudba samotná. Působení hudby na mozkové vlny je využíváno například šamany v tradičních kulturách. Bubnování během rituálů navodí synchronizaci mozkových vln s rytmem. Analýzy šamanského bubnování objevily během bubnování převládající frekvence od 0,8 do 5 Hz, tedy „théta“ aktivitu (tyto vlny se běžně objevují například ve spánku nebo meditaci). Šamani tak empiricky velmi dobře využívali schopnost zvuku ovlivnit celé tělo-nízké tóny ovlivňují dlouhé kosti a větší části těla, velmi vysoké frekvence působí na jednotlivé buňky a neurony. Náhodné interferenčně vzniklé velmi nízké frekvence při skupinovém bubnování pak velmi efektivně ovlivňují činnosti mozku v oblasti mozkových vln theta. Změněné stavy vědomí navozené hudbou mohou mít často formu blížící se takzvaným vrcholným zážitkům neboli Peak Experiences. Vrcholný zážitek je jednou z charakteristik lidské seberealizace. Tento stav doprovází tělesné reakce, zesílené vnímání hudby, vybavování vzpomínek, intenzivní koncentrace, změna vnímání času, prostoru a vlastního těla, silné emoce radosti nebo pocit klidu. Muzikoterapie: Léčivá síla hudby „Muzikoterapie je terapeutický obor, jenž využívá hudby či hudebních prvků k dosažení nehudebních cílů. Těmito metodami jsou nejčastěji cíle léčebné, ale může jít i o osobní rozvoj, zlepšení kvality života či mezilidských vztahů“. Rozkvět muzikoterapie se datuje od 2. světové války, kdy vznikly dvě velké školy, a to škola americká, ve které hudba působí spíše jako doplněk léčby a škola švédská, ve které má hudba centrální místo, jelikož hudbou pronikáme do hlubších vrstev než pouhým slovem. Další významná zahraniční škola je škola německá. U nás se muzikoterapie prosadila o něco později, a to v roce 1975, kdy vznikla pracovní skupina pro muzikoterapii při psychoterapeutické sekci psychiatrické společnosti Československé lékařské společnosti. První ověřenou studii, která se zabývá využitím hudby při léčbě pacientů, uskutečnil v roce 1899 James L. Corning. Poté vydal zprávu o tom, že hudba Richarda Wagnera a dalších romantických skladatelů redukuje morbidní myšlenky a zlepšuje pacientův stav při probouzení. V roce 1914 se muzikoterapie uplatnila během chirurgického zákroku, kdy lékaři použili fonograf k uklidnění a rozptýlení pacienta. Současná muzikoterapie vznikla koncem 40. let. V této době využití našla především mezi vojáky vyčerpanými bojem po 2. světové válce. Existují tři principy, kterými se muzikoterapie řídí. Tím nejdůležitějším je nastoupení, kdy „držíme krok“ s hudbou a „jsme v rytmu“. Tělo se přizpůsobuje rytmu a tempu zvuku. Díky principu nastoupení můžeme sledovat, jak hudba, kterou poslouchám, dokáže ovlivnit mozkové vlny, srdeční frekvenci, dýchání atd. I proti sebelepší hudbě ovšem můžeme postupem času být imunní. Tomu zabraňuje druhý princip, a to izo-princip. Postupnou změnou tempa, rytmu, řeči i emocionálního obsahu skladby dosáhneme převedení emocionálního nebo fyzického rozpoložení do rozpoložení jiného. V hudbě, ve které se izo-princip odráží, nikdy nenajdeme nečekanou změnu, překvapení nebo pauzu. Třetí princip je rozptýlení (diversion), který je mezi muzikoterapeuty velmi oblíbený. Tento princip odvádí pozornost pacientů od bolesti a nepohodlí. Toto rozptýlení ovšem netrvá dlouho a nefunguje tak, že zcela změní vztah mysli a těla. Dočasně ale může vyvolat léčivý účinek. „Hudba je těsnopis emocí. Emoce, které lze popsat tak nesnadno, jsou přímo sdělovány člověku v hudbě a v tom je její síla a význam“. – Lev Nikolajevič Tolstoj   )

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji Vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se Vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto Vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“. Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“. Spěchali tam a nalezli Marii, Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno…“ Betlémy a jejich tradice v lidové kultuře Betlémy nazývané také jesličky jsou zlidovělá, mnohdy idealizovaná vyobrazení narození Ježíše Krista. Mezi vánočními svátky a Hromnicemi se v mnoha katolických zemích stavěním betlémů vyjadřovala úcta a víra v existenci Božího syna. Vyobrazení narození lze nalézt již ve 4. století na sarkofágu v Římě. Poté se ukazovalo v různých formách v Evropě, například při vánočních hrách nebo na oltářích z 14. století. V 16. století se o rozšíření chrámových betlémů z Itálie zasloužili jezuité a františkáni. Počátky této církevní tradice, která se pak stala lidovou, se obvykle připisují sv. Františku z Assisi, který prý na Vánoce roku 1223 postavil v lese v jeskyni jesle, doplnil je živými zvířaty – oslem a volem – a u této scenérie potom sloužil mši. Ve skutečnosti je zvyk stavění betlémů mnohem starší. Nejstarší křesťanské umění, tzv. „umění římských katakomb“, bylo poznamenáno mechanickým spojováním různých názorových proudů a tematicky i formálně přejímalo mnohé podněty antického výtvarného umění. A tak staré křesťanské umění zejména v prvních dvou stoletích, kdy byli křesťané pronásledováni, znázorňovalo Krista pomocí kryptogramů, nebo jako mýtického pěvce Orfea, který prý dovedl svým zpěvem křísit i mrtvé. Už z první poloviny 3. století známe první vyobrazení Kristova narození. Jedná se o fresku z katakomb sv. Priscilly, která zobrazuje Marii a Ježíška, jimž se přišli poklonit mudrci z Východu. Ježíšovo narození popisují dva evangelisté, Matouš a Lukáš. Lukáš líčí základní schéma pouti Josefa a Marie do Betléma, kde byli nuceni uchýlit se do chléva. Marie zde porodila Ježíška a položila jej do jeslí. Matouš mluví o příchodu mudrců – mágů – z Východu. Alexandrijský myslitel Órigenés (185–254) se ve svém textu zmiňuje o volku a oslíkovi, kteří byli při Kristově narození v chlévě. Zřejmě čerpal ze starozákonního textu o příchodu Spasitele. Nejvíce informací o podrobnostech celé scény Kristova narození nalezneme v písemných pramenech z prvních staletí křesťanství. Všechny detailní údaje a všechna sdělení zdánlivě dokumentárního rázu pocházejí z různých apokryfních pramenů. Texty objasňují existenci tzv. „Tří králů“ a detailně je charakterizují. Některé zdroje čerpající z líčení poutníků, kteří se vrátili z Palestiny, nehovoří o chlévě jako o místě Kristova narození. Podle nich přišel Ježíš na svět v jeskyni. A tak se později, zpočátku převážně v Itálii, staly kopie „betlémské jeskyně“ předmětem uctívání. Postupně došlo ke sjednocení základních motivů a scéna narození Krista se začala řídit určitými pravidly. První betlém, jak ho chápeme v dnešním slova smyslu, byl zřejmě vyroben roku 1291. Sochař Arnolfo di Cambio na zakázku chrámu S. Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška, ležící Marii, stojícího Josefa, volka, oslíka a Tři krále. Postavení soch se dala obměňovat. O 100 let později, roku 1384, uzavřel smlouvu sochař Vani Mainardi s páterem Giovannim de Bartolomeo na vytvoření asi deseti soch zpola v životní velikosti, které by představovaly svatou Rodinu, pastýře, hlavy osla a vola, z nichž by se dala volně sestavit celá scéna narození Páně. První betlém, který byl určen pro vystavování v domě majitele sv. Kajetána z Tiene (1480–1547), byl určen jako doplněk k světcově výkladu o narození Ježíše. Betlémy, které byly doposud vidět jen o svátcích v kostelech a klášterech, se tak začaly objevovat v soukromých kaplích a sídlech. Zhotovování honosných betlémů na zakázku italských šlechticů a vysokých církevních hodnostářů se pak stalo módou, která se rozšířila i do dalších zemí – Španělska, Portugalska a do německy mluvících částí Evropy. Zákaz betlémů za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Josefínská osvícenská doba spatřovala v betlémech jenom naivní dětské či rustikální zvyky. Josef II. zakázal tento zvyk jako církve nedůstojný a betlémy byly vyhoštěny z kostelů. Avšak vzhledem k velké oblibě tohoto zvyku se tvorba betlémů přemístila do domácností a stala se náplní činnosti lidových řezbářů. A tak se na sklonku 18. století rodí téměř v celé Evropě nový druh lidového umění. Kdo všechno patří do betléma? Každý betlém je rozdělen na několik částí – mluvíme tedy o centrální části betléma (do ní patří Jezulátko, Panna Marie, svatý Josef, anděl „Zvěstovatel“, osel a vůl), o rozšířené scéně (týká se pastýřů, Tří králů a jejich doprovodu, popř. porodních bab a sudiček) a otevřené scéně (zde se nachází darovníci, zvířata, rostlinstvo, krajina apod.). Nejdůležitější postavou je paradoxně ta ze všech lidských figurek nejmenší. Malé nemluvně Ježíšek. Pro křesťany je to výpověď o Boží jemnosti, citlivosti a pochopení vůči lidem. Tato postava byla často v prvních staletích malována samostatně a teprve později se k ní přidávala Marie, jeho matka, a ještě později Josef. Přitom si bez nich betlém ani nedokážeme představit. Postava Ježíška je pro betlémy natolik zásadní, že se dokonce z betlémů osamostatnila. Za jednu z takovýchto samostatných soch můžeme považovat například Pražské Jezulátko. Další postavou je Panna Marie. Do centrální scény je zakomponována až po rozhodnutí církevního koncilu v Efesu v roce 431, kdy byla závazně prohlášena za rodičku Boha. Evangelium mluví o Marii jako o rozvážné ženě, která celý svůj život svěřila v úplné odevzdanosti do Božích rukou. V betlémech figurka Panny Marie stojí vždy na straně evangelijní – z pohledu diváka vlevo od středu betléma. Vlevo jsou umístěny také pastýři a odtud má k jesličkám hledět i osel. Na jejích šatech jsou nejčastěji tři barvy – bílá znázorňující její panenství, červená symbolizující lásku a božství a modrá zastupující věrnost a Krista. Panna Marie může být okrášlena květinovými atributy – růžemi a orlíčkem. V přímořských zemích je zobrazována s mušlemi, které mají symboliku – jako se v mušli ukrývá perla, v Mariině lůně byl Ježíš. Třetím centrálním členem je Josef. Příčinou ne tolik hojného zobrazování může být to, že malíři neměli podporu ani v antické mytologii, kde by byla jemu podobná postava, ani v evangeliích, kde je Josef ze všech tří členů svaté Rodiny zmiňovaný nejméně. Nejvíce se o něm rozepisuje evangelista Matouš. Popisuje nepříjemnou situaci, kdy se dozvídá, že Marie je těhotná, přestože spolu nežijí. V jeho době by takovéto ženě podle židovského práva hrozilo ukamenování, proto se rozhoduje propustit ji potají. Jeho úmysl se změní po setkání s andělem ve snu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“. Josef je výslovně zmiňován ještě při útěku s Ježíšem a Marií před králem Herodem do Egypta. Když se konečně ve výtvarném umění začíná Josef objevovat, dostává nejrůznější podoby od mladého muže v plné síle, po již věkem sešlého starce. Tato nejednotnost zobrazení se přenáší i do betlémů, kde Josef stojí, klečí před jesličkami nebo paží vybízí krále, aby přistoupili blíže. Josef má v betlémech místo na straně epištolní, vpravo od středu jesliček. Za ním stojí vůl, kteréhož symbolika může být vykládána různě.Nejzajímavější betlémy v České republice • TŘEBECHOVICKÝ BETLÉM – Tento skvost se nachází v muzeu betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Řezbáři Josef Probošť a Josef Kapucián jej zhotovili před více než 100 lety a dílo se skládá z více jak 2000 dílů. V roce 1999 byl tento betlém prohlášen ministerstvem kultury za národní kulturní památku. • KAMENNÝ BETLÉM V KOZOJEDECH – Na severním Plzeňsku je k vidění betlém z neobvyklého materiálu. Kamenné postavy jsou dílem tamních sochařů Bartoloměje a Jany Štěrbových. Kamenné postavy Josefa, Marii, Ježíška a anděla doplňují v jeslích živá zvířata. • KRÝZOVY JESLIČKY V JINDŘICHOVĚ HRADCI – Monumentální 17 metrů dlouhý mechanický betlém je k vidění v muzeu v J. Hradci. Jde o největší pohyblivý betlém na světě, a proto je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Původně byly Krýzovy jesličky malé. Každý rok je ale rozšiřoval o další postavy a výjevy. Pracoval na nich bez přestávky 60 let, až do své smrti v roce 1918. „Stačí mávnout vánoční kouzelnou hůlkou nad tímto světem a spatříte, že všechno je jemnější a mnohem krásnější“.   )

Magická energie zimního Slunovratu

Magická energie zimního Slunovratu

Počátky tradic českých Vánoc vycházejí z doby pohanské. V této době byly symbolem životodárné síly, a proto lidé upíraly své modlitby, magické praktiky, obřady a zvyky ke slunci. Se třemi proměnami sluneční aktivity si Slované spojovali své oslavy. Svátek Vesny neboli jara a s ním probuzení slunce bylo první oslavou, druhý svátek byl čas růstu úrody, kdy slunce bylo v plné síle. Třetí významná slavnost byla v zimě, kdy slunce v tuto dobu pozbylo svou sílu, ale lidé věřili v jeho znovuzrození. Zimní slunovrat je doslova svátkem světla, který znamená „návrat Slunce“. V den Zimního slunovratu máme na severní polokouli nejdelší noc a nejkratší den. Od tohoto dne se noci začnou opět pomalinku zkracovat a dny prodlužovat. Nadvláda zimy tak začíná pomalinku slábnout. Proto je Zimní slunovrat důvodem k radosti a oslavám. Naši předkové (např. Římané, Egypťané, Keltové a Germáni) oslavovali Zimní slunovrat jako den znovuzrození Slunce. Slunce přináší světlo, teplo a život. Proto je důležité tento den uctívat a vítat s radostí. Cyklus Slunce v koloběhu času Slunce jako nebeské těleso bylo a je jedním z nejdůležitějších předmětů uctívání ve všech přirozených náboženstvích světa. Už v nejstarších dobách bylo vypozorováno, že kromě cyklu denního Slunce prochází i cyklem ročním, který spočívá v postupném prodlužování a opětovném zkracování dnů, na což jsou vázány i změny počasí a pravidelné střídání ročních období. Zjištěny pak byly i dva přechodové body tohoto cyklu, zimní a letní slunovrat. Přirozenou abstraktní reflexí tohoto děje byla pak představa, že Slunce se na zimní slunovrat rodí, s přibývající silou slunečních paprsků a délkou dne roste a dospívá, až dosáhne na letní slunovrat vrcholu své síly, potom ale s přibývající nocí začne opět stárnout a slábnout, až na zimní slunovrat zemře, aby se vzápětí mohlo znovu narodit. Dávné národy slavily v období zimního slunovratu zrození boha Slunce, ale i vlastního znovuzrození, jak duchovního, tak nadějí na fyzické překonání lámající se zimy. Peršané slavili pálením velkých ohňů narození Mithry. Tento bůh slunečního svitu a světla je doložen již ve staroindických védách a íránské Avestě. Když v 1. století př.n.l. římská říše připojila východní maloasijské provincie, dostal se jeho kult až do Říma. Mithra zastával úlohu prostředníka mezi bohy a lidmi a jeho kult jevil četné rysy známé dnes z křesťanství, jako byl i jakýsi křest svěcenou vodou či přijímání chleba, vody nebo vína. Mithrovo narození bylo slaveno 25. prosince, a protože mladé křesťanství také s mithraismem bojovalo, byl Mithra po čase ztotožněn s Ježíšem Kristem, čímž přijal Ježíš jasné atributy slunečního božstva. Toto je jeden z názorů, proč začalo být jeho narození slaveno právě na zimní slunovrat – v samotných svátcích Říma byla další příležitost k nahrazení pohanských kultů a oslav křesťanskými. Křesťanství také samo sotva mohlo ignorovat magickou povahu, kterou data slunovratů mají, a která je spojena se samotným naším bytím na této planetě. Saturnálie – Nejvýznamnější římské svátky Zimního slunovratu Saturnálie daly svou tvář částečně i Vánocům a byly zasvěceny původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Později byl ztotožněn s řeckým Kronem. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil. Saturnálie, svátky zimního slunovratu, trvaly zpočátku tři, později až pět dní. Začínaly 17. prosince přinášením obětí Saturnovi, k jehož poctě se konaly. V pozdějších dobách byl Saturnus bohem symbolizujícím čas. Saturnálie patřily k nejradostnějším svátkům už jen tím, že se při nich nedělal rozdíl mezi svobodnými a otroky. Po oběti v Saturnově chrámu byl všem shromážděným podáván oběd, všichni se mohli podle libosti najíst a napít. Ve svátečních dnech pak každý hostil svoje přátele, hostitel podaroval své hosty, ti zase nesměli přijít na hostinu s prázdnou. Lidé si dávali dárky, zvláště voskové svíčky, jejichž svit měl symbolizovat překonání nejdelší roční tmy, a figurky bohů, lidí a zvířat z těsta, hlíny, vosku, kovu i různých drahých materiálů. Pekli také sladké medové koláče, které patřily rovněž k nejdůležitějším dárkům. Později se stalo módou dávat nákladnější dary a boháči se navzájem předháněli. I císařové dávali dary svým příbuzným a přátelům, někdy to byly věci nesmírné ceny, někdy dárky nepatrné hodnoty, doprovázených lístkem s žertovným dvojsmyslným textem nebo narážkou. Po rozvinutí křesťanských tradic se dávání dárků na Vánoce stalo projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Nepracovalo se, školy, soudy a obchody byly zavřené. Panovalo bujné karnevalové veselí, pořádaly se hodokvasy, hry v cirku a gladiátorské zápasy. Po celou dobu Saturnálií si nikdo neoblékal tógu, symbol svého výsadního společenského postavení. Jedněmi z těch, pro které svátky znamenaly nejvíce, byli otroci, protože se zbavili svého otrockého postavení a měli volno. Uléhali na lehátka v jídelně a jejich pánové je obsluhovali. Otroci je mohli kritizovat, a dokonce si z nich ztropit žerty. Pánům to mělo připomínat „zlatý věk“, kdy si byli všichni rovni. Yule – Keltské oslavy Zimního slunovratu Po svátku Samhain přichází na řadu další část keltského roku – zimní slunovrat. Keltové v tuto dobu slavili svátek Yule, který připadá na 21. prosince. Yule je oslavou prodlužujících se dní, které v tuto dobu nastávají. Sabat zimního slunovratu je také znám (z různých oblastí) pod jmény Alban Arthan, Nadolig, Fionův den, Návrat Slunce nebo Midwinter. Yule je spojen s nachovou, zelenou či bílou barvou. Pro dekorace se používají stálezelené a neopadavé rostliny, jaké známe i z našich oslav (rostliny, které jsou v zimě zelené, měly vždy magický význam) – jmelí, břečťan, cesmína nebo i obyčejné větvičky jehličnanů. Na smrky a borovice Keltové upevňovali ozdoby, šťavnatá jablíčka a ořechy. Keltové připravovali také obřadní pečivo. Měsíčky a kolečka slazené medem symbolizovaly bohyni Lunu a boha Slunce. Dodržoval se sudý počet stolovníků a nikdy nechyběla miska pro náhodného návštěvníka. Pil se čaj z mladých borovicových ratolestí a v otevřeném ohni se pálilo voňavé jehličí (dnes purpura). Dům se vykuřoval bylinami jako mátou, mateřídouškou a jmelím. Obřadem noci zimního slunovratu bylo zapalování posvátného ohně v obydlích. Poleno muselo pocházet z pozemku vlastníka, muselo být z loňského slunovratu nebo ho rodině musel věnovat přítel. Poleno se poprášilo moukou a zapálilo třískami z předchozího vánočního polena. Někdy se kropilo pivem a slavnostně zdobilo. Poleno mělo hořet 12 dní a aby vydrželo, polévala se neohořelá část jablečným moštem. Od něho se zapalovaly ostatní ohně v domě. Popel se rozdělil mezi půdu a zvířata. Z nespáleného zbytku se vyrobil klín do pluhu pro první orbu. Zuhelnatělé kousky vánočního polena se používaly jako amulety proti bleskům, požárům a živelním pohromám. O slunovratu se Keltové rovněž obdarovávali dárky s magickým potenciálem – zlato a stříbro mělo chránit před nemocemi, květiny symbolizovat plodnost a úspěch. Jmelí bylo symbolem života a vzhledem k jeho lepivým semenům se mu připisovala schopnost udržovat milostné vztahy. „Zimní slunovrat je zlomový bod. Je to temnota, v níž je zažehnuto naše vnitřní světlo. Upusť od toho, co už nepotřebuješ. Jsi tvořivá bytost a máš sílu zhodnotit veškeré své sny a přesvědčení. To je důvod k oslavě! Tento den je skvělou příležitostí pro vědomé zesílení svého vnitřního světla, pozitivního smýšlení a lásky uvnitř i kolem sebe“.   )

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Svátek svaté Lucie 13.12. je nejmagičtějším dnem adventu

Jméno Lucie má základ v latinském slově lux (světlo). Vedle svaté Agáty patří k nejvýznamnějším sicilským světcům. Na den svaté Lucie býval zahajován dvanáctidenní cyklus předpovědi počasí na příští rok, uvádělo se, že jaké jsou dny od svaté Lucie do Božího narození, tak takové budou měsíce příštího roku. Dvanácti dnům od svátku Lucie do Štědrého dne se připisoval velký věštecký význam. Dvanáct dní představovalo dvanáct měsíců, a tak v průběhu těchto dní se věštil charakter počasí v odpovídajících měsících příštího roku. Na dveře se namalovalo křídou dvanáct kruhů, které byly rozděleny na čtvrtiny a představovaly jednotlivé týdny. Poté se každý den sledovalo ráno, v poledne, večer a v noci počasí. Toto pozorování se zapsalo do příslušné čtvrtiny kruhu, které předpovědělo počasí v patřičném týdnu nového roku. Ačkoliv jméno Lucie znamená „plná světla“ a jedno české přísloví říká že „Svatá Lucie noci upije“, tak zimní dny se začínají prodlužovat až 21. prosince. Je to z důvodu, že v 16. století byl zaveden gregoriánský kalendář. Tento kalendář upravoval časovou nesrovnalost v juliánském kalendáři nashromážděnou během staletí. Nesrovnalost představovala 10 dní, které nový kalendář vypustil. Proto byl brán svátek sv. Lucie před gregoriánskou reformou jako zimní slunovrat a byl to den před Štědrým dnem. České přísloví po reformě pak znělo „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“. Legenda o svaté Lucii Narodila se někdy v letech 283-286 v jihosicilském městě Syrakusy a zemřela mučednickou smrtí kolem roku 300–310 za vlády císaře Diokleciána. Není jisté, kde jsou její ostatky pochovány. Rok se svatými nabízí dvě možnosti: od 11. století mohou být ostatky uloženy v kostele svatých Jeremiáše a Lucie v Benátkách, ve kterém se nachází oltář s Luciinou schránkou, nebo v klášteře sv. Vincence v Metzu ve Francii. Vitae Sanctorum 1696 uvádí, že byla pohřbena nejprve v Syrakusách, následně přenesena do Konstantinopole a naposledy do Benátek. Lucie už jako dítě složila slib věčné čistoty. Byla však svojí matkou přislíbená za nevěstu pohanskému mladíkovi pocházejícímu z vážené rodiny. Lucie se modlila k Bohu, aby ji chránil od manželství. Ke zrušení zásnub pomohla Lucii těžká nemoc její matky Eutychie. Lucie matku přesvědčila k pouti k hrobu sv. Agáty, kde se těžce nemocné ženě opět vrátilo zdraví. Tento zázrak ji přesvědčil, aby povolila Lucii žít panenský život, držet křesťanskou víru a zrušila její zásnuby. S tím však nesouhlasil uražený mladík a Lucii udal u římského místodržícího císaře Diokleciána. Dioklecián byl nechvalně známý svou averzí vůči křesťanům, které nechával pronásledovat, mučit a popravovat. Zatčená Lucie byla těžce mučena, ale svoji víru neodvolala. Byl nad ní vynesen trest, že bude umístěna do nevěstince, kde bude nabízet své tělo sexuchtivým zákazníkům. Aby byla potupa plně dovršena, tak měl spoutanou Lucii přes město odvézt vozík tažený voly, a to vše se navíc mělo odehrát za posměchu obyvatelstva. Zde se odehrál jeden z dalších zázraků, kdy se vůz nepohnul ani přes snahu volů, ani později přes snachu vojáků. I z dalšího trestu, jenž spočíval v tom, že byla Lucie polévána vařícím olejem, vyvázla bez zranění. Nakonec byla usmrcena mečem. Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin. Svatá Lucie jako patronka a její atributy Svátek sv. Lucie byl v Římě zaveden v 6. století. Sv. Lucie je znázorňována v dlouhých šatech a je kreslena s těmito atributy: dvojitý kříž, svítilna, svíčka, palma, kniha, meč (ten je v některých případech zakreslen, jak jí visí na krku) a pochodeň. Existují vyobrazení Lucie, jak nese i dvě oči na podnose. Je to odkaz na legendu, kdy si Lucie vydloubla své oči a poslala je zmíněnému pohanskému mládenci. Sv. Lucie je nejčastěji považována za ochránkyni před krčními a očními nemocemi a patronku slepců. Rok se svatými uvádí další výčet možností: Sv. Lucie může být považována jako patronka nemocných dětí, sedláků, sklářů, advokátů, vrátných, kajících nevěstek (což lze opět spojit s jejím příběhem). Sv. Lucie byla též ochranitelkou před kouzly čarodějnic. Lidé na vesnicích se chránili nejen modlitbou ke světici, ale i jinými prostředky. Na Severní Moravě byl zvyk, že se do krmení dobytku od svátku sv. Lucie až do Božího hodu přidávalo těsto smíchané se svatojánským kořením, které se zaříkávalo. Existovala i varianta, kdy koření bylo smíchané se zeleninou. Chlév v tomto období byl uzamčen, aby čarodějnice nebraly hnůj pro svá kouzla. Jiná pověra předávala magickou moc polenu odloženému stranou na svátek sv. Lucie. Pokud se tímto polenem zapálil oheň na Štědrý večer, tak se měly tomuto stavení čarodějnice vyhýbat celý rok. Místem, kde se čarodějnice na svatou Lucii scházely, byla dle pověr z Moravy hora Radhošť. Ten, kdo chtěl čarodějnice odhalit, si v den svaté Lucie vyrobil tzv. lucijskou stoličku, kterou pak vzal s sebou do kostela na mši. Když se na ni pak posadil, byl schopen rozpoznat čarodějnice kolem sebe. Obdobou stoličky mohla být například vařečka nebo deska s otvorem, skrze nějž mohl člověk spatřit čarodějnice. Zvyky a obyčeje na sv. Lucii Svátek sv. Lucie býval svého času oblíbenější než svátek svatého Mikuláše. Postava Lucie měla vzbuzovat strach a byla opakem hodného Mikuláše. Další kontrast mezi Lucií a Mikulášem byl v jejich kostýmu. Zatímco Mikuláš měl víceméně podobný úbor na českém území, Lucie se naopak lišila v převleku dle regionů. Ještě v období před 1. světovou válkou patřil k tradičním a oblíbeným svátkům na vesnicích. V den svátku sv. Lucie chodil na vesnicích po chalupách průvod masek, v jehož čele byla dívka. Tato dívka byla převlečena za svatou Lucii (těchto Lucií mohlo být i více, záleželo na kraji a různé variantě tohoto svátku). Mladá děvčata používala jako masku bílou plachtu, do které se zahalovala. Na obličej si dívky mazaly buď hladkou mouku, anebo vrstvu sádla. Úpravou prošly i vlasy, někde byly schované pod pokrývkou (případně plachetkou jako součásti lidového oděvu) a jinde byly rozcuchané. Oděv měl různé varianty. K dlouhé bílé košili se používala bílá sukně se širokou pentlí. Jako pokrývka hlavy se používal plechový kastrůlek na mléko, věneček, čepec nebo mitra z černého papíru. Existovaly i strašidelné verze, například na Slovácku. Zde sice Lucie chodila v tradičním bílém šatu, ale na obličeji měla škrabošku s velikými zuby. Zuby se vyráběly z řepy. Jinde byla úprava i v masce obličeje, kdy se jako doplněk používala koňská hlava či čapí zobák. Zmíněný čapí zobák se používal v okolí Českých Budějovic a byl jako maska tvořen ze dřeva polepeného papírem. S takto vytvořeným zobákem se dalo i klapat. Ve středních Čechách strašila Lucie děti velkým dřevěným nožem. Hrozila těmto dětem rozpáráním břicha, pokud v rámci adventu poruší půst. Den svaté Lucie byl brán jako ženský svátek. Jako odkaz nejen mateřského kultu, ale i jako kontrola ženské práce v domácnosti. Mateřský kult symbolizovala Lucie chováním dítěte (jižní Čechy). Zůstaneme-li v jižních Čechách, tak zde byl i zvyk, kdy sestava několika Lucií (někdy jen 2) s výše zmíněnými zobáky vcházela tiše do světnice a každá z nich měla v rukou peruť (ta byla z husího křídla). Touto perutí bylo obrazně zameteno smetí ze světnice. Mělo to značit očistu od loňské špíny. Na Moravě platil na tento svátek zákaz příst len, protože předení patřilo k vedlejším hlavním pracím ženy. Je také možné, že tento zvyk se zachoval z dob, kdy bývaly přástky v době půstu před Vánocemi zakázány, a tento zákaz byl kontrolován úředníky na popud vrchnosti. Věřilo se, že neuposlechnutí tohoto příkazu rozhněvá světici, která naplní komín prázdnými vřeteny a bude požadovat je ihned napříst. Proto třeba na Valašsku vynášeli v tento den kolovraty na půdu. Ženy se převlékaly za Lucky a obcházely stavení a kontrolovaly, zda hospodyně dodržují zákaz předení lnu či draní peří. Pokud takovou neposlušnou ženu chytily při činu, tak jí dílo překazily několika způsoby: buď rozfoukáním peří, zabavením kuželu i s předivem anebo postačilo pocuchání přádla. V některých částech Pošumaví je i dnes řídce dodržovaný zvyk, kdy ženy mohou proti mužům útočit jak žertovně, tak i (symbolicky) fyzicky. Lucky muže přepadaly nejen doma, ale i v krčmě. Ženy muže popichovaly vařečkami a mazaly je hořčicí, sypaly jim mouku do vousů a vlasů, mazaly jim břicho povidly (v horším případě kolomazí) či je drápaly po prsou. Ženy chodily ve větších skupinách a útočily nečekaně, což u některých mužů budilo hrůzu a skrývali se do úkrytů. Znám je i případ, kdy ženy v rámci tradice zaútočily i na Národní výbor a zasedání muselo být odloženo. Všechny tyto „zákeřné“ věci vůči mužům měly být odplatou za celoroční drobné lži a špatné chování vůči ženám. Ale platí to pouze do půlnoci, kdy vláda žen končí. Uctívání sv. Lucie ve světě Ve světě je svatá Lucie uctívána v Itálii, Švédsku, Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku a Německu. I zde jsou s jejím svátkem spojeny lidové tradice. V Itálii jsou to nejčastěji světelné průvody, v nichž se může zpívat píseň Santa Lucia, ve Švédsku přetrvává už od roku 1780 tradice, kdy chodí Lucie převlečená za nevěstu v bílých šatech a s věncem s hořícími svíčkami na hlavě. V německém městě Fürstenfeldbruck již od 18. století zachovávají zvyk „plavení světel“. Děti vytvoří modely domů a budov, do kterých umístí svíce, tyto modely pak na den svaté Lucie pouštějí po řece. Obzvlášť v Itálii byly sv. Lucii zasvěcovány kostely a chrámy, často byla také vyobrazována ve výtvarném umění. Například v jejím rodném městě Syrakusy se nalézají chrám a kaple sv. Lucie, v tamějších katakombách je umístěna Caravaggiova malba Pohřeb svaté Lucie, v italském městě Gaetano je Lucii zasvěcen kostel, v němž je vyobrazena na deskové malbě z 15. století, a v benátském kostele sv. Apoštolů se vyskytuje oltářní obraz Přijímání sv. Lucie od španělského malíře Tiepola. V Národní galerii v Praze se nacházejí obrazy italských umělců, na nichž je Lucie znázorněna na jedné části triptychu, kde je spolu se sv. Kateřinou, nebo na obraze znázorňujícím Pannu Marii s dítětem, obklopenou čtyřmi svatými, z nichž jedna je sv. Lucie. „Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého“. – Sv. Lucie ze Syrakus )

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Tajemství a moudra ukrytá v lidových pohádkách

Pohádky a mýtická vyprávění provázejí lidstvo od nepaměti. Odpovídají na věčné otázky po smyslu života a bytí. Jaký je svět? Jak v něm mám žít? Jak mohu být sám sebou? Co je správné? Vedle filozofie a náboženství představují pohádky a mýty specifickou odpověď na tyto zásadní životní otázky. Pomáhají člověku nalézt sebe sama a své místo ve světě a porozumět vlastním pocitům a tužbám. Podněcují lidskou obrazotvornost a představivost a odkazují k vyšším mravním ideálům a transcendenci. Obzvlášť v dnešním světě, kdy narůstá v člověku pocit odcizení a osamocenosti, bychom se měli obracet více ke svým kořenům a lidové moudrosti, která je obsažena v pohádkách, mýtech a jiných formách lidové tvorby. Tyto příběhy představují hlubokou studnici lidské moudrosti a zkušenosti a poskytují člověku útěchu a potřebnou radu či pomoc při překonávání mnohých úskalí, která člověka provázejí v průběhu života. Díky pohádkám v nás může zůstávat naděje, že se dá žít pro daný okamžik a věřit v lepší budoucnost… Historie zkoumání pohádek „Pohádka je zdrojem vší poezie, v ní se projevuje původní lidová tvořivost a básnivost. Staré hrdinné pověsti a národní mýty žijí dodnes v neporušené naivitě dětských pohádek. V pohádkách se vyslovuje sama duše národa se svou moudrostí, fantazií i prostotou, svou vírou v nadpřirozené síly a svými dávnými národními božstvy“. První literární stopy a nejstarší písemný záznam se dochovaly na egyptském papyru, který pochází ze 13. století př.n.l. Pohádka nese název O dvou bratřích a do ústní tradice evropských národů přešlo několik motivů (např. kouzelná proměna hrdinky nebo magická znamení). Další stopy lidových pohádek jsou zaznamenány v antické literatuře – Proměny čili zlatý osel (2.st.n.l.) od Apuleia, v Ezopových bajkách a v Herodotově pohádce o mistrném zloději z 5.st.př.n.l. Středověká literatura je velmi známá díky hrdinské epice. Tyto náměty se nacházejí v ruských bylinách – pověst o Dobryňovi a drakovi, o boji kralevice Marka se saní. Častým motivem byl také král Artuš a rytíři, charakterističtí pro středověkou dobu. Od 12. století k nám začaly proudit pohádky z íránsko-perských oblastí. Tento vliv je také zřejmý v pohádkách Tisíce a jedné noci, ale také v biblických příbězích o králi Šalamounovi. Velký zájem o pohádku byl také v Itálii, kde se objevovala novelistická literatura a sborníky, které byly sestavovány jako „kratochvílná“ čtení. Například Pentamerone od G. Basile. V 19. století se pohádka těšila velkému zájmu. Stěžejní pro ni bylo období romantismu a národního obrození. V této době si sběratelé uvědomují hodnoty a kvality lidové pohádky, a proto se snaží tuto látku zachovat pro další generace. Na našem území vydávají obrozenečtí učenci sbírky národních písní, pohádek, pověstí a přísloví. První sbírka lidových pohádek s názvem Kinder – und Hausmärchen (Pohádky pro děti a domov) však vznikla na německém území v dílně bratří Jacoba a Wilhelma Grimmových. První svazek vychází v roce 1812 a v roce 1815 druhý. Oba bratři byli členy „heidelberského básnického kroužku“ a ke sběru a třídění textů přistupovali odborně. Na jejich dílo navazují mnozí další sběratelé lidových látek. Našimi nejznámějšími sběrateli lidových látek byli K.J.Erben a Božena Němcová. K.J. Erben přemýšlel nad termínem „národní“ a dospěl k tomu, že tento pojem je příliš široký, protože ústní tradice byla spojována s „prostým“ lidem. Proto Erben nazval svou památnou sbírku Prostonárodní písně a říkadla. Snažil se zachovat co nejvěrohodněji podstatu lidové látky, a proto přistupoval k pohádkám z odborného hlediska. Byl velkým příznivcem mytologické teorie a v jeho dílech se setkáváme převážně s typem kouzelných pohádek. Jeho nedokončeným dílem jsou České pohádky, které později vydal V. Tille (1905). Božena Němcová vydala v sedmi sešitech své Národní báchorky a pověsti (1845–1847). Svět pohádek: Příběhy, které milují všichni… Základní funkcí pohádek je předat dětem srozumitelné vysvětlení světa. Pohádkové příběhy pomáhají dětem vnést smysl a řád do chaotického světa, a to především v době předškolního věku, kdy dítě nemá dostatek poznatků a schopností pochopit dění kolem sebe, neboť dítě vnímá v tomto věku svět v jiných dimenzích než dospělí. „Pro dětskou mysl není problém všechno oživit, vdechnout životadárného „ducha“ do věcí kolem sebe, oživit je magickým slovem a různými kousky sympatetické magie, v čemž se podobají lidem na prvotních stupních historicko-společenského vývoje“. Pro děti je svět dospělých příliš komplikovaný a neúspěšná snaha ho pochopit může v dětech vyvolat pocit úzkosti, který může mít velký vliv na další vývoj dítěte. Prostředkem zjednodušeného výkladu světa jsou zde pro děti pohádky a to tím, že je v nich jasně definováno dobro a zlo a jsou zobrazené v jednoduchých zápletkách. Pohádky předkládají dětem jednotlivé životní situace a problémy, které musí děti řešit během svého růstu, a jejich řešení v jasných obrazech. Jedná se o typ nalaďování dětí na určitý způsob uvažování, průpravu k jejich postoji. Pohádky jsou zdrojem prvních morálních hodnot jedince. Zajímavé je, že pohádky zůstávají neměnné v čase. Mají stále stejnou formu už po několik generací. Pohádky prokázaly svoji nadčasovost a jsou důkazem, že ať se svět vyvíjí kupředu, lidská psychika je stále postavena na stejných základech. Pohádky jsou prostorem, kde děti hledají své první hrdiny, ideály. Ztotožňování má zásadní vliv na tvorbu svého ideálního já. Ideální já není jen naše ideální představa o nás s pouze kladnými vlastnostmi. „Naopak, ideální já je jako mince o dvou stranách, mince, která se obrací k prožitkovému světu lícem i rubem, kladnými i zápornými hodnotami“. V pohádkách najdeme mnohem více než jen příběh… „Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů“. Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší a nejvýstižnější podobě. V této podobě pak poskytují nejlepší návody, jak porozumět procesům, jež se odehrávají v našem kolektivním nevědomí. V tomto směru se pohádky liší od mýtů, neboť v mýtech a mytologii je archetyp zastíněn kulturním materiálem, který mýtus také předkládá, proto v mýtech nejsou archetypy tak čitelné a pro dítě ne tak snadno rozpoznatelné jako v pohádkách. Většina pohádek se podle teorií snaží zobrazit stále jednu stejnou psychickou skutečnost. Tato skutečnost se velmi těžko hledá v obsahu pohádky, neboť je natolik komplexní a obsáhlá, že člověk ji nerozezná v síti motivů a pojmů, jež jsou v pohádce. Tuto skutečnost nazýváme „Selbst“. Selbst představuje psychický celek individua i kontrolní centrum kolektivního nevědomí. Toto Selbst, jinak možno nazvat bytostné já, ovšem každý jedinec prožívá po svém. Takže i pohádku každý člověk vnímá a prožívá jinak. TYPY ARCHETYPŮ V POHÁDKÁCH: STÍN – Stín představuje vlastní tendence, které byly zavrženy naším bdělým životem ve společnosti. Ve stínu jsou uloženy neakceptovatelné kvality pro naše vědomí. I ty však čas od času uplatňují svůj nárok na vědomý život a stávají se zdrojem úzkosti. Stín představuje naše druhé já, naše alter-ego. Nicméně toto druhé já nemusí být nevyhnutelně oním špatným a zlým. V pohádkách se může objevit jako kolektivní aspekt – jako stín hrdiny. Tato postava se ve srovnání s hrdinou jeví jako primitivnější a instinktivnější. V příběhu často dochází ke štěpení obrazu hrdiny na postavu a jeho stínového průvodce. Právě podmínky štěpení obrazu jsou předmětem psychologického bádání. ANIMUS a ANIMA – Každý jedinec má ve svém nevědomí ženskou i mužskou stránku. Příklad, kdy se v jedinci může projevit opačná stránka, než je jeho vnější i vnitřní pohlaví, představuje zamilovanost. Když muž pociťuje zamilovanost, je to tím, že se žena podobá jeho vlastní animě, resp. dochází k projekci vlastní animy na tuto ženu. Každý z nás, ať muž nebo žena, má v sobě vždy i kus vlastnosti druhého pohlaví. V pohádkových příbězích vystupuje Anima jako překrásná žena – princezna. Animus je symbolizován šlechetnými hrdiny, rytíři, princi. Úsilí o vytvoření dvojice prince s princeznou znamená potřebu integrovat v sobě mužský a ženský prvek. Anima neboli ženský stín se objevuje v pohádkách méně než mužský. Nejtypičtějším obrazem ženské animy je hodná a zlá sestra, kdy zlá je potrestána a hodná zahrnuta odměnami. Důvod, proč se ženský stín objevuje méně, je dán tím, že ženský stín nemá takové tendence být v rozporu se svým já jako mužský. V pohádkách tedy opačný stín vystupuje jako protiklad, negativum. Je v opozici, protože i animus a anima v nás jsou v opozici, a určitým způsobem spolu bojují, dokud v jedinci nepřeváží ten stín – princip, který odpovídá jeho pohlaví. Anima a Animus tvoří dualitu v nás. Ve chvíli, kdy se smíří nebo převládne stín odpovídající našemu pohlaví, bude završen proces individualizace jedince. Pohádka je popisem cesty jedince – hrdiny k individualismu. BOŽSKÉ DÍTĚ – Představuje symbol pravdy a celistvosti bytí. Zastupuje protiklad ega, které je omezené pudy a situací. V pohádkách se objevuje skutečně jako dítě, nevinné, nedotknutelné, s nadpřirozenou silou nebo zvláštními schopnostmi. Jeho narození představuje příchod změny, přerodu. VELKÁ MATKA – Je obrazem osobních zkušeností z dětství, všeho, co na jedné straně hýčká a podporuje růst a plodnost, na druhé straně dominuje, požírá, svádí a ovládá. Matka země byla uctívána jako nositelka úrody. Velká matka se v pohádkách projevuje v ambivalentních postavách: jako hodná královna, v opačném pólu jako macecha, čarodějnice nebo harpyje. MOUDRÝ STAŘEC – nebo v ženské podobě staré vědmy, symbolizuje zdroj životní síly a růstu. V pohádkové symbolice se objevuje jako kouzelník, Děd vševěd, kněz, učitel, otec, uznávaná autorita. „V pohádkách, které mi v dětství vypravovali, jsem nalezl hlubší smysl než ve všech životních pravdách dospělého věku“. – Friedrich Schiller   )

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse: Jak šel čas s dekorativní kosmetikou?

Touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, je stará jako lidstvo samo. Vždy v určitých etapách lidského vývoje ale měnila své podoby. Střídaly se také účely, pro které byla kosmetika využívána. V dřívějších dobách se kosmetika definovala jako dovednost či snaha uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského těla. Záměrem kosmetiky bylo a je formovat člověka v souladu se soudobým ideálem krásy, omezit vnější příznaky stárnutí, vytvářet optimální péči pro fyzické tělo s důrazem na péči o pleť a tělo. Samotný pojem pochází z řeckého slovesa kosmeó – krášlím, zdobím. Slovo kosmétiké by se dalo přeložit jako umění krášlit či zdobit. Historie dekorativní kosmetiky PRAVĚK – Zrod kosmetiky jako takové se klade do doby kamenné, tj. 15.tisíc let př.n.l. V archeologických vykopávkách z této doby byly nalezeny různé hřebeny, ozdoby či hlinky, které používali lidé v pravěku. Někteří příslušníci různých kmenů se líčili stejně, aby se navzájem poznali při bitvách s nepřítelem. Líčení se lišilo i podle určitých událostí, jako svatba, pohřeb nebo jiná důležitá událost. Dále se také různým líčením prokazovalo určité postavení jedinců v kmeni (např. náčelník). Člověk pravěký se natíral různými bylinkami (dnešní repelenty) a zvířecím tukem. Chránili se tak proti hmyzu a chladu. Ideálem krásy v tomto období byla žena podobná Věstonické Venuši, tedy žena jako matka či živitelka. Na pudry a tvářenky se používaly červené a žluté oxidy, koroze ze železného náčiní. Nejzajímavějším přírodním pigmentem je Mořena barvířská, z jejích kořenů se získá růžový prach, který je nejvýhodnější na růž nebo rty. Zajímavé také bylo, že ženy v tropických krajích chodily nahé, nicméně velice často musely být nějakým způsobem nalíčené. STAROVĚKÝ EGYPT – Egypťané využívali různých druhů kosmetických přípravků. Používali vonné oleje, balzámy, masti, čistící krémy, první žvýkačky a zubní pasty. Z tohoto období pochází nálezy svitků s recepturami na výrobu kosmetických přípravků. Důkazem pak pro archeology byly i nálezy skříněk s pestrobarevnými líčidly, kterými se Egypťané zkrášlovali. Egyptská civilizace byla opravdu pokroková, jelikož používali prostředky a preparáty k odstraňování chloupků, barvení vlasů a péči o ruce a nehty. Středem obličeje, považovali Egypťané oči, které si líčili. V této době přípravky očního make-upu pravděpodobně obsahovaly směs medu, rozdrcených mandlí, antimonu, malachitu nebo popelu. Egypťané oční linky využívali nejen ke zkrášlení, ale také jako prospěšnou prevenci proti očním infekcím. Prakticky vzato byly používány i za účelem ochrany proti slunečnímu záření stejně tak jako k náboženským účelům. Jednou z nejkrásnějších žen starověku byla Nefertiti, manželka Achnatona. Jedna ze zachovalých soch Nefertiti ukazuje pečlivou kosmetickou péči o rty, obočí a víčka. STAROVĚKÉ ŘECKO – Řekové přinesli některé revoluční názory na kosmetiku a mnohé řecké zásady, které platí dodnes. Tzv. „Zásada dokonalé krásy“, která spočívá v tom, že to, co je zdravé je i krásné. Řekové byli však především sportovci, tudíž tehdejší kosmetika se zaměřovala především na ně. Zavedli přípravky proti pocení a depilační prostředky. Líčili se především mladí muži při sportovních hrách. Významné a uznávané ženy měly zakázáno používat jakoukoliv kosmetiku. Používání očního make-upu bylo považováno za něco odpudivého. V tomto ohledu byli Římané více liberální, používání očního make-upu bylo povoleno. Velmi znatelný byl také vývoj parfémů. Nejdůležitější surovinou ve starověkém Řecku byla myrha, vonná pryskyřice z kmenů myrhovníků. Zatímco těžká vůně myrhy se používala především v chrámech, v běžném životě dávali Řekové přednost jemnějším vůním květin (lilii, narcisu a růži). STAROVĚKÝ ŘÍM – V Římě měla každá vznešená dáma řadu vycvičených otrokyň, které jí upravovaly vlasy, pleť, nehty a líčily ji. Večer po ulehnutí byla nanesena na obličej a krk dámy pleťová maska (těsto z chlebové střídy a mléka). Na všech větších místech byly zřízeny veřejné lázně, kde se prováděly kosmetické procedury. Římská kosmetika také zavedla péči o nohy – pedikúru. ČÍNA – Metody, které používali, byly mnohdy drastické, ať už se jednalo o přehnané diety nebo bandážování nohou za účelem jejich zmenšení. Číňanky byli známé i svým specifickým líčením, světlejší pletí, kterou si pudrovaly, a výraznými červenými rty. V této době znali i manikúru, protože ženy nosily dlouhé nehty. Tradovalo se, že čím delší nehty žena měla, tím méně musela pracovat. INDIE – Indové byli velmi čistotní a používali různé pasty či prášky (směs betelového ořechu, zázvoru a pepře) k čištění zubů. Velmi dbali na osobní hygienu a zdravý životní styl. V líčení používali v každém období jiný druh líčení, a kosmetiku také dělili podle toho, k jakým příležitostem bývala používána. Dále využívali k péči o pleť různé esenciální oleje, a dokonce i vonné látky. STŘEDOVĚK – V období středověku se vlivem nábožensko-politických tendencí začalo od zkrášlování obličeje líčením ustupovat, a líčení tak zůstalo doménou žen v nevěstincích či žen s tzv. „špatnou pověstí“. Spojení líčení s nemístným (až svatokrádežným) jednáním se odrazilo dokonce i v právně-normativní rovině, a za líčení tak mohl být v určitém období a v určitých regionech uvalen stejný trest jako za zločin čarodějnictví. Smyslem takového trestu v tehdejším pojetí nebylo jen zbavit svět něčeho „ďábelského“, ale zároveň též „osvobodit“ muže, jenž byl „omámen“ nepravým vzezřením ženy používající líčidla. Historický návrat k líčení přišel ve chvíli, kdy se aristokracie začala znovu zkrášlovat, přičemž se využíval především bílý pudr, jenž byl opět indikátorem příslušnosti k výše postavené, manuálně nepracující třídě. V Evropě ženy vyšších tříd používaly zesvětlující pudry, aby měly co nejsvětlejší pleť. Tyto pudry však především obsahovaly látky jako olovo či arsen, které nebyly k tomuto účelu vhodné a často ženy trpěly otravou a nemocemi obličeje. NOVOVĚK – V palácích za doby renesance se skupiny dívek, nazývané fraucimor, učily u šlechtičen umění oblékat a líčit se. Renesanční kráska byla žena se zdůrazněnými plnými ženskými tvary a světlými nebo rusými vlasy. V době baroka se dámy solně líčily. Používaly pižmové kuličky, kterým se říkalo pompa ambre. Šlo o směs ambry a pižma. Ambra je voskovitá látka vznikající ve střevech vorvaně a pižmo je část výměšku přežvýkavce kabara pižmového. Tyto vonné kuličky se dávaly do zlatých jablíček, která měla dírky a nosila se u pasu nebo na řetízku kolem krku. Asi největší zajímavostí bylo lepení tzv. „mušek“. Jednalo se o černá kolečka nebo srdíčka z látky. Jejich největším úkolem bylo zakrýt všelijaké nedokonalosti, jakými byly i jizvy po neštovicích. Mušky měly ale svoje další významy. Muška na pravé straně znamenala, že je žena vdaná, na levé straně znamenala zasnoubení. Naopak muška v koutku oka znamenala, že žena je něčí milenkou a u úst, že je žena k mání. Kosmetika v našich zemích Již v 6. století Slované používali k potírání kůže máslo. Ženy si líčily tváře na bílo a červeno, barvily si vlasy a obočí. Svobodné ženy nosily vlasy rozpuštěné, vdané pokryté plachetkou či závojem. Používaly ozdobné hřebeny, nůžky, břitvy, pinzety, lžičky na čištění uší a kovová zrcátka. Kosmetiku nejprve vyráběli kati, bylinkáři a lékárníci. 19. STOLETÍ – V těchto dobách byly naše země součástí Rakousko-Uherska. Hlavní ikonou, která udávala v této době trendy v líčení a oblékání byla císařovna Alžběta. Ta byla velice krásná a dbala na zdravou životosprávu. Ženy nosily bohaté husté vlasy a upnuté korzety, které formovaly jejich postavu do tzv. vosího pasu. V módě byly především dlouhé a výrazné řasy. Řada žen si řasenky vyráběla podomácku smícháním popele, rozmačkaných plodů bezinek a ricinového oleje. PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE – V této době se začala kosmetika rozmáhat a objevily se první kosmetičky. V módě bylo úzké obočí a oči nalíčené barevnými stíny a linkami. V zahraničí, ale i u nás se začaly objevovat jedny z prvních kosmetických salonů. U nás byl jedním ze známých salon paní Lavecké. Zde se vyráběly pleťové krémy a vlasové vody. PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE – Začala se nejvíce vyvíjet kosmetika a začal vznikat samostatný obor dermatologie. Byly založeny ústavy lékařské kosmetiky, kde se později školili lékaři a zdravotní sestry. Ty poté pracovaly i jako kosmetičky. Tři základní barvy používané v kosmetice Vrátíme-li se do doby pravěku, starověku atd. zjistíme, že všechny kultury měly v oblibě 3 základní barvy. Jsou jimi bílá, červená a černá. ČERVENÁ – Význam červené barvy se v kulturách velice liší. Většinou se ale spojuje s láskou, vášní a mládím. Její prvotní význam byl čistě biologický. Žena dávala najevo, že je připravena na mateřství. Červené rty pak měly ukázat, mládí, svěžest a fakt, že žena dosud nerodila. Červená barva se získala ze dvou druhů hmyzu: červec nopálový a červec klenutec, ty se sušily a získávalo se z nich krvavě červené barvivo, zvané karmín. Další způsob získávání barviva je z minerálů, jako je červené olovo či rumělka (sulfid rtuťnatý). Získávala se i z rostlinných výtažků, ze světlice barvířské (karthamin), nebo z kořene kamejníku barvířského, rozdrcených plodů moruše a jahod, šťávy z červené řepy a červeného amarantu. BÍLÁ – V Řecku se používalo olovnaté barvivo – psimuthion, další známou praktikou bylo pouštění žilou nebo méně nebezpečný bílý pudr. Proč byla ale světlá pleť tak oblíbená? Jedna teorie říká, že světlá, projasněná pleť, ukazovala ženino mládí neboli, že žena ještě nerodila. Protože po těhotenství se pleť změní, ztmavne. Přirovnání k dnešní době, jsou to těhotenské pigmentové skvrny na obličeji. Dalším faktem bylo, že světlá pleť znamenala vyšší postavení ve společnosti. ČERNÁ – Při slově černá se všem určitě vybaví Kleopatra se svým hustě tmavým obočím a černou linkou na očích. Nejstarší používaný materiál byl kajal, který se přechoval až do dnešního moderního kosmetického průmyslu. Kajalové tužky jsou považovány za jedny nejkvalitnější a nejpigmentovanější a jsou mezi vizážisty velice oblíbené. Na celá staletí učarovaly ženy svou výbornou krycí schopností a snadností v použití. Historie líčení a konkrétně využívané styly prošly různými změnami, stejně jako se změnila řada estetických norem týkajících se lidského vzhledu. I přestože se líčení stalo normou, neexistuje pouze jeden využívaný či preferovaný styl líčení. Obecně bychom ale mohli říct, že nejčastějším a nejžádanějším stylem líčení je takový styl, který tvoří ženu mladší, krásnější, ale přitom není nanesené líčení příliš znatelné. „Úsměv je ten nejlepší make-up, jaký může žena nosit“. – Marilyn Monroe )

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Genealogie: Objevování tajemství tvého rodu

Snad každý člověk se alespoň jednou ve svém životě zamyslí nad otázkami: Kdo byli moji předkové? Čím se živili? Jaké byly jejich osudy? Žijeme v době, kdy většina lidí zná své předky pouze dvě generace do minulosti, tedy své rodiče a prarodiče. O starších předcích nevíme vůbec nic, anebo jen pár kusých informací z vyprávění našich babiček a dědečků. Většinou bychom se však rádi o našich předcích dozvěděli daleko víc než jen z matných vzpomínek, které zbyly našim žijícím příbuzným. Genealogie je vědní disciplína, která byla zpočátku využívaná převážně k prokazování příslušnosti ke šlechtickému rodu nebo k prokázání stáří rodu. V současnosti se pomalu stává vyhledávanou vědní disciplínou i širší veřejností. Dnes i lidé nešlechtického původu chtějí znát své kořeny a díky přístupnosti pramenů si rodokmeny zpracovávají sami nebo si ho nechávají vyhotovit. Důvodů mají několik, ať už jen z obyčejné zvědavosti, nebo pro pochopení sama sebe. Pojem genealogie pochází z řeckého slova genos (rod, pokolení) a logos (nauka, věda). Je to pomocná věda historická, která se snaží získat co nejvěrohodnější informace o minulosti předků: „V nejširším slova smyslu pojednává o charakteru vztahu dvou navzájem souvisejících jevů či faktů. V tom nejužším, pak o vztahu mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu“. Genealogie trpělivě hledá doklady o předcích a odborně zpracovává získané poznatky. Hledá jistoty, o které se lze opřít jako o pevný kámen, vyrůstající z kořenů života předků, rekonstruuje zapomenuté rodinné a rodové znaky. Do tradiční genealogie vstupuje nová metoda označovaná jako genetická genealogie. V ní jde především o určování původu předků pomocí analýzy DNA, tedy nukleové kyseliny, která nese genetické informace všech buněčných organismů. Pomocí genetiky můžeme zkoumat pouze předky v přímých liniích, tedy ženy ze strany matky nebo muže ze strany otce. Dá se také potvrdit, jestli předci výrazně migrovali, tedy přesouvali se z různých koutů Evropy či světa. Existují i genetické databáze, které jsou volně přístupné a kde mohou registrovaní uživatelé hledat své předky. Databáze fungují národně i mezinárodně. Je možné tedy najít příbuzné dokonce i z jiného kontinentu. Zda se jedná o kladný či záporný jev, je na posouzení každého jedince. Dějiny genealogie „Hledáním našich kořenů, přicházíme blíže k sobě jako lidské rodině“. Počátky genealogie můžeme najít už ve starověku. Již starověcí Řekové vytvářeli rodokmeny svých bohů a Egypťané znali příbuzenské vztahy mezi faraony. Taktéž se setkáváme s rodokmeny ve starověké Číně, kde každá vládnoucí dynastie vedla už od svých prvopočátků pečlivě zaznamenané rodokmeny. Neměli bychom opomenout ani příběhy z Bible, především pět knih Mojžíšových, kde jsou rodové vazby také pečlivě zapsány. Středověk a vznik šlechtických rodů je pak dalším obdobím, se kterým je genealogie spojená. Dříve se genealogie téměř výhradně zabývala právě šlechtickými osobami a zkoumala jejich příbuzenské vztahy a prestižní výhody. Proto nebylo ojedinělé, že docházelo i k falšování listin dokládající příbuzenské vazby. První zmínky o šlechtické genealogii nalezneme v Kosmově i Dalimilově kronice. Vznikem šlechtických rodokmenů se začala šlechta odlišovat od lidí nešlechtického původu a tím si také začala budovat řadu významných privilegií. Tak se vlastně genealogie stala jedním z prostředků k dosažení různých společenských a politických cílů. Rodopis posléze nabýval stále většího významu především v oblasti majetkoprávních otázek. Ke konci 15. století již vznikla celá řada rodopisů mnoha panovnických rodů. Mnohé z nich však vznikly faktograficky nepodložené, a proto se postupem času začaly objevovat snahy přistupovat k rodopisu vědečtěji. Významnější a skutečně vědecké práce vznikly ve druhé polovině 17. století. Byly to především práce německého teologa a pietisty Philippa Jacoba Spenera, který se mimo rodopis věnoval i heraldice a zanechal po sobě mnoho hodnotných prací. Od 18. století bylo v západní Evropě zvykem přidávat do tištěných kalendářů seznamy panovnických a šlechtických rodů. Postupem času tak vznikl Gothajský almanach. První vyšel v roce 1763 v Gotě a získal si u čtenářů takovou oblibu, že od té doby vycházel každoročně až do roku 1944. Konec 2. světové války přinesl významné společenské změny v Evropě a zejména východním Německu (sídle vydavatelství) a znamenal zánik almanachu v originální podobě. Od roku 1951 je vydávána obdobná řada pod názvem Genealogisches Handbuch des Adels. V období socialismu byly v Československu genealogie a heraldika na pokraji zájmu. Obě disciplíny byly považovány za podezřelé a přežité, příliš spjaté s církví a se šlechtou. Navzdory tomu se těmto vědám věnovalo v soukromí mnoho lidí. Ve druhé polovině 20. století již bylo zkušených rodopisců několik desítek. Matriky: Knihy narození, manželství a úmrtí Slovo matrika se vyvinulo z latinského výrazu matricula. Původní význam slova byl seznam kleriků. Současného významu nabývá slovo až od první poloviny 17. století. V Akademickém slovníku cizích slov se pod heslem matrika uvádí: „Kniha, do které jsou zapisována jména osob pro potřeby právní evidence (narození, sňatků, úmrtí)“. V Německu používali spíše pojem Personenstandsregister. V Anglii se nazývají parish registers, parish books. Ve Švédsku se používal název ministerské knihy a v době Rakouska-Uherska pod současným názvem matriky. První matriky sahají až k starověkým Egypťanům. Římané měli zpracované seznamy narozených, zemřelých a jmenovitě u křesťanských mučedníků. Velmi málo se ví o zápisech manželského svazku. Nejstarší církevní právní předpis u nás byl Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky – 2. polovina 9. století), sepsaný věrozvěsty Konstantinem a Metodějem, zabývající se trestním, majetkovým, ale také manželským právem. Od starověku se využívala písařská tabulka zvaná diptych. Tato destička zahrnovala soupisy členů církve. Nejdříve se do matrik zaznamenávaly příbuzenské svazky. Počátkem 3. století vznikají první fary a začaly se vést registrace křtů, biřmování, oddání a pohřbů. Některé farní knihy se zachovaly dodnes. V roce 1137 se o matrikách zmiňuje Lateránský koncil, který zavedl spravování matrik do rukou církve. Nejstaršími českými matrikami jsou následující: Matrika z roku 1432 v Korutanech ve Twengu (Rakousko), v Kostnici z roku 1463 a nejstarší pražská matrika u sv. Jindřicha z roku 1584. Bohužel velké množství z nejstarších matrik se nedochovalo, matriky se ztratily nebo shořely. Někteří horlivci tyto knihy zničili nebo vyhodili, jakožto kacířskou záležitost. Důvody a motivace k poznání vlastní rodinné historie „Naše historie začíná předtím, než se narodíme. Zastupujeme dědičné vlivy naší rasy a naši předkové prakticky žijí v nás“. • POZNÁNÍ HISTORIE RODINY – Člověk pociťuje touhu odhalit, odkud pochází a kdo byli jeho předkové. Je to přirozený pocit, který je po generace zakódovaný v genech už od starověku a možná i pravěku. Tento pocit se někdy dostaví až na sklonku života člověka, ve stáří. Nezřídka je již na začátek bádání „pozdě“, protože cenné vzpomínky, které uchovávali naši rodiče a prarodiče často odcházejí i s našimi blízkými a nestihneme je zaznamenat. • VYSVĚTLENÍ RODINNÝCH PŘÍBĚHŮ – V rodině kolují různé příběhy. Častým příkladem jsou příběhy typu: „Náš dědeček padl ve válce“ nebo „Moje prababička si vzala Žida“, případně „Můj prastrýc spáchal sebevraždu“. Jen málokterá rodina má doma důkazy o tom, zda jsou takové příběhy pravdivé. Můžeme cítit potřebu si je ověřit nebo vyvrátit, a tak nezbývá nic jiného než začít aplikovat praktickou genealogii. • ZPROSTŘEDKOVÁNÍ HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ POMOCÍ SOUVISLOSTÍ – Při vlastním bádání se najednou setkáváme s vlastním prožitím historie prostřednictvím svých předků. Zjišťujeme, jak naši rodinu ovlivnily války, královské patenty nebo nařízení, která významná osobnost se mohla setkat s našimi předky apod. • VYTVÁŘÍ A POVZBUZUJE FANTAZII A TVŮRČÍ PŘEDSTAVIVOST – Často se při bádání dostáváme k informacím, kde předkové žili a čím se živili, nezřídka objevíme jejich vlastnoruční podpis nebo krátkou informaci ze života. To nám otevírá možnost zapojit fantazii, usuzovat a představovat si, jací naši předkové byli, jak nejspíše vypadali, jak vypadalo jejich obydlí, jaké charakterové rysy prokazovali svými životními příběhy. • POZNÁNÍ NOVÝCH MÍST – Badatel při své práci objevuje stále nové názvy obcí a měst, ze kterých jeho předkové pocházeli. Tato místa se stávají zosobněnými, spojenými s historií vlastního rodu. Mohou se stát cílem výletů. Podívat se můžeme i na místa, kde stojí nebo stávalo obydlí našich předků. Tento princip turistiky také podporuje tzv. geneo-koučink. • PROBOUZÍ VDĚČNOST ZA VLASTNÍ EXISTENCI – Při bádání po předcích zjišťujeme, kolik osob se podílí na tom, že jsme na tomto světě. Stačí spočítat jen několik generací, a zjistíme, že například v pěti generacích historie rodu se vyskytuje 64 přímých předků. O pět generací více je to už 2048 přímých předků. Takové zjištění může v badateli vyvolat pocit pomíjivosti a náhody, ale také vděčnosti za vlastní život a odpovědnosti za život svých potomků. Zvědavost a touha po poznání předků či pochopení sebe samých vede řadu lidí k sestavování vlastních rodokmenů. Může jim to pomoci porozumět proč si zvolili svou životní cestu, od koho zdědili přednosti i ctnosti, ale i co ovlivňuje jejich partnerské či milostné vztahy.   )

Posvátná geometrie platonských těles

Posvátná geometrie platonských těles

Útvary posvátné geometrie vytvářejí čisté, jasné, vysoce vibrující a strukturované zprávy. Tyto světelné informace posvátné energie dokážou znovuobnovit posvátnost všech věcí a tím je i uzdravit. Nám lidem pomohou posunout vědomí na vyšší úroveň a navázat kontakt s vyšším vědomím. Získáme tak nové poznatky, například schopnost urychlit proces světelného těla, vyléčit staré rány v energetických polích, souznít s plánem své duše a tím si také zvýšit sebevědomí. Všechno, co nás obklopuje, je tvořeno energií „převedenou do formy“, tedy „in – forma – cí“. Naučíme-li se rozumět zákonitostem posvátné geometrie a používat je v životě, posílíme tím lásku, uzdravení, blahobyt, štěstí i úspěch. „Každý tvar, každá bytost, veškerý život je pestrou sbírkou geometrických energetických polí, která jsou – každé podle zaměření – plna požehnání nebo deformace. Proměňují se však s každou myšlenkou a každou subtilní jemnohmotnou energií“. Platonská tělesa: Prostorové vyjádření energie pěti živlů Výborná matematická znalost Řeků byla hnána kupředu nejenom praktickými účely, ale především zanícenou touhou po poznání. V platonské době sestávalo vzdělání státníků z aritmetiky, geometrie, geometrie těles a hudby (tato odvětví obecně spadala do matematického rámce). Sám Platón považoval matematické vzdělání za absolutní nezbytnost pro vůdce států a filozofy. Vchod do jeho Akademie byl obohacen o nápis: „Nevstupuj, kdo jsi neznalý geometrie“. V době, kdy Platón psal své dílo „Timaios“ se matematika a filozofie navzájem významně ovlivňovaly. V tomto svém díle říká, že svět je vytvořen vesmírem a čtyřmi živly (oheň, voda, země a vzduch), a dal je do souvislosti s pěti pravidelnými mnohostěny v prostoru: čtyřstěn, šestistěn (krychle), osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn. Z toho důvodu vznikl pojem platonská tělesa. Na jeho názory navázal ve 4. století př.n.l. Theaitetos z Athén, který popsal geometrické konstrukce platonských těles a dokázal, že jich není víc než pět. ČTYŘSTĚN neboli tetraedr je těleso tvořené čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky. V každém vrcholu se setkávají tři z nich. Z názvu je zřejmé, že má těleso čtyři stěny, dále má šest hran a čtyři vrcholy. Platón tento tvar spojil s živlem ohně právě kvůli pronikavé ostrosti hran a vrcholů a také proto, že je nejzákladnější a nejjednodušší z pravidelných těles. Řecký název pro čtyřstěn je puramis a je z něj odvozeno slovo pyramida. Zajímavostí jistě je, že řecké slovo pro oheň je pur. ŠESTISTĚN (hexaedr) neboli krychle je trojrozměrné těleso, jehož stěny tvoří šest shodných čtverců, má osm vrcholů a dvanáct hran stejné délky. Hexaedr byl podle Platóna symbolem země. OSMISTĚN (oktaedr) má šest vrcholů a jeho stěnami je osm shodných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna symbolizoval vzduch. S tímto tvarem se můžeme setkat u diamantu, fluoridu nebo třeba kamence. DVANÁCTISTĚN (dodekaedr) je trojrozměrné těleso v prostoru, jehož stěny tvoří dvanáct stejných pravidelných pětiúhelníků a má dvacet vrcholů. Platón ho přiřazoval vesmíru neboli ke všemu kolem nás (Jsoucno). DVACETISTĚN (ikosaedr) má dvanáct vrcholů a třicet hran. Jeho stěny tvoří dvacet stejných rovnostranných trojúhelníků. Podle Platóna byl pravidelný dvacetistěn symbolem vody.Platonská tělesa kolem nás UMĚNÍ – Názor Platóna, že pravidelný dvanáctistěn znázorňuje Jsoucno, s ním sdílel Salvador Dalí. Soudí se tak podle jeho obrazu Svátost Poslední večeře z roku 1955. Scéna se odehrává v podkroví novodobého interiéru. Kristus je bezvousý a klečícím učedníkům podává chléb. V pozadí je krajina, kterou Dalí používal i na jiných svých obrazech. Dalí zpodobnil tento obraz velmi nezvykle a bylo mu to také vyčítáno. Platonskými tělesy se zabýval i Luca Pacioli (františkánský mnich a matematik známý především jako zakladatel účetnictví), který se o nich zmiňuje ve své knize Divina Proportione. Knihu ilustroval Leonardo da Vinci, který si velice rád vyráběl i dřevěné modely mnohostěnů. PŘÍRODA – Včely vytvářejí plástve tak, že jejich buňky mají tvar pravidelných šestistěnů, schránky loděnek tvoří logaritmické spirály, růst rostlin dodržuje Lindenmayerův systém, sněhové vločky jsou formou fraktálu. ORGANISMY – Mnoho virů má tvar dvacetistěnu, včetně viru obrny, HIV a dalších 200 virů, které jsou odpovědné za nachlazení. Dvacetistěnná symetrie totiž umožňuje nejnižší energetickou konfiguraci vzájemně působících částic. Tvar platonských těles můžeme také najít u Mřížovců. Je to kmen mořských jednobuněčných protistů, kteří vytvářejí své buňce mřížovité podpůrné struktury až ozdobné schránky s velkými otvory z oxidu křemičitého. HRY – Rubikova kostka – každý zná tento hlavolam ve tvaru krychle, ale málokdo ví, že Rubikovy kostky existují ve všech tvarech platonských těles. Květ života: Univerzální symbol energie, života a spojení mezi vším existujícím Tento symbol obsahuje hloubku a šířku spojitosti veškerého života a ducha ve vesmíru. Květ života můžeme najít jako vzor ve vitrážových oknech, jako prvek na oltářích, hrobkách, ale také jako ochranný symbol na předmětech denní potřeby. Dívat se na Květ života nás vyzývá ke sjednocení naší mysli, srdce a duše. Znázorňuje základní matrici stvoření, formy prostoru i času, jednotu života a ducha jako nedílné součásti vesmíru. Všechno pochází z jednoho zdroje, stejně jako květ života má svůj střed a z něho se postupně tvoří další a další kružnice, další tvary. Květ života patří téměř ke každé starověké kultuře a je považován za jeden z nejposvátnějších znaků stvoření. Zajímavostí je, že symbol Květu života je jakýmsi jednotícím prvkem mezi všemi náboženstvími a kulturami po celém světě. Když si symboliku převedeme do dnešního světa, možná nás vede k zamyšlení nad tím, jak se chováme v činech i myšlenkách k sobě a svému okolí. Že každý lidský počin, který ubližuje planetě, ubližuje lidem samotným. Naopak s každým dobrým skutkem možná rozkvétá pomyslný Květ života všeho živého. Květ života nás spojuje s posvátnou životní energií a pomáhá nám rozšířit naše vědomí. Lze ho používat například na očistu a harmonizaci prostoru, vody, nebo potravin, a také je úžasným pomocníkem při meditacích.Symboly související s Květem života a s jeho geometrií VESICA PISCIS je geometricky tvar vzniklý průnikem dvou kruhů o stejném poloměru, které se protínají tak, že střed každého z kruhů leží na obvodu kruhu druhého. Název v překladu z latiny znamená „rybí měchýř“. Jin a Jang nejsou protichůdné síly, ale vzájemně se doplňující protiklady – neviditelné (skryté, ženské) a viditelné (projevené, mužské), které na sebe vzájemně působí v rámci celku. Všechno má jinové a jangové aspekty, například Světlo nemůže existovat bez tmy a naopak, ale každý z těchto aspektů se může projevovat s různou silou či v průběhu času slábnout. MERKABA – Slovo Mer-Ka-Ba se skládá ze tří slov, které pocházejí ze starého Egypta. V jiných kulturách se nazývá merkabah či merkavah. MER (Světlo), KA (Duše) BA (Tělo). Merkaba je to co nás vytváří, co spojuje tělo, emoce, rozum a duši do jednoho funkčního celku. Někdy bývá nazývána jako Mistrovská pyramida nebo také jako vůz (prostředek) vzestupu. Je „vozítkem“, které člověka spojuje s vyššími úrovněmi bytí a světů. Můžeme jich dosáhnout, když se zbavíme všech bloků a zatěžujících programů v našem podvědomí. To je to, co nás připoutává k světu plnému strachu a nízkých vibrací. Merkaba zesiluje sílu vědomé myšlenky a bytost si tak sama utváří realitu, ve které žije. Světelné pole Merkaby je holograficky obsaženo v každé naší buňce, stejně jako v každé části Vesmíru. Stačí ho jen aktivovat. METATRONOVA KRYCHLE – Podle prastarého učení je symbol energeticky napojen na Archanděla Metatrona, který je v přímém spojení s všeobjímající božskou energií. Symbol nám má sloužit, když se cítíme dezorientovaní a máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Tato silná energie vám pomůže získat sebevědomí, pozvednout vaše spirituální vědomí na vyšší úroveň a odhalit pravdu.   )

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Svatý Mikuláš jako posel Boží dobroty a štědrosti

Sv. Mikuláš z Myry (posvěcený Nikolaos) se narodil v Myře na území Malé Asie, někdy v rozmezí let 280 n.l. a 286 n.l., do prostředí silně nábožensky založené rodiny. Proslul svou dobročinností a spravedlivostí. Zakládal školy a sirotčince, které pak pravidelně navštěvoval. Během jeho sobotních návštěv přihlížel tzv. examenům. Exameny byly shromáždění dětí před představeným školy, který ze záznamů četl jejich úspěchy a prohřešky a poté je zkoušel z učiva. Pokud se děti chovaly i učily vzorně, byly pochváleny, pokud ne, byly potrestány metlou. Sv. Mikuláš byl také aktivním stoupencem křesťanské víry a odpůrce ariánství a pohanství, které bylo v té době hlavním státním náboženstvím Římského císařství. Zemřel patrně 6. prosince, některé zdroje však považují toto datum za kalkul křesťanské církve, která připsala smrti sv. Mikuláše toto datum jen proto, aby vytlačila svátek pohanské bohyně lovu Diany, který připadal na tentýž den. Ač sv. Mikuláš nebyl nikdy oficiálně prohlášen za svatého, je jedním z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, v ortodoxních církvích je dokonce po Panně Marii druhým nejuctívanějším svatým vůbec. Jméno Mikuláš, v řeckém originále Nicolaos, v překladu znamená vítěz lidu. Je oslavován jako patron námořníků, mlynářů, obchodníků, rolníků a pastýřů, lukostřelců, ochránce dětí a rodiny, lékárníků, právníků, studentů, chudých, opuštěných, pronásledovaných, nevinně odsouzených, zajatců a vězňů. Lidé také věří, že období svátku sv. Mikuláše je ideální částí roku pro uzavření sňatku a výnosných obchodů. V této souvislosti je považován také za patrona manželského štěstí i obchodních dohod. Je též oficiálním patronem států Ruska, Lotrinska a měst Amsterdam, Bari a Barranquilla. Legenda o sv. Mikuláši Mikuláš po svých zemřelých rodičích zdědil nemalé peníze. Jelikož byl však už od útlého věku veden k pobožnosti a chtěl se stát knězem, zděděné peníze rozdal chudým a potřebným. Později, aby unikl před projevy vděčnosti svého okolí, prchl do Palestiny. Když v Myře zemřel biskup a zdejším křesťanům se nedařilo shodnout na nástupci, souhlasili, že se biskupem stane ten, kdo jako první překročí práh chrámu. Tím vyvoleným se stal Mikuláš, a přestože úřad zprvu odmítal, nakonec jej přijal, a utvrdil tak sám sebe ve své víře a pokoře. Na tento příběh navazuje hned několik legend: „V Myře žil jeden otec se třemi dcerami. Přihodilo se, že zchudl a nadělal spoustu dluhů, které měl v brzké době zaplatit. Byl zoufalý a nevěděl, co si počít. Už i uvažoval, že své dcery provdá. Mikuláš se o tom dozvěděl, a tak v noci vzal tři váčky zlaťáků (také se píše o hroudách zlata) a dal je na okno domu, kde otec s dcerami žil. Když ráno otec zlato našel, velmi se zaradoval. Mohl nejen zaplatit dluhy, ale zůstalo i dívkám na věno. Mikuláš chtěl svou štědrost utajit, ale byl prozrazen“. Další z legend popisuje příběh námořníků plavících se po rozbouřeném moři, kterým sv. Mikuláš zachránil život prostřednictvím modliteb. Další legenda popisuje příběh sv. Mikuláše, který vzkřísil děti, jež zavraždil hospodský a častoval jejich masem své hosty jen proto, aby ušetřil na vepřovém mase. Tato legenda je důvodem, proč ve Francii oslavují sv. Mikuláše jako ochránce dětí před nemocemi a neštěstím. V alpských oblastech lidé věří, že sv. Mikuláš nosí děti, že ženám pomáhá při těžkých porodech a požehná těm, kterým se nedaří otěhotnět. Do 18. století byl na našem území sv. Mikuláš uznáván jako patron mostů, moří a vod. V 18. století jej jako patrona mostů, moří a vod vystřídal Jan Nepomucký. Tradiční mikulášské obchůzky Svátek sv. Mikuláše připadá na 6. prosince, Mikulášská obchůzka však probíhá již v předvečer tohoto dne. Tento zvyk má svůj původ v tradici tzv. vigilií. Slovo vigilie pochází z latinského slova vigilia a znamená bdění. Pojem vigilie označuje zvyk připravovat se bděním v noci při modlitbách na určitý svátek nebo mimořádnou událost, která svátku nebo události předchází. K této tradici se pojí také původní měření dne, kdy se za jeho začátek považoval západ slunce a východ hvězd. Večer 5. prosince je tedy podle židokřesťanské tradice měření času začátek dne svátku sv. Mikuláše. Dalším příkladem tohoto chápání času je usedání ke Štědrovečerní večeři již s první hvězdou večera 24. prosince, přestože svátek narození Ježíše Krista připadá na 25. prosince. Kult sv. Mikuláše a s ním spojené oslavy svátku, kdy jsou děti po zásluze odměněny za své celoroční chování a přístup k povinnostem od tří kouzelných postav, jsou v našem prostředí přejímány a dále rozvíjeny od dob Velké kolonizace ve 13. století. Samotná mikulášská obchůzka se vyvinula z biskupských her pořádaných v klášterních školách. Původně se oslavy svátku sv. Mikuláše konaly 28. prosince v den svátku Neviňátek, ale během 13. století byl přesunut na předvečer 6. prosince. Nejstarší známá chlapecká biskupská hra na našem území, která pojednává o postavě sv. Mikuláše, pochází ze 13. století a nese název ludus episcopi puerorum. Žákovskou hru s podobným obsahem popsal ve 14. století také Jan Hus. V těchto hrách, spadajících do kategorie tzv. svátků bláznů, vedla skupina žáků v kožešinových kuklách chlapce sedícího na oslici čelem zády. Během 15. století měly oslavy svátku podobu průvodu rytířstva sv. Mikuláše. Jednalo se o průvod vzácně oděných rytířů s maskou biskupa, který ve městě podnikali žáci a učitelé škol při chrámech zasvěcených sv. Mikuláši. V tomto období mikulášské hry pronikaly do lidového prostředí, kde se průvod rytířů změnil v obchůzku jednotlivých domácností s dětmi. Někteří badatelé se domnívají, že zvyk mikulášských obchůzek i nadílky sv. Mikuláše se vyvinul výlučně z dramatizovaných středověkých legend, a to konkrétně z mimických klášterních her, které byly spojovány s tzv. svátkem bláznů, a že čert v nich ztvárňuje zkroceného, sv. Mikulášem k službě donuceného démona. Jiní zase vycházejí z faktu, že Mikuláš jezdil při slavnostních hrách a obřadech na koni, případně na oslu, a že mikulášské průvody jsou v podstatě jen znovuoživenými bujnými taškařicemi středověkých scholárů, pochodem „bláznivého biskupa“ apod. O maskách čerta a anděla se zmiňují historické prameny až z konce 18. století, přičemž čert je symbolem křesťanského boje s pohanstvím a anděl je modifikací dřívější postavy smrti. Jednou z hypotéz této změny, která vedla ke zjemnění postavy smrtky, je pohled křesťanské církve na smrt. Křesťané, pro které smrt představuje moment poslední zpovědi duše, považují smrt za okamžik, kdy kajícný zemřelý vstupuje do blaženého ráje. Doprovod sv. Mikuláši tak dělají dvě protikladné postavy. Čert, který je symbolem pohanství a hříchů a anděl, který je ztělesněním duchovní čistoty. Nutné je však dodat, že na vesnicích, kde má oslava svátku sv. Mikuláše stále spíše karnevalový charakter, postavu smrtky anděl nenahradil a je součástí průvodu i dnes. Tento rys je charakteristický například pro Valašsko. První zmínka o mikulášské nadílce na našem území pochází z 16. století. Během 18. a 19. století se k mikulášským oslavám začaly pojit také trhy s nejrůznějším, jindy netradičním zbožím, které odkazuje k nevídané štědrosti sv. Mikuláše. Postavy mikulášské obchůzky vcházely podle zvykového práva do domů a bytů bez pozvání, kde předváděly své části rituálu. Zajímavostí je, že tyto postavy nepřicházejí s koledou, vždy jsou však za svou návštěvu odměněny. Dříve byly odměněny špekem, plody úrody a jinými potravinami, dnes má odměna podobu peněz a alkoholu. Svatý Mikuláš v lidové tradici v jiných zemích RAKOUSKO – V Rakousku lidé věří, že Bůh odměnil Mikulášovu štědrost tím, že může každý rok sestoupit na zem a obdarovávat děti. Na některých místech chodí Mikuláš 5. prosince, jinde až 6. prosince. Chodí sám, někdy je doprovázen andělem anebo obdobou našeho čerta, který se jmenuje Krampus. Krampus má velmi ošklivou masku a v ruce drží dřevěnou tyč. Konají se zde průvody těchto strašidelných masek, které na přihlížející působí velmi odpudivě. V Salzburgu mívá průvod 1500 až 2000 těchto postav a jeho průběh doprovází rozsáhlá bezpečnostní opatření. V Rakousku nechybí v Mikulášově doprovodu tzv. guatseltrager, který pomáhá nést Mikuláši dárečky pro děti. Děti stejně jako u nás dostávají drobné dárky přímo od Mikuláše nebo do vysokých bot, které umisťují na okno nebo mimo svůj pokoj. NĚMECKO – V katolických oblastech Německa je sv. Mikuláš znázorňován v biskupském oblečení. V předvečer svátku dávají děti ven za okno dopisy a také potraviny a mrkev pro bílého koně nebo osla, který Mikuláše doprovází. Na okno, pod postel nebo k radiátoru si dávají naleštěné boty, do kterých pak dává Mikuláš dárečky. Při osobní návštěvě Mikuláše jej doprovází kromě zvířecího doprovodu také Ruprecht. Mikuláš nosí dárky ve velkém pytli. Vlivem obchodu a reklamy je postava biskupa Mikuláše čím dál více zkreslována. V některých oblastech v Německu chodí Santa Claus, který své dárečky rozdává až o Vánocích. CHORVATSKO – Také v této zemi je tradice úcty sv. Mikuláše velká. Mikuláš obdarovává děti ovocem, sladkostmi a suchými plody, které dává do holínek přichystaných na okně. Velké oslavy probíhají v městečku Komiža na ostrově Vis v den svátku sv. Mikuláše 6. prosince. Na kopci u kostela sv. Mikuláše se na základě tradice pálí stará loď jako poděkování námořníků za ochranu během celého uplynulého roku. Pak je sloužena mše a koná se lidové procesí. Na tuto oslavu k poctě sv. Mikuláše se sjíždějí lidé z celého okolí. Děkovné slavnosti probíhají také v Dalmácii a v chorvatských přímořských oblastech. Lidé v den svátku sv. Mikuláše hází do moře věnce jako poděkování tomuto patronovi námořníků za ochranu během celého roku. POLSKO – V Polsku se sv. Mikuláš nazývá sw. Mikolaj a vystupuje zde jako biskup s velkou důstojností. Historicky byly jednotlivé části Polska pod nadvládou různých mocností, a to s sebou přinášelo rozmanitý kulturní vliv. Lidové zvyky jsou proto krajově odlišné. Většinou Mikuláš přichází v doprovodu anděla, a to buď pěšky, nebo na saních, které táhne bílý kůň. Zkouší děti z náboženských vědomostí a znalostí různých modliteb. Za odměnu jim Mikuláš rozdává svaté obrázky, jablíčka, pomeranče a perníčky. Nemůže-li Mikuláš přijít osobně, dává dětem drobnou nadílku pod polštář nebo do vyčištěných přichystaných bot (tento zvyk přetrvává hlavně ve Varšavě a dokládá výrazný francouzský vliv). Mikuláš nakládá dárečky jen dětem. Někde je zvykem, že děti předávají světci dopis, ve kterém je seznam dárků, které by si přály dostat na Vánoce. V dnešní době se polští Katecheti a kněží snaží vést děti ve školách a farnostech k napodobování vlastností sv. Mikuláše. Děti připravují drobné dárečky pro své kamarády, spolužáky nebo potřebné lidi ve svém okolí, navštěvují nemocné, a tak rozdávají radost stejně jako oblíbený světec. BELGIE – V Belgii prožívají děti více svátek sv. Mikuláše než Vánoce. V tento den dostávají totiž dárky. Ve Vlámsku dostávají dárky od Sinterklaase, ve Valonsku od Saint Nicholase. Zlobivým dětem hrozí v jeho doprovodu Černý Petr. Stále častěji však ve zkomercionalizované Belgii začíná nakládat drobné dárky o Vánocích Santa Claus. Sinterklaas přijíždí do země ze Španělska lodí nebo na koni už v listopadu a jeho příjezd děti sledují pomocí televizních přenosů. V Belgii jsou populární mikulášské cirkusy a v kostelích, které nesou jméno světce, se konají sbírky hraček a dárků pro potřebné. Děti věří, že Mikuláš se svým pomocníkem objíždí střechy domů a spouští dárky do bot nebo košíků připravených na krbu nebo u dveří. Děti mají u bot připravenou mrkvičku, sklenici vody a kostku cukru pro koníka a sklenici vína pro Mikuláše. Mají přiložený také seznam, jaké dárečky by si od něj přály dostat. Ve východní části Belgie v městě Sint-Niklaas dostávají děti dárečky už o víkendu před 6. prosincem, v pondělí mají pak děti ze základní školy volno. Po celé Belgii jsou známy a velmi populární sušenky speculaas ve tvaru světce. „Svatý Mikuláš byl člověkem světla, který žil pro druhé v důvěře v Boží lásku a dával ji dál. Svým životem a jednáním se stal znamením naděje a světlem pro druhé. Toto bylo základním poselstvím jeho života“.   )

Tajemství hypnózy a sugesce

Tajemství hypnózy a sugesce

Nejstarší zmínky o hypnóze nacházíme už ve 4. tisíciletí př.n.l. z oblasti Eufratu a Tigridu, kde hypnózu znali a používali podobným způsobem jako my dnes. Písemné památky hovoří o kněžské škole Uruku, kde nemocné uzdravovali vyškolení kněží zadáváním sugescí ve spánku, a také rozlišovali lehkou, střední a hlubokou hypnózu. Manuův Zákoník, což je nejstarší indická sanskrtská písemnost, rozděluje hloubku hypnózy na „bdělý“, snový a blažený spánek. Autohypnóza je také součást jogínských technik. Dodnes používaná fixační technika měla své místo již ve Starém Egyptě, kde navozovali hypnózu pomocí lesklého kovového disku, na který měl nemocný fixovat zrak a po únavě očí se pohroužit do hypnózy. Přikládali také ruce spolu se sugescemi. Sílu sugesce můžeme spatřit v rámci chrámového spánku u starověkých Řeků. Jejich zhypnotizování předcházela rituální očista a příslib, že vykonají Boží nařízení, až poté pacienti ulehli ke spánku a kněží jim zadávali léčivé sugesce. Dříve ozdravnou moc přičítali samotnému chrámu. Už tehdy znali nehypnabilní pacienty, kteří se nedokázali k ozdravnému spánku ponořit. Římský básník Porphyrius z 2. století n.l. podával zprávu o sporu filozofů Plotina a Olympia o to, kdo má větší znalosti. Plotinos několik minut hleděl Olympovi do očí a pak vykřikl, že se Olympovi sevře břicho. Olympus skutečně pocítil bolest, a tak se domníval, že Plotinos má větší duchovní schopnosti. Síly chrámového spánku nebyly cizí ani křesťanským mnichům, kteří léčili prostřednictvím modliteb, svěcenou vodou a dotykem. Jeden člověk dokáže ve druhém vyvolat stav, který dnes označujeme jako hypnotický. Toto tvrdil perský lékař Avicenna a současně jako první nepovažoval hypnózu za spánek. Autohypnóza a oční fixace na vlastní pupek se objevuje u mnichů-hésychastů v 11. století. Paracelsus, skutečným jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541) v 16. století uváděl, že „rozhodující činitel jakéhokoliv uzdravení je vždy lékař v nás“. Zmiňoval Korutanské mnichy, kteří uspávali nemocné hleděním na křišťálovou kouli a následně zadáváním ozdravných sugescí v nich tyto účinky vyvolali. Toto léčení bylo zapomenuto, neboť církev upalovala ty, kteří ho ovládali… Sugestivní účinky bylo možné vyvolat i pomocí magnetu, jehož prvním objevitelem byl Maxmilián Hell (1720-1792), jezuitský páter a známý astronom, jehož poprosila cizinka, aby jí zhotovil magnet, který jí pomůže na žaludeční křeče. Hell nebyl lékař a její zdravotní stav ho nezajímal, ale prosbě vyhověl a jako astronom jí příruční magnet zhotovil. U cizinky opravdu došlo ke zlepšení zdravotního stavu a Hell o těchto výsledcích informoval Mesmera. Hell dál zhotovoval magnety ve tvaru nemocných orgánů, které si nemocní přikládali na problémové orgány, a po těchto procedurách bylo lépe a uzdravovalo se 60-70 % nemocných. Franz Anton Mesmer – praotec hypnózy a psychoterapie Když se dozvěděl o uzdravujícím účinku magnetu od Hella, rozhodl se tuto metodu sám vyzkoušet. Hell mu zhotovil jeho vlastní magnet a v několika případech opravdu dosáhl léčebných úspěchů. Bohužel nesprávně považoval magnet za univerzální lék a jeho výzkum vedl špatným směrem, ale nevědomě objevil novou psychotechniku. Mesmer se stal modlou pro pacienty, neboť se zdálo, že díky magnetickému železu vyléčí pacienty z nemocí, které dříve byly nevyléčitelné, např. koupal pacienty v magnetizované vodě, potíral s ní věci, rostliny, zvířata, hudební nástroje atd. Zajímavé je, jak sám Mesmer působil léčebně na pacienty. Lékařská věda si příliš nepřipouštěla, že léčba sugescemi byla velmi praktikovaná už od počátku medicíny. Mesmer si až po roce 1775 uvědomil, že na nemocné působí právě jeho ruka a on sám, ne magnet, který byl tedy zbytečný. Nechtěl tuto chybu přiznat, a tak začal vysvětlovat, že působící síla v člověku je analogická s tou magnetickou. Tuto metodu nazval „animální magnetismus“. Pro nejlepší léčebný efekt je třeba zesílit nemoc nebo symptom k jeho hranicím. Všiml si, že někteří pacienti jsou více sugestibilní, tedy více reagují na magnet než ostatní. Od roku 1774 prováděl řádnou hypnotickou a sugestivní léčbu, aniž by si toho byl vědom. Úspěšný byl hlavně díky jeho skoro magnetické síle osobnosti. Stagnaci v dalším poznávání a vývoji hypnotických sil pak bohužel způsobil Ludvík XVI., když schválil roku 1784 Lékařské společnosti a Akademii prozkoumání užitečnosti a škodlivosti magnetismu. Nakonec konstatovali, i kvůli skeptikům, na které magnetismus neúčinkoval, že magnetismus neexistuje, a navíc mravně ohrožuje společnost. Příznivec a žák Mesmera, hrabě Marquis de Puységur byl však první, komu byl objev hypnotického ovlivnění připsán a první, kdo si ho plně uvědomil. Puységur navíc rozluštil jev náměsíčného stavu, a že je možné ho vyvolat v magnetickém neboli hypnotickém spánku. Na tento objev přišel během hypnotického pokusu, kdy mu pastevec Viktor usnul pod rukama. Nedařilo se mu ho probudit, ale když mu poručil, aby vstal, tak to udělal, a i několik kroků se zavřenýma očima, navíc mu i odpovídal na otázky… Takto je poprvé hypnóza zaznamenána a tento tzv. spánek se stane zdrojem duševního života. Až téměř po 100 letech, v roce 1884 stejná fakulta, která konstatovala neexistenci sugesce, ji sama oficiálně uznala. Hypnóza: Metoda přímé komunikace s nevědomím „Během hypnózy přestanete užívat své bdělé vědomí, místo něj začnete využívat svou nevědomou mysl. Vzhledem k tomu, že se jedná o nevědomí, víte toho stejně jako ve vědomém stavu, ba dokonce ještě mnohem více“. Hypnóza, označovaná některými autory také jako hypnotický stav, hypnotický spánek nebo trans, je definovaná jako zvláštní psychický stav, při němž dochází ke změně stavu vědomí, který je odlišný od normálního bdělého stavu. Pozornost hypnotizované osoby je pohlcena hypnotizérovými sugescemi, které umožňují prožívat změny vnímání, myšlení, emocí, chování a paměti jako subjektivně reálných a mimovolných. Prožitky uvedených jevů jsou individuální, každý je prožívá v rozdílné intenzitě a různým způsobem. Většina z nás již jistě zažila pohlcení pozornosti, například při sledování filmu nebo zajímavé situace, kdy jsme nemohli odtrhnout oči a mysl, a nevnímali jsme vnější podněty, i když na nás působily rušivě. Došlo k tomu proto, že naše vědomí bylo omezeno a my jsme nebyli schopni se věnovat více věcem současně. V daný okamžik mozek vyselektoval tu část, kterou vnímal a zbytek odmítl. Lidé, kteří nemají s hypnózou žádné zkušenosti, se často mylně domnívají, že hypnóza je spánek. Avšak dnes lze tento omyl vyvrátit s pomocí elektroencefalografu (EEG), který zaznamenává křivky mozku, ze kterých lze vyčíst, zda člověk spí nebo bdí. Z EEG však bylo patrné, že žádnému spánkovému stadiu se křivky u hypnotizovaných osob nepodobají. Samotný děj, který se odehrává během hypnózy, popisují hypnotizovaní tak, jako by probíhal mimovolně, reálně a bez jejich úsilí. Účelem hypnózy je zpřístupnění nevědomých procesů, které jsou v běžném stavu blokovány naším vědomím a vštípenými reakcemi. Ačkoli se může zdát, že hypnotizovaná osoba je jako robot, reagující na veškeré pokyny hypnotizéra, není tomu tak, naopak v hypnotickém stavu ochotněji experimentuje. V hypnóze se člověk nezmění, zůstává tím, kým byl předtím. Pokud zadávané sugesce nejsou v souladu s jeho osobnostními rysy a hodnotami, tak je nepřijímá. Změna chování tedy není způsobena hypnotizérem, ale je formou sebevyjádření vycházející z životních zkušeností hypnotizovaného. Zajímavostí je, že během hypnózy dochází ke změně vnímání času a prostoru. Můžeme se přesunout do minulosti pomocí věkové regrese a znovu prožít některé zážitky nebo je vidět a vnímat v původní podobě, pokud došlo k jejich zapomenutí nebo potlačení. Na základě časového zkreslení můžeme prožívat nějaký časový úsek zpomaleně nebo i naopak zrychleně. „Prostřednictvím pozitivní halucinace lze vidět (slyšet) něco, co reálně neexistuje, nebo naopak prostřednictvím negativní halucinace nevidět (neslyšet) to, co objektivně existuje“. Hypnabilita a hloubka hypnózy Hypnabilita je základní předpokládanou vlastností člověka, která umožňuje u daného subjektu navození hypnotického stavu. Už v 19. století se diskutovalo o tom, že hypnotický stav se vyskytuje v různých podobách neboli stupních, že lze u různých osob dosáhnout jiných hloubek hypnotického stavu a že u některých lidí je navození hypnózy velice obtížné nebo dokonce nemožné. V té době došlo k převrácení zájmu od osoby hypnotizéra k hypnotizovanému subjektu. Přestalo se uvažovat nad zvláštními schopnostmi hypnotizéra, respektive nad jeho osobnostními předpoklady, protože se předpokládá jeho minimální vliv na průběh hypnózy (pokud pracuje ve standardních podmínkách). Podle třístupňové klasifikace dělíme hypnózu na: • LEHKOU HYPNÓZU, pro kterou je typické zavření víček, relaxace, ospalost, snížená až vymizelá spontaneita, zpomalení duševních pochodů a poddávání se sugerovaným představám. Pacient je pohroužen do sebe, ale současně si jasně uvědomuje své okolí. Může se pomocí vůle pohybovat, sugescím se účinně bránit, otevřít oči a hypnotický stav ukončit. Sugerované zážitky mají charakter představ. • STŘEDNÍ HYPNÓZU, v níž pacient nemůže odporovat motorickým sugescím a senzorické sugesce nabývají na automatičnosti a realističnosti. Daří se sugesce tepla a chladu, halucinace, částečná a u některých osob i úplná analgezie pro lehčí bolestivé podněty. Některé osoby reagují navenek mimikou a pohyby, jsou schopny mluvit nebo jednoduchých pohybových reakcí, např. zvednutí prstu. • HLOUBKOVOU HYPNÓZU, která umožňuje vyvolat většinu hypnotických jevů, ovlivnění motoriky s nemožností odporovat sugescím, živé pozitivní halucinace, někdy i negativní, věkovou regresi. Vsugerované změny vnímání, myšlení a emocí působí jako reálné. Je dokonce možné ovlivnit vegetativní reakce. Hypnóza je velmi mocný nástroj, u kterého se bohužel, jako u všeho, kde se svěřujeme do něčích rukou, můžeme setkat se zneužitím! Existují lidé, kterým bylo prostřednictvím hypnotizéra či hypnózy ublíženo. Samotná hypnóza a její následky mohou být nebezpečné ale jen tehdy, pokud je hypnóza vykonávána neodborníkem, pseudolékařem nebo různými léčiteli, kteří neprošli potřebným vzděláním. Na běžném, ověřeném hypnotickém postupu není nic závadného ani nebezpečného, pokud ho vykonává zkušený terapeut, lékař, jenž je vázán etickým kodexem. Je tak nutno poznamenat, že k zneužití hypnózy dochází opravdu výjimečně a lze se mu snadno vyhnout vhodným výběrem zkušeného, prověřeného terapeuta. V široké veřejnosti se bohužel zneužití hypnózy dostává více pozornosti než velkému množství úspěchů hypnoterapie. )

Historické kořeny svátku Všech svatých, Památky všech věrných zemřelých a svátku Halloween

Historické kořeny svátku Všech svatých, Památky všech věrných zemřelých a svátku Halloween

„Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá a všemu dává smysl“. – Thornton Wilder Konec letní doby a začátek zimy, zvláště přelom října a listopadu, byl již od pradávna opředen mystikou. Pro nás, Středoevropany, jsou významné první dva dny v listopadu. A to svátek Všech svatých – 1. listopadu a Památka zesnulých, lidově Dušičky – 2. listopadu. Je to čas vzpomínek na minulost, ale též spojení se sebou. Plamínky našeho přítomného života hoří na místech, kde leží ti, co bývali jako my… Vzpomínka na zemřelé a vztah k předchozím generacím jsou přirozenou součástí každé kultury. Už v dobách před křesťanstvím vzpomínaly pohanské národy v určitých dnech na své zemřelé. Jako příklad lze uvést slavnosti „Parentalia“, konané ve starém Římě mezi 13. a 22. únorem. Jednalo se o památku zemřelých příbuzných (parens – rodič), kterým se na usmíření u stolu vyhrazovala volná židle. První křesťané slavili, jak bylo v antice zvykem, výroční den smrti svých zemřelých. Ten den se nazýval „natale“, pohané jím rozuměli narozeniny zemřelého, křesťané den jeho úmrtí, kdy se narodil pro nebe, popřípadě den jeho pohřbu. V průběhu postupného šíření křesťanství nebyl důvod opouštět staré zvyky, které byly slučitelné s křesťanskou vírou. Úcta k zemřelým mezi ně určitě patřila. Existují doklady o tom, že již ve 2. století byly tyto zvyky, které národy převzaly za své pohanské tradice, doplněny modlitbou za zemřelé a brzy bývaly spojovány se mší svatou. Svátek Všech svatých Liturgický kalendář označuje 1. listopad jako Slavnost Všech svatých. Počátky jejího slavení sahají do 4. století, kdy se na Východě slavil společný svátek všech mučedníků. Nejstarší zmínky o svátku mučedníků pochází od jáhna Efréma a od sv. Jana Zlatoústého. Velkého rozmachu nabyl kult mučedníků po skončení krutého pronásledování za Decia a Valeriána, když po osvobození církve se vzedmula vlna nadšení ze skutečnosti, že právě z krve mučedníků vyrostla církev. Zpravidla se mučedníkova památka slavila v místě, kde byl pohřben nebo kam byly přeneseny jeho ostatky. V 7. století daroval byzantský císař Fokas papeži Bonifáci IV. římský pohanský chrám Pantheon. Ten byl 13. května 609 slavnostně zasvěcen Panně Marii a všem svatým mučedníkům. Papež dal do Pantheonu z katakomb převézt (údajně na 28 vozech) ostatky mučedníků. Na tuto triumfálně slavenou translaci (přenesení ostatků) vzpomínaly ještě texty staré mše k posvěcení kostela a 13. květen se tak stal dnem oslavy tohoto svátku. V dalším období byl jedním z hlavních šiřitelů slavnosti Alkuin, učitel Karla Velikého. Pocházel z anglického Yorku, tedy z prostředí blízkého dávné keltské kultuře. Samhain je název keltského svátku, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopadu. To mohlo být příčinou snahy dát tomuto keltskému svátku křesťanský základ. Proto se všeobecně věří, že k přeložení slavnosti z 13. května na 1. listopad došlo pod anglosaským a francouzským vlivem. Svátek Všech svatých neboli slavnost všech svatých připomíná všechny svaté, nikoli pouze ty, kteří byli oficiálně kanonizováni. Tento svátek slaví všichni křesťané – západní křesťanství slaví svátek všech svatých v tento den, tj. 1. listopadu, východní křesťané, kteří užívají většinou Juliánský kalendář slaví první neděli po letnicích. Většina západních křesťanů i Římsko-katolická církev navazují na 2. listopadu, na který připadá památka zesnulých. Dušičky – Památka všech věrných zemřelých „Duše zemřelých se vracejí na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou těch, které znávaly za života“. Památku všech věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Podoba původní tradice souvisí s katolickou vírou v očistec, kam odchází duše zemřelých, aby se zde očistily od méně závažných hříchů. V den Dušiček tak mohly být tresty zemřelých zmírněny modlitbou nebo různými milosrdnými skutky. V lidovém prostředí pak postupy pro ulehčení údělů zemřelých duší samozřejmě nabývaly nejrůznějších podob. Lidé především věřili, že duše v tento den vystupovaly ze záhrobí, aby si odpočaly od svých útrap a navštívily své pozůstalé. Rozšířeným zvykem bylo plnění lampy máslem. Ta se pak přikládala k ohništi nebo na okno, kde si duše zemřelých mohly namazat své rány způsobené pobytem v očistci. Ulevit jim mělo i sypání mouky do ohně. Pověra, která souvisí s tímto dnem, říká, že pokud o dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy. Ve starých slovanských zvycích, udržovaných ve starších dobách, u nás místy ještě v 19. století, se na dušičkových hrobech k uctění nebožtíků symbolicky hodovalo, nebo se ponechal na hrobech díl pokrmu. Výzdoba hrobů byla na přelomu minulého století ještě velmi prostá. Hroby se ponejvíce obkládaly drnem nebo proutěnou ohrádkou. Kvítím se vysazovaly zřídka, a to jen takovým, které nevyžadovalo péči. Ve velkých městech se již na počátku 20. století zavedl prodej drátěných věnců z umělých květin. Dušičkové svátky bývaly také příležitostí k pietnímu uctění známých osobností veřejného a kulturního života, v devadesátých letech 19. století využívanému rovněž k manifestaci politických, vlasteneckých a národnostních postojů. Součástí vzpomínkových aktů bylo v té době vedle kladení věnců a projevů také rozvíjení praporů a sborový zpěv. TRADIČNÍ ČESKÉ DUŠIČKOVÉ PEČIVO – V minulosti se v některých oblastech českého a moravského venkova peklo zvláštní pečivo zvané dušičky. Jím se obdarovávali chudí lidé, pocestní nebo žebráci. ½ kg mouky, 30g másla, 40 g cukru, 1 vejce, 2 žloutky, citrónová kůra, mléko, tuk na smažení. Vše vložíme do misky a zaděláme tužší těsto, které rozválíme a nakrájíme na menší obdélníčky. Vložíme na rozpálený omastek a osmažíme do růžova. Na závěr posypeme „dušičky“ cukrem. Halloween & Samhain: Magický čas, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých otevírají V 18. a 19. století proběhlo několik významných vystěhovaleckých vln, kdy se vydaly z Evropy do Ameriky statisíce Irů. Ti s sebou přinesli nejen svoji víru, ale i své zvyky a Halloween byl mezi nimi na prvním místě. Tradice Keltského Halloweenu, jako reminiscence evropského zvykového základu, dostala na novém kontinentě osobitý směr vývoje. Tradice spočívala předně ve zhotovení a vystavení lucerny. Lucernám se podle legendy říkalo Jack-o´-lantern. V souladu s tradicí se lucerna vyřezávala z tuřínu, brambor anebo z červené řepy. Přenesení svátku do Ameriky znamenalo změnu hlavního symbolu – namísto nedostupného tuřínu se v Americe druhé poloviny 19. století začala používat dýně. Postupem času se v Americe ze svítících dýní vyvinuly bizarní masky všeho druhu jako u nás o masopustu. SAMHAIN – Je nejdůležitějším svátkem keltského roku, jímž Keltové začínají nový rok. Noc z 31. října na 1. listopadu slavili jako hranici mezi létem a zimou, sluncem a tmou, živými a mrtvými, hojností a hladem. Pohanský Nový rok je svátkem ohně a očistných rituálů a zároveň jediná noc v roce, kdy se svět živých a mrtvých propojuje. Samhain je spojený s ohněm a rituály. Je to magická doba, kdy přestávají platit zákony prostoru a času. Tento magický čas začíná 31. října se západem slunce. Samhain je období, kdy bychom měli pustit vše, co nám již neslouží. Je to také čas, kdy máme příležitost podívat se na sebe z nadhledu, přehodnotit svůj způsob života a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu se svou duší. Posláním tohoto svátku je modlení za naše zesnulé. Tradičně se zapalovaly bílé svíce, které se postavily za okno a svým světlem odháněly vše zlé a dobrým duším svítily na cestu. HALLOWEEN – Název Halloween je zkratkou spojení All Hallows´Eve, kterým se ve staroangličtině označoval předvečer dne všech svatých. Historie Halloweenu sahá k slavnostem Samhain, kdy Keltové slavili konec žní a příchod zimy, temnější části roku. Tradici vydlabávaných luceren (Jack-o´lantern) doprovází řada legend. Nejčastěji uváděná legenda vypráví o irském pobudovi a opilci jménem Jack. …Jack se na Halloween opil tak, až se jeho duše rozhodla opustit tento svět. Ďábel vycítil příležitost. V ohnivém plášti předstoupil před Jacka a chtěl jej odvést s sebou do pekla. Jack s vykulenýma očima špatně skrýval strach. Pak mu v hlavě svitla naděje. „Ještě jednou se napiji, než půjdeme“, zašeptal. Ďábel se zavrtěl a neochotně souhlasil. „Jenže já …nemám peníze na zaplacení“, pokrčil Jack rameny. Pivo stálo celých šest pencí. Ďábel nejistě svolil, že se v mince promění. Opilec zaplatí poslední rundu a čert zase bude čertem. Jack chvíli pozoroval zlaťáky na špinavém stole. Páchly sírou. Zaplatil pivo a lačně se napil. Jednu penci držel v sevřené pěsti! Hospodský si ničeho nevšiml. Rychle zlaťák vhodil do měšce, který pevně zavázal. Ďábel byl v pasti. Pekelník hrozil, nadával i ječel! „Dej mi rok navíc“! zařval Jack. Čert svolil. Zachráněný Jack položil šest pencí na stůl a ďábel se mohl vrátit na svět. Zostuzený pelášil do pekla, kde se mu všichni vysmívali! Schovaný za kotlem čekal celý rok. Jack se dmul pýchou. Přelstil peklo! Rád ten příběh vyprávěl znovu a znovu. Rundy na jeho stole mizely rychleji než dříve. Čas plynul a rok se s rokem sešel, byl tu opět předvečer Všech svatých a ďábel si pro Jacka přišel. Jack se začal s ďáblem dohadovat. A jak se tak přeli, vyschlo ďáblovi v krku a potřeboval uhasit žízeň. Zrovna stáli pod stromem, kde rostlo poslední jablko. Jack dostal nápad, prý ať mu ďábel vyleze na ramena, pak na šťavnatý plod jistě lehce dosáhne. A tak se stalo. Ďábel vylezl Jackovi na ramena, ale ten mrštně vyklouzl a nožíkem, který měl schovaný v kapse na kmen stromu rychle vyryl křížek. Ďábel zuřil! Jack si prosadil svobodu bez dalších závazků k ďáblovi. Poté se Jack opět vrátil k alkoholu, kterému před dalším Halloweenem podlehl a zemřel. Do nebe ale pro mnoho špatných skutků nesměl a také ďábel ho do pekla nepřijal, vždyť mu slíbil, že už si pro něj nikdy více nepřijde. Na pomoc dal ďábel Jackovi rozžhavený uhlík, který ho měl provázet na cestě. Jack ho vložil do lampy z vydlabané řepy, která mu od té doby svítila na jeho věčné putování. Bez ohledu na to, zda věříme v „kouzelnou noc“, jak se také noci Dušiček říká, zapalme svíčku jako vzpomínku na ty, kteří již nemohou být mezi námi. Je to den, kdy si připomínáme ty, z nichž jsme vzešli, všechny nám drahé. Tento magický čas, kdy se podle starých tradic pomalu stírá hranice mezi realitou všedního dne a světa mrtvých, vám může navrátit sílu, kterou vám mohou předat vaši předci. Uctěte tedy jejich minulost a připomeňte si jejich cestu životem, ať byla jakákoliv. Vděčnost za to dobré, co nám předali, i smíření a odpuštění toho, čím nás zatížili, to vše je nesmírně důležité pro naši pokojnou přítomnost. )

Den vzniku samostatného československého státu

Den vzniku samostatného československého státu

První světová válka změnila mapu světa. Rok 1918, jímž válka a s ní spojené krveprolití skončilo, je zároveň v naší národní historii vyvrcholením boje o samostatný stát. Zároveň tento rok je koncem Rakouska-Uherska a s ním spojené vládnutí dynastie Habsburků, a to nejen de facto, ale i státoprávně. Je to rok počátku budování ČSR jako státu tzv. „Recepčním zákonem“ veřejně vyhlášeným 28.10. 1918. Tím byl nejen vyhlášen československý stát, ale i založen princip právní kontinuity s rakouským a uherským právním řádem. Jedním z důvodů, proč se tak stalo, byla potřeba klidného a rychlého přechodu do nového státu a využití právní jistoty rakouského a v případě Slovenska i uherského právního řádu. Tento stav však nemohl přetrvávat do nekonečna. Bylo nutno řešit likvidaci tradičního rakouského ústavního pořádku, stejně jako dalších oblastí právního řádu zaniklého mocnářství. Na celém tomto procesu byla nejdůležitější ta skutečnost, že se tím současně otevřela cesta k vybudování demokratických ústavních základů Československé republiky. Rok 1918 – poslední rok války a činnost Národního výboru Rok 1918 nebyl významný jen jako poslední rok 1. světové války, ale byl důležitý především pro dokončení snah o celkovou reorganizaci států Evropy. Již 6. ledna 1918 byla na shromáždění českých říšských a zemských poslanců v Praze přijata tzv. Tříkrálová deklarace, která formulovala program domácích českých politických stran. Hlavním bodem deklarace bylo vytvořit samostatný Český stát v historických hranicích společně se Slovenskem při respektování práv národních menšin. V březnu téhož roku byla T.G. Masarykem v USA založena tzv. Národní rada Československá. Masaryk po jednání s americkými Čechy a Slováky sepsal Pittsburskou dohodu, která schvalovala spojení Čechů a Slováků v jednom demokratickém státě s republikánskou vládní formou a ústavou. Teprve od poloviny roku 1917, kdy si válkou vyčerpané Rakousko-Uhersko přálo mír, byla úředně povolena větší svoboda projevu a čeští poslanci mohli ve Vídni pronést, že český národ chce svobodu a s pouhými ústupky monarchie se nespokojí. Prvek radikalismu se do české politiky dostal až tehdy, když bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko ve válce nezvítězí a nebude se tak moci pomstít odbojnému českému národu. V červenci 1918 vzniká v českých zemích Národní výbor, jakožto jediný zastupitel českého národa slučující všechny české politické strany a rozhodující o národních požadavcích. Vznikl jako projev vůle a odhodlanosti a jeho utvoření bylo netajenými přípravami pro převrat, díky kterému by se české země vymanily z nadvlády Rakouska-Uherska. Nemělo se však jednat o převrat násilný. Národní výbor pozoroval vojenský i politický vývoj v Evropě, z čehož získal přesvědčení, že rozklad monarchie se neúprosně blíží a Rakousko-Uhersko kapituluje. Nechtěl vyjednávat pouze o reformě nebo reorganizaci v rámci monarchie, ale chtěl samostatný demokratický československý stát s vlastní správou a pod vlastní svrchovaností. Rakousko-Uhersko, ve snaze udržet si nadvládu nad národy monarchie, nabízí čím dál tím větší ústupky – představitelé monarchie dovolují pronášet řeči, za které se dříve trestalo, povolují rozsáhlé amnestie, dokonce nabízí federaci, kterou však Češi i ostatní národy v září 1918 odmítli. Těchto ústupků využívali čeští poslanci k jedinému: k radikalismu. „Národní výbor s největší rozhodností protestuje proti nejnovějšímu pokusu roztrhnout jednotu národa československého a ohrozit jednotu a nedílnost zemí českých“. Osud Československa organizovaný ze zahraničí Dne 14. října 1918 oznamuje Edvard Beneš Spojencům, že se v Paříži ustavila Prozatímní československá vláda, jejímž předsedou a ministrem financí je T.G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války Milan Rastislav Štefánik. Beneš také konstatuje, že toto rozhodnutí se stalo v dorozumění s politickými vůdci doma a že tato zahraniční vláda byla uznána za orgán, jež má právo zastupovat československý národ před Spojenci a na mírové konferenci. Tento důležitý orgán pro formování budoucího Československa působící v zahraničí byl nakonec uznán všemi spojeneckými vládami a teoretický boj o ideu československého státu byl tak dokončen. Teď už jen zbývalo tuto ideu realizovat prakticky. Za další důležitý krok pro budoucí stát by se dalo považovat Masarykovo Prohlášení o nezávislosti, známé jako Washingtonská deklarace. Píše, že „Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod Habsburskou dynastií…Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století“. Deklarace načrtává hlavní zásady ústavy budoucího státu. Hovoří se zde například o tom, že Československý stát bude republikou s demokratickým zřízením, spočívajícím na všeobecném hlasovacím právu. Stát zaručí úplnou svobodu náboženství, vědy, umění, tisku, práva shromažďovacího a petičního a také bude chránit práva menšin. Provede nutné sociální a hospodářské reformy, zruší šlechtické výsady a odloučí církev od státu. Poté nastal čas na sjednání harmonie mezi domácí a zahraniční politikou. Čeští zástupci Národního výboru tedy 25. října 1918 odjeli do Ženevy. Odjezd delegace do Švýcarska způsobil, že Národní výbor jednal ve známé sestavě: Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup. Jednání se uskutečnila 28. října téhož roku na domácí půdě. Cesty do Švýcarska však nebylo tolik zapotřebí, jak se původně myslelo. Za tři dny poté měl totiž český národ významnější příležitost ukázat, jak se ztotožňuje s tendencemi zahraniční revoluce. V době jednání delegátů v Ženevě o zřízení nového státu, již tento stát vznikal v pražských ulicích. 28. říjen 1918 a s ním spojené vyhlášení samostatnosti Československa „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa“. Když vzešlo ráno 28. října roku 1918, nikdo si nedokázal představit, co vše se tento den stane. Když se ráno v novinách objevila Andrássyho nóta, dala svým způsobem popud k převzetí moci Národním výborem na území. Národní výbor tedy začal jednat. Jeho představitelé začali postupně, odvolávajíce se na Andrássyho nótu, pokojně přebírat moc. Lidé však považovali Andrássyho nótu za samotné vyhlášení samostatnosti. Zaplnili ulice a začali oslavovat, i když vlastně ještě nebyl důvod. Byli proto povoláni vojáci, jakožto prostředek pro zachování pořádku. Vlny emocí a davové šílenství totiž mohly způsobit narušení pokojného přebírání moci. Oslavování se mohlo strhnout v rozsáhlé pouliční bouře, jež mohly vést ke zbytečnému konfliktu a následnému krveprolití. A právě tomu chtěl Národní výbor za každých okolností zabránit. Vojsko však nakonec bylo, na apel jednatele Národního výboru dr. Soukupa, odvoláno. Ve večerních hodinách 28. října 1918 byl vydán první zákon: „Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého“, který byl uveřejněn v novinách. Tento zákon se snažil zejména zaručit plynulost a souvislost přechodu od zákonů monarchie k novému státnímu životu. Prohlašuje, že dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají prozatím v platnosti, stejně tak, jako činnost jednotlivých úřadů. Vše však mělo být podřízeno Národnímu výboru, jakožto výkonnému státnímu svrchovanému orgánu. Tento akt znamenal naprosté prohlášení samostatnosti, i když ne vše, co bylo v zákoně napsáno, byla pravda. Většina země totiž ještě formálně podléhala rakouské moci, případně šlo o spoluřízení. Zákon tedy značně předbíhal skutečnostem, o čem hovoří i fakt, že proklamoval stát československý, i když v té chvíli neměli Češi ani Slováci na Slovensku minimum moci. Vyhlášení Československa a jeho obnovení v původních hranicích nenechalo klidné Němce. Aniž by respektovali svoji pozici poražených ve válce, požadovali odtržení německých krajů v sudetských zemích od Československa. Hlásali právo na sebeurčení Němců, ale jednání jejich představitelů s představiteli českých Němců bylo pro Němce neúspěšné. Německé provincie však byly, a to se souhlasem vítězné Anglie a Francie, koncem roku 1918 násilně obsazeny československou armádou a byla v nich zavedena československá správa. Dne 30. října 1918 byla svolána schůze do Turčianského svatého Martina, ze které vzešla tzv. Martinská deklarace. V té se Slováci ztotožňují s událostmi předchozích dnů na českém území a prohlašují se za část jazykově i kulturně-historicky jednotného československého národa. Slováci tedy uznali československou jednotu. Po krátkém poválečném období let 1945-1948 plném očekávání a nadějí se Československo muselo potýkat s diktaturou, a to plných 40 let. Význam první Československé republiky tkví především v položení pevných základů demokracie v českých zemích. Na tyto základy jsme mohli směle navázat po roce 1989, po pádu komunismu ve střední Evropě. )

HISTORIE VZNIKU KALENDÁŘE: VNÍMÁNÍ ČASU SE VYVÍJELO V SOUVISLOSTI S OPAKUJÍCÍMI SE PŘÍRODNÍMI JEVY

HISTORIE VZNIKU KALENDÁŘE: VNÍMÁNÍ ČASU SE VYVÍJELO V SOUVISLOSTI S OPAKUJÍCÍMI SE PŘÍRODNÍMI JEVY

Lidé řídili a řídí, podle jednotlivých událostí obsažených v kalendáři, své životy, a to jak v minulosti, tak i v současnosti. Vždyť kdo z nás by neznal např. Vánoce či Velikonoce nebo jiné svátky? Staří Egypťané čekali jako na smilování na každoroční záplavy posvátné řeky Nil. Každá z kultur měla jistý záměr, který ji poháněl k vytvoření kalendáře. Kalendář i v současnosti řídí naše kroky. Den plyne za dnem, měsíc po měsíci tak, jak stanovuje kalendář. Jak jsme si stanovili my… Latinské slovo Calendae vytvořilo základ pro dnešní podobu slova kalendář. V různých obměnách je však používáno téměř ve všech světových jazycích např: kalendár, celender, kalendarz atd. Slovo Calendae přitom znamená první den v měsíci. Z dalších zdrojů se dozvídáme prakticky shodné informace. „Slovo Calendae je původu řeckého a znamená den, na který bylo veřejně ohlašováno novoluní“. Novoluním pak rozumíme počáteční fázi měsíčního cyklu. O významu slova se můžeme také dočíst v staročeské bibli, kde se dozvídáme o tzv. kalendách (počeštěný výraz pro Calendae). Historie vzniku kalendáře Můžeme se domnívat, že první „kalendář“ vznikl již v době ledové, protože ale neexistují důkazy pro jeho přesný vznik, jeví se tato otázka velmi sporně. Nejstarší kalendář, který ale již máme doložený, pochází z Babylonské říše asi z roku 3500 př.n.l., a jednalo se o kalendář lunární. V době, o níž hovoříme, se užívalo k měření času dvou vesmírných těles, konkrétně Slunce a Měsíce. Podle toho se rozlišovaly dva typy kalendářů: lunární a solární. Lunární kalendář sestavili astronomové podle fází Měsíce. Nesl s sebou určité problémy vzhledem k délce oběhu Měsíce, a to jej do jisté míry činilo nedokonalým. Naopak solární kalendář vznikl na základě zdánlivého oběhu Slunce. Používali ho Egypťané. V období egyptsko-babylonském se tedy setkáváme s rokem, který se skládal z 12 měsíců dělených na 30 dní. „Délka roku byla změřena na 365,25 dne, z toho vyplývala nutnost přidávat ke dvanácti měsícům ještě pět dnů, a nadto každého čtvrtého roku ještě jeden, nazývaný toulavým dnem“. Délku slunečního roku vypočítal v roce 330 př.n.l. řecký astronom Kallipos, který ji stanovil na 365,25 dne tj. 365 dnů 5 hodin a 49 minut. V období starověku převzali lunární kalendář babylonského typu Římané. Římané oproti Babyloňanům snížili počet měsíců z 12 na 10. Začátek roku se tím pádem posouval do jarního období a končil v zimním. Každý měsíc byl pak pojmenován podle římských bohů. Vzhledem k tomu, že se tento kalendář neshodoval s fázemi Měsíce, byl později opět přetvořen na kalendář dvanáctiměsíční, který lépe odpovídal potřebám Římského impéria. Důležitý zvrat, ve vývoji kalendářů vůbec, znamenal rok 46. př.n.l., kdy Julius Caesar uzákonil juliánský kalendář. Juliánský kalendář představoval výsledek Caesarových diskusí s astronomy, a také přechod od dosavadního lunárního kalendáře na kalendář solární. Caesar však na solární kalendář přešel s požadavkem, že: „dočasně prodlouží délku stávajících dvanácti měsíců a k nim přidá ještě dva další. Rok v tomto jediném případě trval 445 dní, což mnozí Římané velmi těžko chápali“. Kalendářní systém: Proč vzniklo dělení, jaké máme dnes? Kalendářní systém je založen na střídání určitých časových cyklů v závislosti na povaze kalendáře. Systém by však vůbec nevznikl nebýt pozorování vesmírných těles, jimiž byl člověk odedávna fascinován. Lidé si začali všímat důležitých aspektů jako oběhu Země kolem Slunce, otáčení Země kolem své osy, fází Měsíce atd. Díky tomuto pozorování, mohl vzniknout kalendářní systém, který úzce souvisí s otáčením Země kolem své osy. Země svým pohybem ovlivňuje cyklus střídání dne a noci a střídání ročních období (dopad paprsků na povrch Země). Další dílek do skládačky tvoří pozorování měsíčních fází. „Lunace: trvání úplného cyklu fází Měsíce (zhruba 29,5 dne)“ předurčuje do jisté míry trvání kalendářního měsíce. Aby byla naše skládačka úplná, musíme brát v úvahu oběh Země kolem Slunce, který trvá 365,25 dne. Pokud spojíme všechna tato fakta, dostáváme se ke střídání cyklu jednoho roku (365 dní) a každé čtyři roky přestupného roku (366 dní). Kalendářní měsíc a týden, jako jednotku času vymyslel člověk. Nejsou bohužel tolik dokonalé, například u týdnů nevychází stejný den v roce, jako rok následující či předchozí. Hlavní typy kalendářů • LUNÁRNÍ – Jde o typ kalendáře, který se liší od kalendáře slunečního (solárního). V lunárním kalendáři se střídají měsíce o 29 a 30 dnech podle rytmu měsíčních fází, 12 měsíců tvoří lunární rok, který má 354 dní, a neodpovídá proto střídání ročních dob. Z předchozího vyplývá, že lunární rok je o 11 dní kratší, tento rozdíl činí za 3 roky 1 měsíc. Přesto je lunární kalendář v současné době využíván kvůli návratu lidí ke zdravému životnímu stylu. Fáze Měsíce totiž přímo souvisí s každodenní činností lidí. Podle určité fáze Měsíce si poté můžeme zvolit, která činnost je pro daný den nejvýhodnější, ať už se jedná o hubnutí či práci na zahradě.Striktně lunárním kalendářem se i v současné době řídí muslimové. Jeho počátek se datuje do roku 622 n.l., kdy prorok Mohamed unikl z Mekky do Mediny. Měsíce mají pevně stanovenou délku na 29 nebo 30 dní, přičemž poslední měsíc má tuto délku pohyblivou 29 nebo 30 dní. Muslimové tedy rozlišují rok obyčejný Hidžra a rok přestupný Kabišah. Odlišná délka lunárního roku tvoří za 33 let 1 rok. • SLUNEČNÍ (SOLÁRNÍ) – Egypťané zpozorovali, že letní slunovrat přichází v době heliakického východu hvězdy Sirius. S jejím východem se rozvodňoval Nil, proto začali počítat dny od jedné povodně ke druhé, a tak vznikl kalendář. Princip solárního kalendáře je založen na oběhu Země kolem Slunce. Oběh trvá 365 dnů 5hodin 48 minut a 45,975 sekund, proto se po čtyřech letech přidává jeden dodatečný den (přestupný rok 366 dnů). Solární kalendář využívali před příchodem Kryštofa Kolumba jak Aztékové, tak i Mayové. • LUNISOLÁRNÍ – Ze solárního kalendáře přejímá solární rok v délce 365 dnů a z lunárního, lunární měsíce, které odpovídají lépe cyklu fází Měsíce. Tomuto vzoru odpovídá židovský kalendář. Kvůli zpoždění (12 lunárních měsíců netrvá stejně jako solární rok) je nutné přidávat jednou za tři roky třináctý měsíc. U židovského kalendáře bylo zapotřebí docílit respektování přirozené délky měsíců, a tím zachovat určitou rigidnost svátků Pesach v jarním období a Sukot v podzimním. V dnešní době se užívá v Izraeli. Tzolkin – Posvátný kalendář Mayů Mayové, jako první národ začali používat nulu. O mayském kalendáři se dochovaly jen čtyři knihy. Tento fakt zapříčinilo devastující osidlování Španěly, kdy došlo k ničení veškerých dokumentů, které po sobě Mayové zanechali. Kalendář s dvaceti slunečními znameními a třinácti čísly uchovává Mayské znalosti o tom, že Vesmír a stejně tak i život mají vícero úrovní, než jsme se dosud domnívali. Mayové jako součást mezoamerických kultur vnímali běh času odlišně. Věřili, že svět byl stvořen již několikrát (pravděpodobně 4x). Každý takový začátek se projevoval východem nového Slunce, jeho zničení pak znamenalo zánik světa, resp. Kosmického věku. Tento den je v Mayském kalendáři označován jako 13.0.0.0.0., aby tedy mohl začít nový věk, dochází k jeho vynulování, což mimo jiné úzce souvisí se stvořitelským mýtem. Rozdíl mezi naší a Mayskou civilizací spočívá mimo jiné v užití třináctkové soustavy. Číslu 13 přisuzují Mayové neobvyklou moc, tak jako my číslu 12. Mayové tedy číslo 13 používají i při počítání času tzn., že den má 13 hodin, hodina je složena z 13 minut a minuta z 13 sekund, a tak stále dokola. A jak vlastně Mayský kalendář vypadá? První „ozubené kolo“ Mayského kalendáře, tzv. Tzolkin, obsahuje 20denních znamení – odtud 1 měsíc (unial) má 20 dní (kinů) – a 13 galaktických tónů. To dává dohromady 260 dní (13 tónů x 20 znamení). V překladu tzol znamená počet, kin je den. Sluneční kámen (La Piedra del Sol) – Aztécký kalendář Aztékové, stejně jako Mayové, byli významnými astronomy a astrology. Ostatně mezoamerické kultury mají jeden významný společný rys, a to je počítání času. I navzdory faktu, že Mayové v této oblasti předčili své soukmenovce, nedá se říct, že by Aztécká kultura tímto faktem nějak utrpěla. Hmatatelným důkazem je tzv. „Kámen Slunce“ jinak kalendářní kámen, který byl objeven v 18. století v Tenochtitlanu, starém aztéckém centru (dnes Mexiko) při hloubení základů pro kostel. Vznik kalendáře se datuje do období 1469-1481, v této době vládl šestý aztécký král AXAYACATL. Kalendář byl používán jen do roku 1521 a později zakopán. Tento skvost se tedy dochoval do dnešních dnů a můžeme jej spatřit v Národním muzeu v hlavním městě Mexika – Ciudad de México. Každý kalendář je typický tím, že má svůj rok počátku. U Aztéckého kalendáře není ovšem známý přesný rok vzniku. Existují tři teorie, kdy Aztékové určili počátek kalendáře. První teorie vychází z rukopisu z roku 1558, kde nalezneme počátek stanovený na rok 995 př.n.l. Další možnost vyplývá z archeologických nálezů a ty nám určují přibližný počátek civilizace do roku 925 př.n.l. Posledním odhadem je rok 937 př.n.l. (vznikl výpočtem podle ceremonie „Nového Ohně“) Aztécký kalendář má kruhový vzhled, o rozměrech: průměr 3,56 m, tloušťka 1,40 m a hmotnost asi 25 tun. Jako materiál jim posloužil kámen zvaný Porfyr s čedičovým základem. Toto dílo je tvořeno znaky, které připomínají několik soustředěných kruhů. Mezi další zajímavosti patří například barevnost kalendáře. Vyskytovaly se barvy modrá, žlutá, červená a zelená. Kalendář sloužil k astrologickým účelům. Kněží ho užívali k věštění budoucnosti. Z novodobých výzkumů však vyplývá, že „Kámen Slunce“ nesloužil jako kalendář, ale jako obětní kámen. Tento názor je zejména podložen tím, že uprostřed kruhu se nachází obličej s vyplazeným jazykem – často se setkáme s mylným názorem, že patří Slunci, ale nůž v ústech bytosti je typickým znakem boha Země TLALTECUHTLIHO, který pije lidskou krev. Objev není překvapující, protože Aztékové denně přinášeli zmíněnému bohu krvavé lidské oběti. Od Juliánského po Gregoriánský kalendář Základem Juliánského kalendáře se stal juliánský rok (365 a čtvrt dne). Začínal vždy 1. ledna a každý čtvrtý rok byl přestupný. Původní juliánský kalendář sestával pouze z 10 měsíců, přičemž počáteční měsíc známe dnes pod jménem březen. Zlom nastal ve 3. století př.n.l., kdy došlo k přidání dalších dvou měsíců: Ianuarius, který byl pojmenován podle boha Januse a Februarius – odvozen od latinského slova februa, což znamenalo očištění. Zlomovým se jeví období kolem roku 525 př.n.l., kdy byla zavedena nová éra. V tomto období se začíná počítat nový věk, a to rok 1 n.l. (A.D. Anno Domini neboli léta Páně). Jedná se o údajné narození Ježíše Krista. Reforma kalendáře na sebe nenechala dlouho čekat. Problémy neustále narůstaly, ať už se jednalo o obchodní záležitosti, tak o zemědělství či jiné sféry působení, ve kterých byl čas nezbytný. A jak se ukázalo, kalendář byl nezbytný při každodenním životě. Každý stát měl stanoven počátek roku jiným datem, posunula se jarní rovnodennost apod. Veškeré okolnosti vyvrcholily v 16. století, kdy opoždění kalendáře činilo již 10 dnů. Nejen pro církev se stávala situace neúnosná, zejména kvůli pohyblivosti některých svátků např. Velikonoc. Protože ale kněží zanevřeli na vědu, stavěli se k reformě odmítavě. Snahu o zdokonalení kalendáře na Kostnickém koncilu v roce 1414 projevil kardinál Pierre ď Ailly, bohužel se nesetkal s očekávanou odezvou. Avšak teprve v roce 1572, kdy se na papežský stolec dostal Řehoř XIII., došlo k naplnění cíle, který si před ním stanovili mnozí. Na jeho popud vypracovali bratři Luigi a Antonio Liliové kalendář, který se konečně jevil jak schůdný. 24. února 1582 byla vydána bula „INTER GRAVISSIMAS“. Bulou se usneslo posunutí 10 dnů vpředu. Zároveň se upravil počet přestupných dnů tak, aby i v příštích staletích připadal bod jarní rovnodennosti na 21. březen. Rovněž bylo dohodnuto, že přestupný rok bude každý čtvrtý rok s výjimkou let končících na 00 nedělitelných 400. Kalendář dostal jméno gregoriánský. V prosazování kalendáře byly časové prodlevy, kupříkladu v Čechách a Rakousku došlo k přijetí reformy až o dva roky později. V Uhrách přijali reformu až v roce 1587. Zajímavostí je, že Anglie a Švédsko přistoupilo k reformě v roce 1752, tedy téměř o necelých 200 let později. Časová odchylka gregoriánského kalendáře činí tři desetitisíciny dne, jeví se jako minimální, ale kalendář je tím i tak nestabilní. Gregoriánský kalendář je dnes používán po celém světě v mezinárodním měřítku, je rozdělen na 12 měsíců a 365 dní (při přestupném roce 366 dní). Jedná se o kalendář solární.   )

POJETÍ DUŠE V NÁBOŽENSKÝCH TRADICÍCH SVĚTA

POJETÍ DUŠE V NÁBOŽENSKÝCH TRADICÍCH SVĚTA

Zmínku o duši nalezneme snad v každé známé kultuře. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se její otázkou zabýval každý člověk. Otázka duše se proto dotýká myšlení téměř všech lidí. Termín „duše“ jako takový, je velice komplikovaný, neboť se různí z toho důvodu, že každý člověk, ať už filozof nebo „obyčejný“ člověk, ji vnímá jinak. Obecná definice chápe duši jako nehmotný princip života či jako oživující princip, který diferencuje neživé předměty či věci od živých bytostí. Mnoho publikací psychologie dokonce zaměňuje duši termíny jako vědomí či mysl. „Duše“ stejně jako anglické soul, v gótštině saiwala, starogermánsky saiwalo, je etymologicky uváděna do souvislosti s řeckým „Aionlos“, což znamená pohyblivý, pestrý, měňavý. Pojetí duše v Bibli Pojem duše tak, jak ho vnímáme dnes a jak se vyvinul v západní filozofii a teologii je obtížné v Bibli nalézt. Pojem duše jako samostatné entity oddělené od těla Starý zákon nezná. Člověk je dle Starého zákona celostní bytostí. Ve Starém zákoně je vše, co dnes považujeme za duševní úkony spojeno s vitálními funkcemi těla. Oko není jen orgánem zraku, ale i orgánem poznání vůbec a například játra jsou sídlem smutku. Člověk podle Starého zákona nežije ze sebe samotného, ale z Boha, který mu dává život. Duše není pouze vlastnictvím člověka, ale i zvířat. Bůh oživuje celého člověka a ten se stává duší, tedy oživeným tělem, nikoli pouze jeho část, kterou bychom mohli nazvat duší. Lidská duše je člověk sám, oživený Bohem, zatímco Boží duch je Bůh samotný, který je v člověku přítomný. Celostní pohled na člověka nebyl uchován věčně. V období patristiky se začalo hovořit o nadřazenosti duše nad tělem a situovali ji do nebeské sféry. Tělo na rozdíl od duše patřilo do oblasti pozemské. Hlavním představitelem dualismu byl Augustinus. Je považován za největšího a nejvlivnějšího ze všech teologů na západě. Podle něho duše činí člověka člověkem, protože mu umožňuje vztah k Bohu. Duše stojí mezi tělem a Bohem. Augustinus tvrdil, že jedině člověk je zodpovědný za své hříchy: „…disponuje schopností činit dobré a vyhýbat se zlému, jinými slovy těší se svobodě a svobodnému rozhodování“. Člověk je pro Augustina „duše“, která používá tělo. Judaismus a pojetí duše Židovský pohled na lidskou duši je nejednotný. Existuje mnoho různých výkladů, které závisí na duchovním ukotvení jejich interpreta. Nejdéle trvající ortodoxní proud se nazývá rabínský judaismus. Opírá se o biblické pojetí člověka. V biblických textech se však objevují nejasnosti, které jsou chápány různě v závislosti na uznávané tradici. Rabíni se zajímali také o mystiku a středověkou filozofii. I zde se objevují chápání různá. V Hebrejské Bibli se objevuje monistické pojetí duše. Člověk je jednotou, nikoliv složeninou z duše a těla. Z našeho dnešního hlediska je tedy dle Hebrejské Bible člověk psychofyzickou jednotou. Jako označení pro nositele života jsou používány výrazy nešama a nefeš. Nešama označuje duši ve smyslu „vdechnutí dechu“ a nefeš znamená duše. Nelze však používat výraz nefeš jako označení jsoucna nezávislého na těle. Nefeš je oživující princip ve smyslu biologického, intelektuálního, emocionálního i fyziologického života. Označuje psychofyzickou jednotu, tedy člověka, který žije, cítí a myslí. V hebrejském pojetí je duše paralelou těla a je s ním identická. Rabínské pojetí se v mnohém liší od pojetí hebrejského. Rabíni vycházejí z pojetí Bible, ale na jeho základě rozvíjejí vlastní interpretace a vlastní pojetí duše člověka. Rabínské pojetí je zaměřeno k praktickým záležitostem jako je plnění Božích příkazů. Nespekulují o podstatě duše a člověka. Jejich východiskem je Izrael jako celek, tedy lid. Jde jim o tzv. „kolektivní duši“. Hinduismus a Védské náboženství Hinduismus se od ostatních náboženských směrů liší především tolerancí a otevřeností k různým způsobům myšlení a také k různým filozofickým směrům. Hinduismus nahlíží na duši jako na nesmrtelnou a schopnou reinkarnace. Nesmrtelnou duši nazývá átman. Brahma a átman spolu tvoří základní princip reinkarnace. Brahma představující absolutní bytí je tedy zdrojem veškeré existence. Omezením sebe sama tvoří hmotný svět individuí, tedy svět subjektů a objektů. V hmotném světě existuje jako átman – čisté nepodmíněné vědomí. Realita individuí je klamná. Z absolutní reality totiž vzniká hmotná realita, která se odděluje od skutečnosti iluzí tzv. májou. Mája je prázdné vakuum mezi fyzickou a skutečnou realitou. Díky tomuto vakuu je absolutní realita nepostižitelná. Védantská a hinduistická nauka obecně dochází k představě absolutní reality, tvořící a zároveň oživující podstatu bytostí. Každá živá existence v sobě nese zlomek absolutní reality, nesmrtelnou duši, tedy átman. V upanišadách je átman přirovnán k soli rozpuštěné ve vodě. Substance soli zrakem nelze identifikovat, její chuť však přítomna je. Buddhismus a nauka o „Ne-Já“ Buddha svoji nauku nikdy nezapisoval, ale pouze přednášel. Neexistují tedy prameny, které by legitimizoval sám Mistr. Tři měsíce po jeho odejití, okolo roku 483 př.n.l., jeho učedníci svolali mnišský koncil, kde ustanovili přesné znění Buddhovy nauky. Postupně vznikaly písemné podoby jeho nauky. Buddhismus se zaměřoval na člověka v reálném světě bez bohů a vyšších realit. Univerzální zákon světa se projevuje v evidentním důsledku, tedy principu skutkové odplaty (karman). To je projevem energie, která nezaniká. V buddhistických knihách se můžeme dočíst, že Buddha existenci duše odmítal. Naproti tomu však existují také názory, že Buddha existenci duše přijímal, ale nikdy to explicitně nevyslovil. Typické pro Buddhismus je, že rysem veškeré existence je neustálý proces změn. Tyto změny se týkají všech bytostí a mají různou povahu – jsou to změny fyzické, jemné či hrubé, mentální, uvnitř nás nebo ve vnějším světě atd. Neustálý proces změn způsobuje neosobní kauzální povahu universa. Když existuje toto, existuje i tamto. Když vzniká toto, vzniká i tamto. Když zaniká toto, zaniká i tamto. Buddhova nauka o Ne-Já je považována za základ buddhistického soteriologického projektu. Hlavními myšlenkami je, že žádné jsoucno v sobě nemá neměnnou stálou substanci či esenci a neexistuje samo o sobě a nezávisle na okolních podmínkách a příčinách. Týká se to samozřejmě i lidských bytostí. „Je-li vše nestálé a podléhající změně, nemůže ani v nich existovat žádná stálá, neměnná a šťastná duše, či Ne-Já“. Nestálost, neuspokojivost a podléhání změně je podle Buddhy důkazem, že to nemůže být Já. Zároveň nelze hovořit o Já, které je mimo dosah zkušenosti. Bylo by bláhové považovat za naše Já něco, co podléhá změnám a nelze ovládnout (např. nemůžeme zastavit stárnutí nebo se vyhnout smrti). Nauka o Ne-Já nebyla často jasná ani buddhistům. Buddhismus tak čelil ostré kritice a vyvolával a dodnes vyvolává mnoho otázek. Pojetí duše v antické filozofii Antická filozofie chápala člověka jako součást universa. Člověk pro ni představoval součást celku, tedy jednotného vesmíru. Kdo bývá považován za vůbec prvního filozofa? Podle staré tradice je za něho pokládán Thales z Milétu v řecké Malé Asii. Označil jej za něj již první historiograf filozofie Aristoteles, který zastával názor, že ke zrodu vědy a filozofie mohlo dojít teprve v okamžiku, když byly uspokojeny vnější potřeby a lidé disponovali volným časem i na jiné věci. Kdo jiný mohl mít ve své době víc času, než bohatí obchodníci v bohatém městě Milétu? Podle líčení Aristotela byl Thales chytrým obchodníkem, jenž se jako první zajímal o podstatu věcí, tedy o duši. „Co je to, ta věc obsahující princip, který působí, že se všechno děje a že všechno existuje“? Odkud všechno pochází, z čeho vše vzniká? Podle Thaleta je touto pralátkou voda. Toto tvrzení má snad svůj prapůvod v tom, že všechno živé vchází do života a udržuje se při životě prostřednictvím vody. Tak jako voda oživuje věci, tak činí i božský prazáklad – vše oživuje tím, že vše proniká. Řada antických filozofů našla inspiraci také v orfickém učení, když jeho představiteli byli primárně různí potulní kazatelé, kteří nedisponovali svojí svatyní. Tělo chápali jako hrob duše! V centru jejich zájmu se ocitla i otázka posmrtných osudů duše, když zemře tělo. Nejedli proto maso, protože se domnívali, že pro duši nepředstavuje problém převtělit se i do zvířete, což je podobnost s učením pythagorejců. Na pozemský život podle orfiků navazoval ten v podsvětí, jenž se řídil podle podobných zásad jako ten pozemský. Z těchto závěrů je možné vyvodit, že orfikové chápali duši jako nesmrtelnou. Sokratovo pojetí duše Zcela nového významu nabyl termín duše u Sokrata. Podle něho je duše nositelkou vnitřního osudu. Je specifickou silou v nás, která umožňuje rozhodovat o nás samotných, což je vlastnost, jež nás odlišuje od veškerých ostatních jsoucích věcí. Člověk je podle Sokrata tudíž schopen rozlišit, co je pro něho dobré a co je zlé, na čemž má klíčovou zásluhu právě duše. Zde je třeba si uvědomit, že optikou Sokrata není duše něco neurčitého v člověku, ale jedná se o princip jeho základního pohybu – života. Lidé by se neměli starat o různé vnější záležitosti, ale mnohem více by je měla zajímat péče o jejich duši, protože tím se vlastně starají o své vlastní dobro. Tuto bezesporu zajímavou Sokratovu myšlenku později rozvinul Platón. Platón a jeho pochopení problematiky duše Platón se zaobíral problematikou duše v celé řadě svých dialogů. Hovořil o viditelném světě stínů, přičemž v předmětech smyslového světa se podle něho zjevují ideje, které jinak existují ve vyšší, duchovní formě. Platón se snažil o nalezení nějakého principu, jenž má toto zprostředkovat, a z jeho pohledu se o to může zasloužit jako princip právě duše. Duše, tedy rozum, jako jedna z jejích částí, nám podle tohoto legendárního řeckého filozofa, dovoluje uchopit a porozumět světu idejí. Z té příčiny, že člověk pohlíží na svět věčných idejí prostřednictvím duše, lze logicky usuzovat, že duše je stejného druhu jako ideje – věčná, nesmrtelná a stabilní. Platón přitom nepromýšlel jen podobu bytí duše po smrti člověka, ale také bytí duše ještě před jejím spojením s tělem. Nesmrtelná duše tudíž podle něj nemá začátek ani konec. Platón byl také tohoto názoru, že se duše pohybuje a ve svém pohybu není schopna nikdy přestat, což je jedním z předpokladů její nesmrtelnosti. Pohybuje přitom vším, což z ní činí hybatele veškerých věcí. Člověk si prostřednictvím své duše může sám stanovit, jestli bude existovat v bytí pravém či nepravém. Platón hovořil o tom, že je světovou duší. Duše se ocitá ze země na nebesích a je od ní odvislé všechno bytí na zemi, čímž se proměňuje v duši božskou. Duše člověka pak je částečně příbuzná s duší světa, když je v ní obsažena harmonie a jiné koloběhy. Zprvu pobývala na hvězdě, ale uzavření do těla se pro ni stalo příčinou neharmoničnosti a smyslem jejího bytí se nutně muselo stát této harmoničnosti opět dosáhnout.   )

Spiritismus jako fenomén své doby

Spiritismus jako fenomén své doby

Projevy z nehmotného světa, které vybočovaly a vybočují z rámce běžných věd, se vyskytovaly ve všech dobách a na všech místech a svými projevy dávaly tušit, že působí inteligentní a svobodnou vůlí. Rozum lidí naznačoval, že za těmito inteligentními projevy musí být nějaká „inteligentní moc“, která může vstupovat do styku s lidmi pomocí materiálních prostředků. Tato „inteligentní moc“ při zkoumání její povahy udala skrze materiální prostředky, že patří do světa duchovních bytostí, které odložili tělesnou schránku člověka. Spiritismus tedy není výtvorem moderní doby, ale sahá hluboko do minulosti. Spiritismus je odvozen z latinského slova spiritus neboli duch. Dříve se však používalo pojmu spiritualismus, který pochází z latinského slova spiritualis neboli duchovnost, a vyjadřuje osobní názor a vztah k tomu, co člověka přesahuje. Spiritualista hájí názor, že mimo hmotu zde existuje ještě něco jiného – což ještě nepředpokládá víru v duchy – a tak ke specifikaci nových jevů bylo zapotřebí také nových pojmů. Začalo se tedy používat slov spiritismus, spiritistický, spiritista. Tyto nové pojmy se vzhledem k jejich praktičnosti, a hlavně specifikaci rychle ujaly. Spiritistická nauka je přesvědčena, že „člověk má dvě podstaty“. Smrtelné, hmotné tělo a nesmrtelnou, nehmotnou duši. Po smrti člověka duše dále přežívá, odpoutává se od těla a stává se duchem, který vstupuje do světa duchovního. Tento duchovní svět obklopuje náš materiální svět. Spiritismus poskytuje skrze experimenty důkazy o existenci duchů a možnost komunikace s nimi. Navázání spojení s duchovním světem se však děje v přítomnosti lidí, kteří jsou nadáni medijními schopnostmi. Tito lidé jsou označováni jako médium – prostřednící mezi světem lidí a světem duchů. Každý člověk je přirozeným způsobem obdařen těmito medijními schopnostmi, rozdíly se týkají pouze stupně jejich rozvoje. Skromnost, ochota, láska ke svým bližním, chuť pomáhat trpícím lidem, svědomitost a poctivost – jsou vlastnosti dobrého média. Morální hodnoty a etiketa jsou se spiritismem velmi úzce spojeni. Člověk by se měl v životě duchovně vyvíjet – jeho úkolem je dospět do stavu dokonalosti. Podle vyšších duchů je nejzávažnějším úkolem člověka dospět do stavu, kdy se vůdčím životním posláním stane láska – cit vyvolávající dobrotu, úsměv, otevřenost a chuť pomáhat jiným. Právě k tomuto ideálu míří všichni duchové a v tom spočívá i smysl jejich existence. Počátky novodobého spiritismu Bylo by naivní tvrdit, že spiritismus jako takový někde „vznikl“. Ať se podíváme na kteroukoliv civilizaci, vždy se lidé těžce vyrovnávali se ztrátou svých nejbližších a toužili po nějakém dalším kontaktu. Chaldejci, Peršané a Babyloňané vyvolávali mrtvé, Židé se spiritismu naučili od Egypťanů, u Řeků a Římanů existovaly veřejné věštírny, kde se vyvolávali mrtví jaksi „na objednávku“. Pokud jde o novodobý fenomén, nazývaný moderní spiritismus, šlo v něm předně o samotnou komunikaci s duchy. Zaměřen byl tedy čistě prakticky. Postupně se však spiritismus stal hnutím, učením a pro mnoho lidí i životním stylem. Tento fenomén rychle zaplavil celý svět. Jako předzvěst novodobého spiritismu můžeme chápat působení švédského vědce a filozofa Emanuela Swedenborga (1688-1772), který začínal publikovat „zprávy ze záhrobí“ již v roce 1744. Upozorňuje především na možnost komunikace s duchy zemřelých. Četné spiritistické kroužky však začaly vznikat až na základě události, která se odehrála v roce 1848 v severoamerickém městečku Hydesville v domě rodiny Foxových. Byli to příslušníci metodistů. Měli tři dcery (Margarettu, Cathie a Leah). V jejich domě se začaly dít podivné věci v podobě klepání. Když klepání neustávalo, děvčata z toho udělala zábavnou hru a původce klepání pojmenovala Mr. Splitfoot (pan Kulhavec). Poté mu začaly dávat otázky a on na ně odpovídal pomocí klepání. S klepající silou se dorozumívaly tak, že jeden úder značil ne, dva snad a tři možná. Díky tomu zjistily, že klepot způsobuje duch bývalého majitele jejich domu, který se jmenoval Karel Rosna (někde je uváděno jméno Rosma) a jeho tělo je pohřbeno ve sklepě v domě. Ostatky zde byly opravdu nalezeny v roce 1904 ve výklenku ve zdi. Pastor od metodistů se snažil dům vymýtit od duchů, ovšem to nemělo žádný účinek. Lidé se proti Foxovým začali obracet zády a vyloučili je z církve metodistické. Poté Foxovi dostávali přesná sdělení pomocí abecedy, aby šířili spiritismus mezi lidi. Sestry se tomu nejdříve bránily, ovšem ať dívky přišly kamkoliv, v jejich přítomnosti se vždy děly spiritistické jevy. Od roku 1849 pořádaly pravidelné seance se skupinou spiritistů a staly se slavnými. Jejich seance se těšily velké oblibě a spiritismus se tak roznesl do celé Ameriky, posléze i do Evropy. Sestry Foxovy jsou považovány za jedny z prvních médií vůbec. V roce 1850 bylo v USA zaznamenáno asi 30 000 médií, tedy osob, která dokážou zprostředkovat styk se záhrobím. Kolem roku 1896 se jejich počet odhadoval dokonce na 3 miliony lidí. Zásady spiritistického hnutí byly ustanoveny v Rochesteru, odkud se dále šířily do západní Evropy. Ve Francii v roce 1851 vymezil teorii novodobého spiritismu Allan Kardec. Zpracoval ji ve svých obsáhlých dílech „Kniha duchů“, „Kniha médií“, „Co jest spiritismus“. Kolem roku 1870 se vlna spiritismu dostává do Anglie, kde bylo obnoveno starší učení profesora E. Bruntona, pro které je typické kladení důrazu na vnitřní božství člověka, které ho propojuje s Absolutnem. V roce 1884 vzniká v Londýně „Spiritualist alliance“, která je podporována zámožnými šlechtickými rodinami. K našim sousedům do Německa se spiritismus dostal údajně přes Brémy a Hamburk, a to zásluhou Rusa Alexandra Nikolajeviče Aksakova. Mezi stoupenci spiritismu v Německu bylo možné najít také profesora fyzikální astronomie a řadu dalších univerzitních profesorů. Mediumita – schopnost být médiem… „Spiritistická praxe s popsanými stolečky a mluvícími médii byla by sama o sobě snadným terčem posměchu. Avšak to, co je podstatné, nejsou konkrétní dobové praktiky komunikace s duchovním světem, nýbrž sama vůle s ním komunikovat, sama touha překročit hranice materialismu a pozitivismu směrem k „jakémusi“ duchovnu“. Pokud se zaměříme na velmi zjednodušený popis mediumity, jedná se o paranormální schopnost jedince komunikovat s nehmotným světem, tedy zprostředkovávat sdělení bytostí z „druhého“ světa nebo také vyvolávat paranormální jevy, jako jsou pohyby a přesuny věcí či různé zvukové efekty. Jedinec nadaný touto schopností je označován jako tzv. médium. Za nejvýznamnější úkazy mediumity se považuje částečná nebo úplná materializace celého těla, nebo některých tělesných orgánů (hlava, ruka apod.). Málo prováděná, avšak existující, mediumita fyzikální, je telekineze (pohybování předměty), levitace (vznášení předmětů ve vzduchu), aporty (přenosy předmětů z vnějšku do místnosti) a významná psychometrie (čtení historických událostí z předmětů). DRUHY MEDIUMITY: • MEDIUMITA PÍŠÍCÍ A KRESLÍCÍ – Média, u kterých se projevovala tato forma mediumity, většinou pracovala o samotě v klidu. Seanci zahajovala s ořezanou tužkou volně položenou na čistém papíru a s myslí obrácenou k Bohu. Poté médium trpělivě čekalo v, pokud možno bezmyšlenkovitém stavu. Díla vytvořená těmito médii mohla být černobílá, ale také barevná za využití jakýchkoliv výtvarných technik. Pokud ruka začala psát, jednalo se většinou o krátké vzkazy. Jsou ale známi i případy vytvoření celých románů. Text těchto sdělení mohl být psán v jakémkoliv jazyce a někdy dokonce jazykem zcela neznámým včetně písma. • MEDIUMITA SLYŠÍCÍ – Jedná se o nejčastější typ mediumity, kterým byla média nadána. V podstatě se jednalo o zklidnění vlastní mysli do takové míry, aby bylo možné slyšet poselství z nehmotného světa. Média tato poselství zapisovala nebo je přímo tlumočila na zasedání. • MEDIUMITA MLUVÍCÍ – K vyvinutí této mediumity bylo zapotřebí shromáždění spiritistů do kruhu, přičemž si sedící jedinci museli být sympatičtí. Nejvíce citlivý článek tohoto kruhu po chvíli ucítil mrazení, chvění a různé mimovolné pohyby. Dostavila se únava a nově vytvořené médium upadlo do transu. Médium hovořilo jak jazyky pro něho známými, tak i v jazycích, kterým samotné médium nerozumělo, protože nemělo například patřičné vzdělání. • MEDIUMITA CÍTÍCÍ – Citlivý jedinec má možnost zažít pocit blízký tomu, jako by se ho někdo dotýkal, třel či dokonce prošel. Přítomno je mnohdy také prudké zamrazení. • MEDIUMITA VIDÍCÍ – Zde se jedná o schopnost vidět postavy z nehmotného světa. Opět se objevuje u lidí citlivých, kteří mají navíc často dar vidět lidskou auru. • MEDIUMITA PRO FYZICKÉ ZJEVY – Je to schopnost materializovat předměty nebo duchy a to tak, aby se během seance stali viditelnými celému kruhu zúčastněných. Kořeny spiritismu v Čechách Kořeny spiritistické tradice sahají hluboko do historie naší země, proto je chybné považovat za vznik spiritismu v Čechách rok 1880. Jedná se pouze o rok vzniku českého spiritistického hnutí, nikoliv spiritismu jako takového. Důvodem k domněnce, že spiritismus neexistoval na našem území před rokem 1880, může vést fakt, že veškeré seance byly přísně utajovány, a to z důvodů obav samotných spiritistů. Větší skupinou kmenů, o které se z pramenů můžeme domnívat, že se snažil komunikovat se „záhrobím“, byli Keltové, pro které byly Čechy podle archeologů jejich pravlastí. Na duchovním životě Keltů se významně podíleli jejich kněží – druidové, kteří se pokoušeli komunikovat s nehmotným světem, stejně jako šamani pradávných národů. Ani Slovanům nebyla myšlenka nesmrtelné duše cizí. Své mrtvé pokládali na lodě, které zapálili a nechali je plout k druhému břehu řeky, v čemž spatřujeme symbol poutě na „druhou stranu“. Významným článkem pro budovaní podhoubí pro novodobý spiritismus v Čechách byli bezpochyby Adamité. Zpočátku se scházeli pod širým nebem na horách, později však byly tyto seance úřady zakázány, a tak se adamité začali shromažďovat v zahradách a uzavřených domech. Shromáždění se konala v noci a trvala zhruba dvě hodiny, a to od jedenácti hodin do jedné. Adamité na těchto seancích děkovali Bohu za obdržené dary. Projev ducha se uskutečňoval skrze upadnutí do transu jednoho z účastníků seance. Dalším důkazem o existenci tradice spiritismu na našem území již před rokem 1880 je zmínka Jana Czerného, lékaře z Litomyšle, z roku 1517. Tento lékař píše o stolku, skrze nějž duchové hovoří během seancí. Jedná se tedy nejen o důkaz praktikování spiritismu, ale také se dozvídáme, že se jako komunikačního prostředku užívalo stolku. Spiritistické organizace u nás začaly vznikat po roce 1880 a utvářely se do veřejných spiritistických spolků. Protože však vystupovali jako jednotlivci a nikoli jako hnutí, bylo přirozené, aby se sjednotili. To se bohužel přes veškeré dlouholeté snahy nepodařilo v takové míře, jak bylo třeba. Aby byla alespoň naděje, že by mohla jednotná organizace spiritistů vzniknout, bylo třeba silné, a přitom nezištné osobnosti. Ta se našla v osobě Karla Sezemského. Karel Sezemský usiloval o vytvoření jednotného svazu spiritistů dlouho, přinejmenším od 2. června 1895, kdy se v Praze konal první spiritistický sjezd u nás. K založení „Bratrské jednoty československých spiritistů“ došlo sice již v roce 1912, ale i když byla tato organizace zamýšlena jako orgán všech českých spiritistů a most k ostatním spiritistům ve světě, nenaplnila se očekávání kvůli nejednotě mezi spiritisty. )

HISTORICKÝ VÝVOJ PENĚZ

HISTORICKÝ VÝVOJ PENĚZ

Dříve než vznikly první peníze používaly se jako prostředek směny různé předměty, u nichž bylo možné stanovit nějaké měřítko stejné hodnoty. Jednalo se o předměty, které měly konstantní hodnotu nejen v rámci jednoho malého regionu. Tato definice vlastně z dnešního pohledu odpovídá komoditám. Zatímco některé z tehdejších komodit zůstaly komoditami dodnes (drahé kovy, obilí atd.), jiné (například takový pazourek, což byla v pravěku zřejmě komodita číslo jedna) mají dnes už pouze hodnotu historickou. Prvními prostředky směny se staly předměty, které měly široce a obecně uznávanou hodnotu. Byly to předměty živočišné – kůže, dobytek, mušle, předměty rostlinné – tabák, obilí, čaj, i nerosty – sůl, olovo a zejména vzácné kovy. Postupně začala převažovat jako prostředek obchodování platidla, která byla spolehlivější svou trvalou hodnotou. Tak vznikly peníze. Zlatý Solidus: Mince, která ovlivnila středověký měnový systém Evropy První mince byly raženy z přírodní slitiny zlata a stříbra vyrýžovaného z maloasijské řeky Paktolos v Lydii již na počátku 7. století před Kristem. Za nejstarší mince na evropském území jsou pak považovány stříbrné ražby z řeckého ostrova Aigina z 6. st.př.Kr. V období 5. – 3. století před Kristem bylo centrem mincovnictví Řecko, kde vývoj prošel značným technickým a uměleckým pokrokem. Se vznikem Římské říše vstoupily nejdříve na historickou mincovní scénu odlité velké kusy surové mědi, které však byly pro používání nepraktické, i když byly doplněny i řadou menších dílů. Z těchto důvodů se okolo roku 211 před Kristem přešlo na stříbrné ražby. Tyto stříbrné mince se začaly nazývat denarius, podle poměru, který měly k původním římským měděným ražbám a to asi 1:10 (denna=deset). Asi do poloviny posledního století před Kristem se začaly v Římě razit i zlaté mince – aureus (1/60 zlaté římské libry, 5,46 g) a od roku 309 za Constantina I. – solidus (1/72 zlaté římské libry, 4,55 g). Ražba římských denárů byla ukončena asi na konci první čtvrtiny 4. století, avšak posléze se objevuje opět ražený v karolinské Evropě 8. a 9. století. Kdy a jak vznikaly papírové peníze? První bankovky vznikly v Číně už v 11. století, v Evropě se objevily až v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat Stockholmská banka. Anglická banka (Bank of England) dostala monopol na jejich vydávání roku 1694, v USA je vydávaly tisíce bank, často jen s místní působností, až do roku 1913. První faktický státní bankrot následoval po zavedení státních bankovek ve Francii anglickým dobrodruhem J. Lawem roku 1720 a jeho následky přispěly ke vzniku Francouzské revoluce. V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze, a povinnost je přijímat, uzákoněny až ke krytí dluhů státu po Napoleonských válkách a lidé se jim velmi dlouho bránili. Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Dnes jsou drahé kovy předmětem obchodu, takže se jejich cena mění, kdežto emitentem (vydavatelem) bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát. Během 16. až 17. století vznikla bankovka tím způsobem, že kdokoliv mohl jít do banky uložit si své zlato. Banka mu za uložené zlato dala potvrzení (bankovku) jako protihodnotu. Tato „bankovka“ se pak dala použít jako platidlo za jakékoliv zboží či služby. Tyto bankovky byly tištěny komerčními bankami s plným krytím, ovšem pouze do doby, než si banky uvědomily výhodnost tohoto tisku „vlastních peněz“ což začalo vyvolávat nedůvěru klientů v tento typ peněz a první krachy bank (např. v průběhu hospodářských krizí v 17. či 18. století). Historické měny ANTICKÉ ŘECKO – Drachma – athénská stříbrná měna byla stanovena tak, že z talentu stříbra (21, 196 kg) se vyrazilo 6000 drachem. Jako u jiných stříbrných měn, se mince razily v násobcích (didrachma, tetradrachma). FRANSKÁ ŘÍŠE – Říše užívala zlaté mince triens i stříbrnou měnu, kde 12 pfennigů=šilink, 20 šilinků=římská libra= 327, 45 g. V 11. století se rozšířila ražba velmi tenkých stříbrných brakteátů, což jsou i nejstarší české mince. Od 13. století se zavádějí silnější a dvoustranné stříbrné groše (z latiny gossus – tlustý). ARÁBIE – Arabské zlaté mince byly zprvu napodobeniny byzantských solidů, později vznikly arabské dináry. ITÁLIE – Mezi významné měny v Itálii patřily od roku 1251 florentské florény (3,5 g zlata) a od roku 1284 benátské dukáty (od názvu vévodství Ducatus), ražené z byzantského, později i uherského zlata. FRANCIE – Francouzský frank zavedl v roce 1360 Jan II. Frank jako původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu FRANCORUM REX („Jan, z milosti Boží král Francie“). ANGLIE – Guinea se razila v letech 1663 až 1816 a původně měla 20, od 17. století 21 shillingů. RUSKO – Imperial vznikl roku 1755 a rovnal se deseti rublům. Historická platidla na českém území Český název peníze vznikl z latinského pecunia. Český výraz „platit“ je odvozen od slova plátno, které bylo kdysi běžným prostředkem směny. První české peníze jako výraz suverénní vládní moci se začaly razit již za vlády knížete Boleslava I. v 70. letech desátého století. Byly to stříbrné denáry, nazvané podle latinského označení běžných mincí v Evropě. Byly raženy v mincovnách v Praze, na Vyšehradě, v Mělníku, v Malíně, Plzni a na Libici. Tak vznikla první měna. Od začátku 11. století docházelo ke snižování obsahu stříbra v mincích. „Zlehčování“ denáru bylo běžnou inflační metodou, kterou si panovníci pomáhali na úkor místních obyvatel i cizinců, kteří museli měnit cizí mince za mince místní. O nápravu peněžních poměrů se pokusily dvě mincovní reformy – knížete Břetislava I. (okolo roku 1050) a krále Přemysla Otakara I. (1210). Břetislavova reforma zavedla novou hmotnostní jednotku zvanou hřivna (asi 210 g). Byla rovněž formálně uznána devalvace denáru, ale jeho znehodnocování pokračovalo i nadále. Přemysl Otakar I. zavedl podle míšeňského vzoru jednostranné mince brakteáty, lidově zvané plecháče. Ani tato změna peněžní úpadek nezastavila, hmotnost brakteátů se také postupně snižovala, stejně jako jejich velikost. Pražský groš „věčná mince“ Zásadní reforma krále Václava II. v roce 1300 zrušila denárovou měnu a zavedla měnu grošovou. Jejím základem se staly proslulé stříbrné groše. Přechod k těmto novým mincím byl umožněn nálezem bohatých ložisek stříbra u Kutné Hory. V Kutné Hoře Václav II. zřídil mincovnu „Vlašský dvůr“. Ostatní mincovny byly zrušeny. Legislativně byla peněžní reforma podrobně upravena královským výnosem „IUS REGALE MONTANORUM“ (královské horní právo), jenž byl v historii české měny první normou, která upravovala pravidla měnové politiky. Byla dílem vynikajících znalců římského a českého práva. Zdůraznila výlučné postavení krále na těžbu stříbra a řízení peněžního oběhu v zemi. Kutná Hora se postavila mezi nejpřednější města království. S Prahou byla spojena obchodní smlouvou a společným měšťanským právem. V roce 1325 zavedl Jan Lucemburský ražbu zlatých dukátů nazývaných původně podle svého florentského vzoru florény. Byly raženy v Praze a měly standartní, v té době obecně vžité parametry, respektované evropskými panovníky. Tím se Čechy zapojily do evropské, mezinárodní měny, která ovládala v té době evropský obchod. Zlaté mince se staly základem, podle kterého se přepočítávala hodnota jiných peněz. Označení ducat bylo převzato z latinského „ducatus“ a z textu na benátských zlatých mincích: „Sit tibi Christe datus, quem tu regis, iste ducatus“ (Budiž Ti Kriste, dáno vévodství, jemuž vládneš“) Na zemském sněmu v dubnu 1619 byl zaveden nový mincovní řád, jehož základem se stal krejcar. Porážka českého stavovského povstání na Bílé Hoře a počátek třicetileté války byly provázeny vyhlášením „mincovní kalady“ – státního bankrotu v prosinci 1623. Rozsáhlá devalvace měla těžké dopady na obyvatelstvo, řemesla i živnosti. Celá první polovina 18. století byla poznamenána častými úpravami obsahu stříbra v mincích a snižováním jejich jakosti. Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá a stanoveno, že jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou. Prvním penízem nového státu se stala stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. První mince byly dvacetihaléře a padesátihaléře vydané v roce 1922. První korunová mince byla uvedena do oběhu též v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.   )

Podsvětní knihy starověkého Egypta

Podsvětní knihy starověkého Egypta

Víra v posmrtný život byla nosným kamenem staroegyptské kultury. Vznikla daleko před sjednocením egyptského státu na počátku 3. tisíciletí př.n.l. a byla součástí víry Egypťanů až do konce egyptských dějin. V určité míře představy o posmrtném životě přetrvaly do dnešní doby, neboť se jimi inspirovala velká světová monoteistická náboženství. Egyptská víra v posmrtný život byla hnacím motorem pro rozvoj monumentální architektury, umění, literatury a stála i u zrodu vědeckého poznání. Od prehistorické doby byla také podnětem pro vytváření krásných a drahých předmětů pohřební výbavy, které nutně vedly k pokrokům řemeslné výroby. Svědky představ o posmrtném životě nám jsou: samotné pohřby (podle dodržované úcty k mrtvým usuzujeme o víře v život po smrti), předměty pohřební výbavy, se kterými byli zemřelí pohřbíváni již od poloviny 5. tisíciletí př.n.l. Od Předdynastické doby samotné hrobky, od 3. dynastie výzdoba na stěnách hrobek a od pozdní 5. dynastie pohřební texty či texty popisující posmrtný život. Koncepce posmrtného života je založena na třech základních předpokladech. První je odvozen od monistického pojetí člověka a nutnosti přetrvání i po smrti jako duševní a fyzické entity. Druhým předpokladem je existující hierarchie mezi bohy, nesmrtelnými bytostmi, kterými se zesnulí stanou a žijícími lidmi. Třetím a konečným předpokladem, který určuje vstup do stavu blažené existence v zásvětí je fakt, že vstup do tohoto stavu je závislý na chování během života. První představa vysvětluje touhu zachovat tělo i po smrti, což vedlo ke složitým mumifikačním technikám. Z víry v posmrtnou existenci pramení také nutnost zesnulé po smrti zaopatřit vším, co člověk potřebuje k životu, což vedlo k vytvoření kultu obětin, který zabezpečovala buďto rodina nebo profesionálové. Cílem života podle starých Egypťanů bylo sebepoznání, rozpoznání karmy a navracení duše do své původní prapodstaty. Moment návratu duše k původnímu zdroji můžeme během smrti těla dobře rozpoznat. „Existence člověka počíná v temnotě poznání a k jeho zrození dochází teprve při získání světla – moudrosti, které osvobozuje z temna hmoty“. Na stěnách mnoha egyptských chrámů můžeme najít poselství: „Poznej sebe sama“. Stejný nápis můžeme najít ve známější delfské věštírně v Řecku. Egypťané věřili na převtělování duše, viděli v reinkarnaci cyklus, který umožňuje duši znovu poznávat sebe sama a umožňuje jí také rozpoznání své pravé podstaty a návrat domů. Nejen v tomto ohledu je egyptská víra podobná buddhismu. Podle Tibetské knihy mrtvých však není zrozování nekonečné. Když duše (jejíž povaha je bezpohlavní) opouští hmotné tělo, zažívá vždy pocit vzestupného letu. „V okamžik, kdy se začne vracet do světa hmoty, aby se znovu vtělila, prožívá intenzivní pocit pádu“. V Egyptské knize mrtvých můžeme také dohledat zmínku o cestě Tunelem, po výstupu z Tunelu se zemřelý setkal se svými milými. Z Tunelu zemřelý vejde do síně Dvou pravd, kde budou před Tribunálem váženy a hodnoceny jeho skutky, které za svůj život udělal. V modlitbách je na své cestě vyzýván, aby se probudil a vstoupil do bárky do Bezbřehé záře. V onen moment má zemřelý také možnost ztotožnit se se Stvořitelem. Je vyzýván, aby vstoupil do Bezbřehé záře za Osiridem a stal se jeho druhem. „Prověřil jsi mne mnoha vtěleními. Má duše byla prozkoumána i mým svědomím, a to shledalo, že mé konání na Zemi bylo správné“. AMDUAT (Kniha skryté komory) – Nejstarší podsvětní kniha Tato kniha vznikla pravděpodobně již v období vlády Thutmose I. Avšak nejstarší kompletně dochovaná verze byla nalezena až v pohřební komoře jeho vnuka Thutmose III. a jeho prvního ministra Vaserumana a nazývala se Text skryté komory, která je v podsvětí. Označení Kniha toho, co je v Duatu, egyptsky Amduat, užívali Egypťané jako souhrnné označení pro všechny podsvětní knihy. AMDUAT je první kompletně ilustrovanou skladbou, kde je text závislý přímo na ilustracích a neustále na ně odkazuje. Dvanáct sekcí, do kterých je kniha rozdělena, představuje dvanáct hodin, které musí slunce překonat během své noční cesty podsvětím. Přičemž nejdůležitější událost nastává na konci šesté hodiny, tedy o půlnoci, kdy dochází k jeho obnově, aby mohlo opět v plné síle vysvitnout v ranních hodinách. Jednotlivé obrazy a jejich popisky (legenda) jsou uspořádány do tří registrů. Pro hlavní téma je vyhrazen prostřední registr, zatímco v horním se objevují obecné jevy podsvětí a v dolním další motivy, které jsou specifické pro danou oblast hodiny (podsvětí). Horizontální zápis, objevující se v záhlaví každé hodiny, líčí významné události, které se zde odehrávají. Jednotlivé hodiny jsou vzájemně odděleny krátkými úvody, které jsou uspořádány do vertikálních sloupců a udávají názvy hodin, průchodů a oblastí před kterými se nacházejí. Kniha začíná vstupem boha Rea, který představuje ba (duši) slunce do první hodiny, která se však značně liší od ostatních. Jako jediná má zdvojený prostřední registr a sluneční bárka se objevuje na začátku každého z nich. Na jedné je vyobrazen bůh slunce jako ba s beraní hlavou a společně se svou družinou proplouvá všemi hodinami noci. Na druhé bárce je v podobě slunečního skaraba, který je symbolem vzkříšení a věčného života, uctíván Usirem. V horním a spodním registru jsou vyobrazena jednotlivá božstva s ostatními obyvateli podsvětí, kteří svou přítomností oslavují příchod slunce. Skutečné podsvětí začíná ve druhé hodině, kde dominuje vodní masa nazývající se Vernes a je obývána „blaženými zemřelými“, kteří zde nerušeně tráví svou posmrtnou existenci bez jakéhokoli strádání. Blahobyt je zajištěn obhospodařováním přidělené půdy, což je tématem druhé hodiny, kde se ve spodním registru objevují rolníci nesoucí klasy obilí. Území „blažených zemřelých“ pokračuje vodstvem Usira, který ve třetí hodině nahrazuje vodní masu Vernes. Časté zobrazení Usirovi přítomnosti ve spodním registru připomíná jeho důležitost. V těchto dvou hodinách se v hlavních registrech objevují také jakási doprovodná plavidla, která se již v dalších hodinách nevyskytují. Následující dvě hodiny mají jako jediné částečně nakloněné registry a představují území boha Sokara, který byl považován za ochránce zemřelých již ve Staré říši. Později byl často ztotožňován s Usirem, podobně jako ostatní bohové a ochránci zemřelých. Země hojnosti je tak nahrazena pustou a neproniknutelnou temnotou, obývanou pouze hady a vrahy. Svažující se stezka (nakloněný registr), která začíná ve čtvrté hodině, nejspíše představuje hlubší sestup do podsvětí. V páté hodině se objevuje Sokar v jakémsi oválu, který představuje jeho sídlo v podzemní jeskyni. Hluboko pod ním se rozlévá Ohnivé jezero, které představuje místo trestu. Šestá hodina se odehrává v nejhlubším podsvětí, kde se na konci hlavního registru nachází mrtvé tělo slunce, které představuje boha Usira. Objevují se zde také symboly světské moci (žezla, koruny) a královské mumie, což je v celém Amduatu ojedinělé. Následující sedmá hodina představuje konfrontaci a následné vítězství řádu a světla v podobě slunce nad chaosem a temnotou v podobě obrovského hada Apopa, úhlavního nepřítele slunce, který se objevuje již od Textů rakví. Hlavním motivem této hodiny je tedy potrestání nepřátel. Tématem osmé hodiny je poskytování oblečení, které hrálo důležitou roli již v raných posmrtných představách. Hlavním tématem deváté hodiny je opět zajišťování materiálních potřeb. Uprostřed hlavního registru desáté hodiny se před sluneční bárkou objevují různě ozbrojené postavy, které chrání boha slunce před jeho nepřáteli. Přípravy nadcházejícího svítání jsou tématem jedenácté hodiny. Znovuzrození slunce nastává v poslední dvanácté hodině. Tato událost je oslavována různými božstvy, která jsou vyobrazena se zdviženými pažemi v horním i spodním registru. Navíc se zde objevují také božstva, která naposled zahánějí Apopa. Na konci hodiny je vyobrazen opět sluneční skarab, jak letí do rozevřené náruče boha Šua, který jej opět vyzvedne jako slunce na denní oblohu. Skladba Amduat popisuje noční cestu boha slunce a je prvním uceleným dílem tohoto typu. Umožňuje nám utvořit si alespoň částečnou představu o podsvětí, které v období Nové říše začalo výrazně nabývat na důležitosti. KNIHA MRTVÝCH K pojmu Kniha mrtvých musíme přistupovat velmi obezřetně, protože se nejedná o knihu jako takovou, ale o soubor nejrůznějších říkadel, formulí a náboženských textů s ilustracemi, poskládaných do jediného celku – tedy jakési „Knihy“. Tyto nové zádušní texty, které se začínají objevovat od Nové říše dále, si zachovávaly původní jádro Textů rakví. Docházelo k celkovému úbytku formulí, především těch, které sloužily k získávání božských podob, a byly nahrazovány novými. Kromě nejrůznějších inovací se začínají také objevovat tzv. viněty, ilustrace, které posilovaly a prohlubovaly přesnost každé formule (říkadla). Díky pokračující demokratizaci posmrtného života, začala být posmrtná existence dostupná všem. V nekrálovských hrobech se proto začaly objevovat zádušní texty převážně na papyrových a kožených svitcích, které byly z ekonomického hlediska mnohem dostupnější. Měly zemřelému zajistit mimo jiné možnost vycházet z hrobu, přijímat oběti, získat schopnost ovládat své tělo a živly, znalost podsvětí a bytostí v něm žijících, aby tudy mohli nerušeně projít a dosáhnout tak nerušené a spokojené existence na onom světě. Začaly se objevovat i nové prvky (např. důrazné prohlášení o své nevinně před posledním soudem). „Ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce, které mám od své matky, ó mé srdce mých proměn! Nevystupuj proti mně jako svědek, nestav se proti mně před soudním dvorem, nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle. Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“. Tento krátký, ale velmi významný text je později zařazen do Knihy mrtvých a představuje nejstarší dochovanou konkrétní zmínku o posmrtném soudu na základě činů, vykonaných za života. Víra v posmrtný soud existovala pravděpodobně už mnohem dříve, ale teprve až v Textech rakví je poskytnut první konkrétní důkaz pro postup na onen svět. Rozsudek je vynášen před Usirem a shromážděním bohů, avšak není uvedena žádná konkrétní podoba procesu samotného.   )

ČAS JAKO SUBJEKTIVNÍ PODMÍNKA LIDSKÉ EXISTENCE

ČAS JAKO SUBJEKTIVNÍ PODMÍNKA LIDSKÉ EXISTENCE

„Svět je má představa – toto jest pravda, jež platí pro každou živou a poznávající bytost, ačkoliv jedině člověk si ji může uvědomit reflektovaně a abstraktně: A učiní-li tak skutečně, pak dosáhl filozofické rozvahy. Pak si uvědomuje zřetelně a určitě, že nezná země ani slunce, nýbrž vždy toliko oko, jež vidí slunce, a ruku, jež hmatá zemi, že svět, který jej obklopuje, je tu jen jako představa, totiž úplně jen ve vztahu k něčemu jinému, k představujícímu, a tím je on sám“. – Arthur Schopenhauer Na čase je nejpozoruhodnější to, že plyne vpřed. Jaká je tedy jeho podstata? Je to nevratnost. K času běžně přistupujeme jako k plynoucímu, jeho běh nemůžeme zastavit, víme, že se nemůžeme vrátit do minulosti a změnit svá rozhodnutí. Takto jej ale vnímáme pouze jako osobní makroskopickou zkušenost. Čas je tedy značně antropocentrická představa. Používáme jej, abychom vyjádřili naše prožívání toho, co se děje ve světě kolem nás a abychom se v těchto dějích mohli lépe orientovat. Je to společenská konvence, díky které se můžeme lépe dorozumívat, např. vzájemně si domlouvat schůzky na určitou smluvenou dobu. Není ale správné, když se snažíme tuto naši konvenci vnucovat přírodním dějům, které jsou od naší zkušenosti tolik vzdálené. Takže hledání nějakého „objektivního“ potvrzení ve fyzikálních procesech je velmi umělé. Problém času jsme si do značné míry vytvořili sami… Aristotelovo pojetí času: Čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“ Aristoteles tvrdí, že čas je pohyb dřívějšího a pozdějšího. Aby mohl existovat pohyb, musí existovat také něco, co je schopno pohybu. Označme pro jednoduchost toto „něco“ jako těleso. Jak víme, těleso je schopno existovat pouze v prostoru a v něm se také může pohybovat. Čas se tedy neváže jen na pohyb, ale i na prostor a objekty, jimiž je prostor vyplněn. Aristoteles to dokonale vystihl, když označil čas jako pohyb sféry nebes, protože podle tohoto pohybu se měří ostatní pohyby. Aristoteles vychází z toho, že pozorováním hvězdné oblohy si člověk vytvořil pojmy jako jsou den, noc, hodina atd. Čas a pohyb jsou často dávány do souvislosti s dilatací času, tedy schopností času roztahovat se. Byla experimentálně prokázána vazba času na rychlost pohybovaného tělesa, a to v následujícím smyslu: Čím větší rychlostí se těleso pohybuje vůči jinému tělesu, tím delší časovou existenci bude vykazovat a sice v očích třetího pozorovatele. Na zemskou atmosféru neustále dopadají tzv. kosmické paprsky, které jsou ve vyšším množství pro organismus nebezpečné. Atmosféra většinu z nich zachytí, nepatrná část však putuje dále směrem k zemskému povrchu. Cílem pozorování se staly tzv. Miony, jež se dosti podobají elektronům a vytvářejí strukturu letících kosmických paprsků. Miony jsou ve své podstatě nestabilní, a proto se všechny během několika miliontin vteřiny po průniku atmosférou rozpadají na elektrony. Jejich nejvyšší rychlost je blízká rychlosti světla, přesto nemají šanci po proniknutí atmosférou urazit více jak několik km. Jelikož padají z výšky asi 20 km, neměly by se dostat dále jak do poloviny trasy k zemskému povrchu. Skutečnost je ovšem jiná, všechny dopadají na zemský povrch, pronikají dokonce hluboko pod něj. Jak to lze vysvětlit? Řešením je ona dilatace času. Letící mion díky dilataci roztáhne svůj čas asi tisíckrát, a to vůči pozemské časově souřadnicové soustavě. Přestože z pohledu letícího mionu trvá let „normální“ dobu, jeví se nám jeho existence v našich časových poměrech asi 1000krát delší. A to je důvod, proč může dopadnout na zemský povrch, ačkoliv by se měl již dávno rozpadnout na elektrony. Čas je tedy nepochybně vázán na pohyb, především pak na jeho rychlost. Například planeta Země obíhá kolem slunce rychlostí 30 km za vteřinu a Slunce obíhá kolem jádra Galaxie rychlostí 220 km za vteřinu. Jsou to právě tyto rychlosti, které vymezují délku jednoho dne nebo jednoho roku. Objektivní čas jako čas vázaný na pohyb vesmírných těles Objektivní čas lze posuzovat jako čistě pozemský a měřený na základě pohybu planet ve vesmíru. Například pohyb planety Země kolem své osy se odráží v podobě trvání dne a noci. Podobně tak oběhnutím planety Země okolo Slunce dojde ke změně ročních období. Podstatu objektivního času nejsnáze pochopíme na příkladu slunečních hodin, jsou totiž symbolickým opisem pohybu planety Země kolem své osy. Jak jistě víme, Zemi trvá toto otočení 24 hodin, což je jeden den. Během této doby lze pozorovat pohyb Slunce po obloze, přesněji sluneční pohyb od východu do jeho západu. Sluneční hodiny fungují na principu vytvoření stínu, který vznikne pouhým zaražením tyče do země. Jak se Slunce během dne pohybuje, pohybuje se souběžně s ním i stín. Objektivní čas lze tedy odvodit z přesných pohybů planet, ale lze mu přisoudit platnou existenci? Čas se v tomto smyslu totiž jeví jako výsledek pozorování člověka, nikoli jako něco skutečně existujícího. Ačkoli je pojem čas podroben rozsáhlému bádání, věda zatím odpovědět neumí. Jsme přibližně ve stejné situaci jako Augustin, který pokládal čas za něco jemu důvěrně známé, nedokázal však sdělit, co čas je. TEORIE RELATIVITY: KONEC ABSOLUTNÍHO ČASU, PROSTOROČAS Teorie relativity je dílem jednoho z největších vědců vůbec, Alberta Einsteina. Zcela změnila náš pohled na prostor, čas a povahu vesmíru vůbec. Teorie relativity poukázala na nadbytečnost myšlenky éteru, která se ve fyzice udržela více jak 2000 let. Skoncovala také s myšlenkou absolutního času a odhalila zcela nový pohled na pojem současnosti. Dále čas nově vykládá jako čtvrtou souřadnici čtyřrozměrného prostoročasu. Změn v pohledu na povahu okolního světa i vesmíru přinesla opravdu hodně. Speciální teorie relativity byla Einsteinem zformulována v roce 1905. Zajímavé je, že ke stejným závěrům došel zhruba ve stejné době také matematik Henri Poincaré. Jenže Poincaré se relativitou zabýval z pohledu matematiky a více se proslavila fyzikálně (a tedy i praktičtěji) orientovaná Einsteinova verze. Neměli bychom ale zapomínat, že i Poincaré má na rozvoji této teorie značné zásluhy. Název teorie relativity pak prosadil o rok později německý fyzik Max Planck. Po formální stránce speciální teorii relativity dokončila její geometrická interpretace, kterou předložil matematik Hermann Minkowski v roce 1908. Prostor a čas spojil ve shodě s Einsteinovými výsledky v čtyřrozměrný prostoročas s takzvanou „pseudoeuklidovskou geometrií“. Klasicky určujeme polohu v prostoru pomocí tří prostorových souřadnic, jejichž výběr je zcela na nás, ale často je vhodná např. zeměpisná šířka, zeměpisná délka a nadmořská výška. V rámci prostoročasu již nemluvíme pouze o poloze v prostoru, je třeba k ní přidat také konkrétní časový okamžik. Čtyři čísla určující událost chápeme jako souřadnice čtyřrozměrného prostoročasu. Lidské tělo si ve čtyřech rozměrech můžeme představit jako protáhlého „červa“ pohybujícího se časoprostorovou krajinou, kde trojrozměrný řez představuje tělo v určitém časovém okamžiku. Je velmi obtížné představit si svět se čtyřmi dimenzemi, jelikož nejčastěji okolní svět zachycujeme do dvou rozměrů (mapa zemského povrchu), maximálně jsou nám blízké trojrozměrné modely. Opět se tu teorie relativity rozchází s naší běžnou zkušeností. Pod vlivem speciální teorie relativity musíme také zaujmout nový přístup k pojmu současnost. To, že je rychlost světla konečná, znamená, že i rychlost šíření signálu je konečná. Díky teorii relativity jsme však zjistili, že to, co ve skutečnosti pozorujeme, když pozorujeme Vesmír, je jeho minulost. Pokud by například Slunce najednou přestalo svítit, pozorovali bychom na Zemi, že se Sluncem se něco děje, až po osmi minutách. To je totiž doba, kterou světlo potřebuje pro překonání vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. Tento poznatek má zásadní dopad na naše vnímání světa, jelikož představa absolutní současnosti je v nás hluboce zakořeněna. Rozpínající se Vesmír: Čas má počátek! Díky obecné teorii relativity víme, že prostor a čas jsou dynamické veličiny. Mají vliv na povahu Vesmíru. Hmotnost objektů nebo působící síly mají vliv na zakřivení prostoročasu a struktura prostoročasu pak ovlivňuje pohyb dalších těles a působení sil. Z obecné teorie relativity tedy plyne povaha vesmíru: Vesmír je dynamický, nikoliv statický. Ale tradice statistického vesmíru byla tak silná a víra v něj tak hluboká, že dokonce Einstein upravil obecnou teorii relativity tak, aby z ní plynul obraz statického vesmíru. Do svých rovnic přidal v roce 1917 kosmologický člen, který působí proti gravitaci takovým způsobem, aby výsledkem byl statický vesmír. Jako první s myšlenkou dynamického vesmíru přišel v roce 1922 sovětský fyzik Alexandr Fridman. Předpokládal, že vesmír vypadá stejně, ať se podíváme jakýmkoliv směrem a že nezáleží ani na tom, z jakého místa ve vesmíru jej pozorujeme. Z těchto úvah vyvodil, že vesmír je dynamický. Fridman také předpověděl výsledky práce amerického astronoma Edwina Hubblea, který v roce 1922 potvrdil existenci jiných galaxií. Pro výpočet jejich vzdáleností Hubble použil svítivost hvězd. Takto se mu podařilo odhalit vzdálenosti devíti různých galaxií. Kdysi dávno v minulosti musela být tedy vzdálenost mezi galaxiemi nulová, hustota vesmíru nekonečná, a proto i zakřivení v prostoročasu nekonečné. Takový bod, ve kterém přestávají platit fyzikální zákony, je označován jako singularita. Počáteční singularitu vesmíru označujeme jako Velký třesk. Události, které se odehrály před Velkým třeskem, nás nemohly nijak ovlivnit. Před Velkým třeskem neexistovalo nic, žádný prostor, žádná hmota, žádný čas. Čas začal až při Velkém třesku. Nabízí se zde srovnání s Aureliem Augustinem, který ve svých Vyznáních připouští, že neví, co Bůh dělal před stvořením světa a také, že čas začal až v okamžiku stvoření. I když je Augustinův výklad prosycen náboženskými myšlenkami, po mnoha staletích se ukazuje, že v těchto úvahách měl nejspíš pravdu. )

Svatý Václav: Kníže, světec a symbol české státnosti

Svatý Václav: Kníže, světec a symbol české státnosti

„Všem nuzným prokazoval dobrodiní: nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zdobil zlatem. Ježto věřil v Boha celým srdcem, konal v svém životě všechny dobré skutky, jaké jen mohl“. Kníže Václav (asi 907–935) se narodil zřejmě ve Stochově u Kladna nebo v Boleslavi. Jeho babička, Ludmila, údajně zasadila ve Stochově dubový proutek, ze kterého vyrostl Svatováclavský dub, jenž byl zaléván vodou, v níž se Václav koupal. Byl prvorozeným synem Přemyslovce Vratislava a kněžny Drahomíry z kmene Havolanů (kmen Polabských Slovanů). Václav měl mladšího bratra Boleslava, a 4 sestry, z nichž jménem známe pouze Přibyslavu, která se později stala jeptiškou v klášteře svatého Jiří v Praze. V roce 915 zemřel kníže Spytihněv a po něm na knížecí stolec nastoupil Vratislav, Václavův otec. V roce 919 byl zvolen králem saský vévoda Jindřich I., který si musel postavení v okolních knížectvích prosadit mocí. O tři roky později se mu poddal bavorský vévoda Arnulf, s nímž měly do té doby české země přátelské vztahy. Češi spoléhali na pomoc Bavorska, ale krok vévody Arnulfa jim utržil obrovskou ránu. V roce 921 byly české země navíc oslabeny smrtí knížete Vratislava. Václav byl ještě příliš malý na to, aby se mohl sám ujmout vlády, což situaci ještě více zkomplikovalo. Moc byla zatím vložena do rukou jeho matky Drahomíry, která zastávala funkci regentky až do faktického nástupu svého prvorozeného syna. Václav se přibližně v sedmi letech podrobil obřadu postřižin, který měl dlouhou předkřesťanskou tradici. Tímto aktem bylo ukončeno jeho dětství a Václav mohl být vychován pro pozici budoucího panovníka země. K tomu jistě přispěla i jeho babička Ludmila, jež ho prý učila slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. Na knížecí stolec usedl mladý Václav někdy v letech 924 nebo 925. Legendy popisují knížete jako dokonalého mnicha, což jistě stojí v protikladu k obrazu středověkého panovníka, který měl být přísný a tvrdý. Legendistické zobrazení Václava jako mnicha a askety se do naší kultury poměrně vžilo a přetrvalo v našem povědomí dodnes. Odkazy najdeme i ve výtvarném umění, kde je Václav zobrazován v mnišském oděvu, jak pracuje na vinici nebo na poli jako neurozený člověk. Začátky vládnutí knížete Václava „Otec můj, dobré paměti Vratislav, mě jest pořízením své poslední vůle dědicem učinil: lopotové, vladyky a zemani tito mě jsou za kníže přijali, a protož se toho mého knížectví nyní ujímám“. Počátky Václavovy vlády jsou popisovány jako urovnání všeho špatného, co stihla za svého panování napáchat jeho matka. Kníže povolal zpět vyhnané duchovenstvo, nechal opravit zbourané a vypálené kostely. Rozdílně je popisován Drahomířin osud po nástupu jejího syna k vládě. Někteří uvádí, že ji Václav poslal spravovat území, která dostala věnem. A jiní zase tvrdí, že se země rozdělila na dva tábory – Václavův křesťanský a Drahomířin pohanský. Knížeti se podařilo rozbroje mezi dvěma skupinami utišit, až když Drahomíru vyhnal ze země. Jelikož ale ctil Desatero, matku povolal opět zpátky pod podmínkou, že bude žít v ústraní a do chodu českých zemí se už nebude vměšovat. Teprve poté, co se uklidnily vztahy mezi oběma znepřátelenými skupinami, mohl se Václav konečně věnovat svému hlavnímu cíli, a to šíření křesťanství. „Rozpomenuv se potom blahoslavený Václav na svou bábu, v jaké svatosti na této zemi žila a jakou slávu u Všemohoucího v odměnu za to získala, proléval proudy slz, a pojav s kněžími a některými zbožnými muži přesvatý úmysl, poslal je na řečený hrad Tetín a uložil jim, aby třeba jen její kosti a prach zetlelého těla důstojným přenesením k němu dopravili“. Kronikáři zaznamenávají, že kníže přikázal přenést Ludmilino tělo hlavně kvůli lásce, kterou ke své babičce choval. Translace svatého těla měla i náboženské poslání s christianizačním záměrem, protože, jak píšou mnozí kronikáři, nad ostatky kněžny Ludmily se udály zázraky, které obrátily mnoho pohanů na křesťanskou víru. Skrze divy uvěřili ve svatost mučednice a zároveň v existenci Krista. Tělo bylo za velké slávy a přítomnosti divů pohřbeno v kostele svatého Jiří, jehož bazilika byla vysvěcena zástupcem biskupa Tutona. Do popisu období Václavova panování jsou vloženy pasáže o jeho bohulibém a přísně křesťanském životě. Kníže odmítal prolévání krve, ctil Desatero a řídil se pravidlem nesoudit, aby on sám potom nebyl souzen. Proto se mu vnitřně příčil i trest smrti, který byl v raném středověku velmi běžným. Pokud byl někdo k takovému trestu právě odsuzován, kníže Václav odcházel pod všemožnými záminkami ze soudní síně. Václavova odvážnost v boji s kouřimským knížetem Václav se projevil i jako rytíř a ochránce svého lidu, když táhl se svým vojskem na vzpurného kouřimského knížete Radislava, který chtěl využít Václavovy dobré vůle a povolnosti a zabrat české země ve svůj prospěch. Václav neváhal, sebral své vojsko a vydal se vstříc odbojnému knížeti. Když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. O souboji muže proti muži nerozhodl kníže Václav, ale lid. Václavovi se na čele objevil zlatý kříž. Společně s knížetem přicházeli dva andělé. Tyto zázraky kouřimského knížete přesvědčily o tom, že Václav je chráněn samotným Bohem. Radislav nemohl jinak, než před ním pokleknout a uznat ho za svého panovníka. Václav opět ukázal svou dobrotivost, přijal od něj omluvu, a dokonce mu nechal Kouřimsko dále ke spravování. Radislav dokonce slíbil, že se nechá s celou svou družinou pokřtít, což můžeme chápat jako naprosté Václavovo vítězství, který vyhrál nejen na poli bitevním, ale i ve sféře duchovní. Václav a projevy jeho křesťanských ctností Václav vykonával milosrdné skutky a staral se o nemocné, hladové a žíznivé, pomáhal vdovám a chránil sirotky, hostil poutníky, vykupoval otroky, a dokonce pohřbíval mrtvé. Milosrdenství je charakteristické pro křesťanského vládce a jeho úkolem je zmírňovat tvrdá ustanovení zákonů. Svému věrnému příteli Podivenovi dokonce čistil obuv. Tento motiv stírá rozdíly mezi panovníkem a jeho poddaným, byť věrným přítelem. Václav se snažil nepovyšovat se nad ostatní. Václavova skromnost se projeví například při návštěvě císaře, který českému knížeti na důkaz své přízně nabídl cokoliv ze svého pokladu. Václav odmítl, ale na císařovo naléhání se vybral relikvii svatého Víta. Kníže Václav stojí na samém vrcholu v hierarchii společenského postavení v českých zemích, proto ve světské sféře představuje nejvyšší ideál člověka reprezentovaný svou osobností. Všemi svými ctnostmi, jakou byla moudrost, laskavost, umírněnost, skromnost, láska k bližnímu, pokora a další, se Václav přibližoval Kristu a království nebeskému. Vrcholem byla jeho mučednická smrt, pro kterou se stal patronem Čech a jedním z nejuznávanějších svatých u nás. Touha po mučednictví a předpovídání své smrti Kníže Václav toužil po mučednictví, dokonce předpovídal svou smrt. Skrze to, že Václav znal svou budoucnost, a přesto pozvání na hostinu k Boleslavovi přijal, ukázal svou statečnost, odvahu a odhodlanost stát se Kristovým mučedníkem. Toužil po naplnění svého osudu. Neměl strach, protože byl chráněn vírou v Boha. „Když tam přišel, všecko sobě dvojmo připraveno nalezl, hostinu totiž s velkým přepychem a skrytě ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval mši svaté, a Bohu a svatým Kosmovi a Damiánovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněný, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně, vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral. A když dlouho před tváří Boží na modlitbách a žalmech trval, převzácným svým údům dopřávaje odpočinku posléze unaven usnul“. Blažený mučedník, jenž měl býti brzy pro vytrvalost v díle vyznamenán korunou slávy, odebral se, jak jsme pravili, do chrámu matky církve, aby Bohu vzdal jitřní chválu. Tou pak milostí od Boha muž nehynoucí paměti vzkvétal, že nikdo nepochyboval, že on před úsvitem půjde k bráně svatosti, aby tam modlitby vykonal. A na tu hodinu čekal druhý Kain, maje ji vhodnou ke spáchání vraždy. Vidím vpravdě, cožkoli, kdy stránky Písem svatých byly naznačily, že se naplniti má, to že až do písmenky se naplní. A toto praví jedna stránka, narážejíc na ty, kteří činí zlo: „Každý, kdo zle činí, nenávidí světla…“. „Tehdy také svatá duše, vysvobozena na tom zápasišti z vězení tohoto života, vavřínem krve ozdobena vítězně se odebrala k Pánu, dne 28. září, zatímco se nebe radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého“. )

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

PŘÍRODNÍ ŽIVLY – OHEŇ, VODA, VZDUCH, ZEMĚ

V dnešní době si lidé pod pojmem přírodní živly představí něco silného, ničivého, energetického. Lidem se před očima vybaví povodně, požáry, zemětřesení, tornáda a jiné živelní katastrofy., které se již staly součástí života dnešního člověka. Ale živly nejsou jen ničivé a životu nebezpečné. Jsou to 4 základní elementy, které se na naší planetě vyskytují už od pradávna, jsou součástí našeho všedního života a mnohdy jsou nám tu k prospěchu. Jen se na to podívejme z jiné stránky. Je pravdou, že pokud se oheň vymkne kontrole, dokáže způsobit živelní katastrofy, spálí téměř vše, k čemu se přiblíží, a umí budit hrůzu. Nejsou to ovšem jen tyhle vlastnosti, kterými se pyšní, již od pradávna je oheň spojován s hlavním zdrojem tepla. Vzduch dokáže způsobit velká tornáda, vichřice, dokáže svou silou doslova rvát stromy ze země, ale bez něj bychom nedokázali žít, neboť je hlavním zdrojem kyslíku, který je k lidskému životu nepostradatelný. Země jako jeden ze čtyř elementů dokáže způsobit silná zemětřesení a umí člověka připravit i o střechu nad hlavou, ale zároveň je to symbol domova a původ lidstva. Poslední z elementů je voda, která nám v posledních letech dokázala, že je schopná se rozbouřit a způsobit ničivé katastrofy. Je ovšem počátkem života na naší planetě, symbol zrození a společně se vzduchem tvoří základní podmínky pro existenci života na Zemi. Historie, filozofické objevy a alchymie Doklady shromážděné pro heslo živel ve staročeském slovníku bohatě dokládají dlouhou tradici a patrně obecnou znalost slova živel ve smyslu prvopočátek života, podstata, živý tvor, ale také žijící látka. Učení Thaleta o vodě, Anaximena o vzduchu, Hérakleita o ohni a Empedolka o zemi uvedl v systém Aristoteles a jeho pojetí čtyř živlů pak na dlouhá staletí dominovalo ve filozofii i v utvářejících se přírodních vědách uvnitř ní. Středověcí scholastikové zdůrazňovali počet čtyř poukazem na čtyři řeky v ráji, čtyři roční období, čtyři světové strany. Živly byly již od dob Starého Řecka spojovány se čtyřmi typickými kategoriemi lidských projevů, jak je definoval Hippokrates (ohnivý cholerik, zemitý melancholik, vzdušný sangvinik a vodní flegmatik). C.G. Jung přichází s analogickou čtveřicí takzvaných psychických funkcí, které vymezují čtyři psychologické aspekty psychické orientace. Vnímání konstatuje, že něco je, myšlení zjišťuje, co to je, cítění nám říká, zda se nám to hodí, líbí či ne, zda to chceme přijímat či ne, a intuice nám napoví, odkud to pochází a kam to spěje. Psychické funkce představují čtvero přístupů, čtvero psychických aktivit, které nám slouží ke zpracování a příjmu obsahů přicházejících z vnějšku nebo zevnitř. ŽIVEL OHEŇ Historie tohoto živlu sahá až do pravěku, kde byl člověk odkázán na jednoduché nástroje, jako byly opracované kameny, zvířecí kosti a jiné. Zásadní vliv na rozvoj mělo proto ovládnutí ohně, díky němuž člověk získal významný prostředek k výrobě dalších nástrojů. Z počátku se oheň používal jen k opracování dřeva (opalování špiček kopí), teprve později měl význam pro rozvoj zemědělství, výrobu keramiky atd. Oheň byl pro prehistorického člověka tak důležitý, že se začal objevovat i v rituálech. Byl zobrazován na keramice a jiných artefaktech. Stal se tedy posvátným prvkem, ke kterému se vztahují různé mýty a rituály. Snad nejznámějším ohnivým mýtem je řecký příběh o Titánu Prométheovi: když vládce bohů Zeus odebral lidem oheň, ukradl jej Prométheus z Héfaistovy výhně a ukrytý ve stonku jakési rostliny ho donesl lidem, které přitom rovněž naučil tavbě kovů a řadě dalších dovedností. Diem byl za tento čin potrestán. Héfaistos ho na Kavkaze přikoval ke skále, kam za ním každý den přilétal orel, který mu drásal játra. Ta do druhého dne dorostla a vše se opakovalo. Zachránil ho až největší řecký hrdina Hérakles, který orla zastřelil a Prométhea osvobodil. Ten se nakonec s Diem smířil a stal se nesmrtelným. V minulosti byl oheň vnímán jako posvátný úkaz, a proto byl mnoha způsoby náležitě uctíván a zobrazován. Dnes se však na oheň dívá jako na nedílnou součást všedního života. Přesto existují vlastnosti, které si tento živel zachoval po celá staletí. Oheň hřeje a žhne. Je v neustálém pohybu, velký zdroj energie. Je prakticky nemožné ho spoutat. Mnoho lidí si jako symbol ohně asi představí Slunce (zdroj světla a tepla), které je podmínkou života na Zemi. Možná proto Slunce vystupovalo v mnoha kulturách jako nejvyšší z božstev (ve starém Egyptě jako bůh Re). Symbolem Slunce je kruh, který představuje nekonečno. Dalším významově bohatým symbolem ohně je svíce. Její plamen připomíná čas lidského bytí. Je atributem světla, víry a symbolem lidské duše. Různé podoby ohně představují také symboly a atributy svatých. Například sv. Benedikt z Aniane nebo sv. biskup Polykarp ze Smyrny (hořící hranice). Živly se také uplatňují při rozlišení typů lidského chování (temperamentů). Ohni odpovídá cholerik (chování výbušně aktivní). V lidech s tímto temperamentem stále něco plane, stále musí něco dělat. Mají za úkol podněcovat druhé. K ohnivým znamením patří Beran, Lev a Střelec. Jejich síla je mužská, dává věcem nové obsahy a směr. Je-li jí však příliš mnoho, pak ničí a spaluje. ŽIVEL ZEMĚ Často se stává, že když řeknete, že země je také živel podobně jako voda, oheň či vzduch, mnoho lidí se nad tím pozastavuje. Pravda je ale taková, že země opravdu živlem je, a to nesmírně důležitý, neboť formuje základ toho, jak naše prostředí vypadá. Díky tomuto živlu vznikly nejrůznějšími způsoby geologických procesů horniny, kovy, drahokamy atd. Země je také základnou celé potravinové pyramidy. Od stavebních látek, které umožňují život a růst rostlin, přes tvorbu látek zajišťující drobné živočichy. Dále k tvorbě stavebních kamenů, k proměně odpadu v organické látky apod. Živel země, ač se to nezdá, není rozhodně nehybný. Svým pohybem vlastně dokáže padat, rozpadat se, propadat se a sesouvat se. Dalo by se říct, že země je vlastně díky ostatním živlům nositelkou tvarů. Vodou nabývá schopnost přijímat tvar, působením ohně a vzduchu nabývá její podoba. Pokud bychom se pokusili tento živel porovnat s ostatními, mohli bychom říct, že země je neprůhledná na rozdíl od ostatních živlů. Není světelné povahy tak jako oheň, nepropouští světlo tak jako vzduch a také jej neodráží jako voda. Země světlo prakticky pohlcuje. Vystupuje jako stinná stránka osvětlených věcí. Poskytuje a zakládá zemská sídla a obydlí, zatímco oheň, vzduch a voda je činí útulnými a obyvatelnými. Země se také uplatňuje při rozlišení typů lidského chování. Pod vládou zemského živlu se nachází znamení Býka, Panny a Kozoroha. Základním charakterovým projevem zemského živlu je upevňování, ochraňování a stabilita. Člověk, který zůstává stát na zemi, je realistický, konzervativní, spolehlivý a smyslový. Je zaměřen na materiální svět a své bezpečí. ŽIVEL VZDUCH „Ze vzduchu vše vzniká a do něho se zase rozkládá. Jako naše duše jsouc vzduchem nám vládne, tak dech a vzduch objímá celý svět. Počátkem je neomezený vzduch, z něho vzniká, co jest, co bylo, co bude, boží i božské věci, a ostatní vzniká z potomstva vzduchu. A taková je podoba vzduchu: když je zcela stejný, je neviditelný, ale ukazuje se chladem, teplem, vlhkem a pohybem. A stále se hýbá, neboť kdyby se nehýbal, neměnil by se tolik, kolik se mění“. – Anaximenés Podle těchto slov prohlásil Anaximenés téměř neviditelný a zdánlivě nehmotný živel za prazáklad veškerého jsoucna a věřil, že právě z něho vznikla celá Země i nebeská tělesa. Zemská atmosféra je jedinečným kosmickým jevem. Na žádné jiné planetě, ani na žádném jiném kosmickém tělese nic podobného neexistuje. Nebo alespoň dosud nebylo vyvráceno, že by tomu bylo jinak. Díky takto složenému ovzduší se mohl na Zemi život rozvinout do dnešního nádherného bohatství. Tato průhledná látka obepínající naši planetu chrání veškerý život před chladem z vesmíru, slunečním zářením i nebezpečnými kosmickými paprsky. Díky tomu všemu můžeme vnímat svěží ranní vzduch, příjemné teplo poledne a radostně pozorujeme nádheru noční oblohy. Dalo by se říct, že lidé jsou bytosti vzduchu. Bez jídla můžeme žít mnoho dnů, bez vody desítky hodin, ale bez vzduchu jen pár minut. Neustále musíme dýchat a k tomu potřebujeme nejen kyslík, ale také čistý vzduch, bez znečišťujících látek. Naše atmosféra je opravdu vzácná, a proto bychom si jí měli vážit a chránit ji. Vzduch se projevuje prouděním, vanutím, přenášením prachu, zvuku, vůní, ale hlavně neustálým pohybem. Podobné vlastnosti nalezneme u lidí narozených ve vzdušných znameních. Patří mezi ně Blíženec, Váhy a Vodnář. Lidé vzduchu jsou sangvinici, pohybliví a přemýšliví. Jejich posláním je předávat nové myšlenky, a tak spojovat lidi mezi sebou. Vzduch je prvkem, který nemá žádné hranice. Dává lidem nový, neomezený vhled do záležitostí. Všechno ho zajímá, všude se dostane, nezná hranice ani místa, kam by se nemohl dostat. Vzduch je takovým jevištěm vidění, slyšení i cítění. Je šiřitel vůní a pachu, podob a obrazu, zvuku a hlasu. Je určitým způsobem prostředkem komunikace a nabízí mnoho možností k jeho vyjádření. ŽIVEL VODA Voda, jako zdroj života a podle lidové víry nejsilnější ze všech živlů, provází člověka od pravěku až po dnešek. Mocnost a potřebnost vody se projevuje ve vztahu člověka k tomuto živlu. Voda sama, podobně jako oheň, byla u mnoha národů jakýmsi ženským principem, což bylo spojeno s postavou panenské bohyně či vládkyně. Prameny a studánky byly pokládány za převtělené nymfy, a když se říčka za bouře proměnila v divoký proud, domnívali se, že je to rozhněvaný bůh. Voda, vodní živel byl vždy spojován s bohy. Řecký bůh Poseidon dával tryskat pramenům, v Mezopotámii bůh Aššur sesílal na zem déšť, pramen života a zajišťoval tak její plodnost. Voda na sebe bere nejrůznější podoby, známe ji jako pramen (symbol čistoty), studánku (osvěžení a očištění), řeku (symbol nebeské milosti), moře (vše pohlcující propast), déšť (symbol úrodnosti), mraky (symbol životních změn), sníh (čistota). Umí působit svým přebytkem (potopa) i nedostatkem (sucho). Může mít jak pozitivní, tak negativní podobu. Záchrana před smrtí žízní a na druhé straně utopení. K vodě se ovšem váží i různé bytosti, u nás jimi jsou vodníci, víly a rusalky (duše dívek předčasně zemřelých), v antickém pojetí jimi jsou nymfy. Voda ovšem bývala v minulosti pojímána i jako déšť. Téměř ve všech zemích a dobách se dívali lidé na déšť jako na příznivý zásah Boží moci na zemi a pokládali jej, kromě symbolu trestu, za symbol úrodnosti a oplodnění. Tento déšť je v literatuře obecně nazván „zázračný déšť“. Voda je živlem emocí a citů, což způsobuje velkou empatii a silné citové prožívání, ať už k němu dochází otevřeně jako u Ryb a Raků nebo spíše skrytě v nitru daného člověka, jak je tomu u Štírů. Voda je navíc živlem značně přizpůsobivým, tato znamení jsou flexibilní, umějí vyhovět druhým a adaptovat se na jakoukoli situaci. Voda na první pohled trochu klame tělem – tato znamení mohou působit slabě, uzavřeně a povolně, ale je v nich obrovská síla zvládnout cokoli, co si usmyslí. Přírodní živly jsou základní esencí celého Vesmíru, jsou stavebními kameny a základní prahmotou všeho, co jest. Jsou prazákladem lidské psychiky, jejich energie se každý den odráží v lidském bytí, ve všech znamení zvěrokruhu. )

Nejnovější články na našem portálu

Slunce v Býku – Prosté bytí je projevem Boha
duben 15, 2025 382
19. 4. ve 21:56 vstoupí Slunce do znamení Býka, kdy Uran na jeho posledních stupních vytvoří...
Číst článek...
Hormonální jógová terapie – Návrat k ženské energii, návrat k sobě
duben 01, 2025 419
„Sestavu hormonální jógy jsem vytvářela pro menopauzu, pro starší ženy, které ztrácejí hormony,...
Číst článek...
Slunce v Beranu – Nová cesta je otevřená
březen 20, 2025 747
20. 3. 2025 v 10:02 Slunce, které opustí konjunkci s Neptunem a Severním lunárním uzlem v Rybách,...
Číst článek...
Měsíční jeskyně – Tajemná šachta patří k největším záhadám na Slovensku
březen 18, 2025 592
Stálo tam něco jako obrovské černé silo, bíle olemované. Když jsem se vzpamatoval, napadlo mě, že...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Černá Luna vstupuje do Štíra 27. 3. 2025
březen 12, 2025 757
Dne 27. 3. 2025 vstoupí po 9. letech v rámci koridoru zatmění Černá Luna do znamení Štíra . V...
Číst článek...
Rituál zavinování – Hluboký transformační proces a cesta k uzavření jakékoliv životní etapy
březen 02, 2025 625
„Tvá síla pochází přímo od Bohyně – je to láska. Nechť z Tebe vyzařuje, když jdeš, když stojíš…Ať...
Číst článek...
Sibyly – Prorocké kněžky, které měly ve svých rukou osudy celých národů
únor 20, 2025 819
„Než mě k Sibyle pustili, musel jsem napřed obětovat býčka Apollónovi a ovci Artemidě. Bylo...
Číst článek...
Slunce v Rybách – Rozpuštění staré formy
únor 17, 2025 828
18. 2. 2025 v 11:07 vstoupí Slunce do znamení Ryb, ve kterém uzavíráme jeden roční cyklus, zároveň...
Číst článek...
EFT – Jemná technika pro dosažení vnitřního klidu a osvobození se od bolestivých emocí
únor 11, 2025 865
„Každou myšlenku, kterou přijmeme, podvědomí přetvoří a promítne v našem životě, v podobě úspěchu,...
Číst článek...
Fototerapie – Objevte tajemství léčby jasným světlem
leden 28, 2025 636
Světlo je zdrojem života. Jeho blahodárné účinky jsou známy již od dávných věků, ale jako mnoho...
Číst článek...
JITKA VALENTOVÁ: Vzácné lednové zarovnání planet
leden 20, 2025 933
Rok 2025 přinese řadu výjimečných astrologických i astronomických vlivů, jedním z nich je vzácné...
Číst článek...
Slunce ve Vodnáři – Cesta za svobodou začíná obratem do nitra
leden 18, 2025 891
19. 1. 2025 ve 21:00 vstoupí Slunce do znamení Vodnáře pod dohledem mocného Pluta a za podpory...
Číst článek...
PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč

Přednášky z festivalu Poděbrady

Více videí

Tajemné dějiny a UFO na Zemi

Nejčtenější články na našem portálu osobního rozvoje

16 květen 2020 2246224
Věřím, že každý se někdy zarazil nad "časem", tedy lépe řečeno nad čísly na hodinách, která na...
Celý článek...
4 listopad 2019 517771
Taky jste si všimli, že stále více lidí hlásí různé formy intolerance nebo alergie na pšenici,...
Celý článek...
20 září 2023 462248
Naše jméno nás representuje na veřejnosti a je do jisté míry i naší vizitkou. Každé jednotlivé...
Celý článek...
Vaše osudové číslo předurčuje Vaší životní cestu
1 prosinec 2020 297772
Nauka o číslech nebo-li numerologie je prastará opravdu zajímavá věda. Možná právě proto byla po...
Celý článek...
51 symptomů spirituálního probuzení
28 září 2023 287719
1. Změna spánkových vzorců: nervozita, horká chodidla, přerušovaný spánek Pocit únavy po probuzení...
Celý článek...
3 říjen 2023 275358
Byla roztěkaná, utahaná a kafe pila neúměrně rychle. Prý musí brzy jít, protože na ni doma čeká...
Celý článek...
Jitka Bičíková: ATOPICKÝ EKZÉM a jeho duchovní příčina
6 říjen 2023 263838
Ekzémy vyjadřují náš VNITŘNÍ ZÁPAS mezi tím počem toužíme, a tím co ve skutečnosti prožíváme....
Celý článek...
Jak zjistit z numerologie kým jsme byli a jak jsme zemřeli v minulém životě?
3 srpen 2019 261163
Zajímá vás, zda jste byli v minulém životě mužem či ženou nebo příčina smrti, co nás čeká po...
Celý článek...
Význam andělských čísel 11, 111 a 1111
13 duben 2020 259920
Pokud opakovaně vídáte čísla 11, 111 nebo 1111, je pro to důvod. Nejčastějším způsobem, jakým...
Celý článek...
DUCHOVNÍ PŘÍČINA OBEZITY a celulitidy v naší mysli
12 prosinec 2020 245692
Obezita znamená z mluvy naší duše nejen POTŘEBU OCHRANY, OBAL STRACHU, ale také ÚTĚK PŘED -...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Krevní tlak NÍZKÝ/VYSOKÝ - duchovní příčina
30 květen 2022 245109
VYSOKÝ KREVNÍ TLAK - Duchovní příčina Vysokým tlakem trpí lidé, kteří v sobě dusí VELKÝ TLAK....
Celý článek...
Jak zhmotňovat svá přání - Zákon přitažlivosti, nejmocnější zákon vesmíru
29 srpen 2021 217613
Každá myšlenka vibruje, každá myšlenka vyzařuje nějaký signál a současně přitahuje jí odpovídající...
Celý článek...
Vztah dvojplamenů - karmických duchovních dvojčat
7 leden 2018 210370
O konceptu dvojplamenů toho bylo napsáno hodně a koluje mnoho názorů a přesvědčení. Zdá se, že...
Celý článek...
Jak číslo domu a bytu může ovlivňovat váš život
30 září 2019 194416
Mohlo by se zdát, že čísla na dveřích jsou abstraktní, kromě základní orientace nic neznamenající...
Celý článek...
Jitka Bičíková: Proč ženy trpí na CYSTY, VÝTOKY A BOLESTIVOU MENSTRUACI? ~ psychospirituální příčina
17 září 2020 188056
V dnešní době snad už neexistuje jediná žena, která by neměla nějaké "ženské problémy". Čím je to...
Celý článek...
Vendula Kociánová: Muži milují silné ženy, do doby, než z nich vytáhnou raněné chlapce
27 srpen 2020 186063
Většinu mužů přitahují silné ženy. Někdo si na ni troufne jiný jen tak z povzdálí kouká a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: VELKÉ A TLUSTÉ BŘICHO U HUBENÝCH ŽEN
6 prosinec 2018 178218
Jste štíhlá, cvičíte, držíte dietu, ale stále nemůžete zhubnout velké břicho ? KDE JE CHYBA? Náš...
Celý článek...
Soňa Sofi: NUMEROLOGIE - Číslo dne narození
23 září 2019 169580
"To, čím jsi, záleží na třech faktorech:na tom, co jsi zdědil, co z tebe udělalo tvé okolí a co...
Celý článek...
Je ten muž pro mě skutečně tím pravým?
25 listopad 2020 165158
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně...
Celý článek...
Petra Jelínková: Všem matkám svých synů
13 srpen 2022 162666
Tak jak nic v životě není náhoda, není ani náhoda, že žena porodí syna. Tím, že žena přivede na...
Celý článek...
Znáte svojí osobní roční vibraci? Víte v jakém karmickém roce se nacházíte?
24 květen 2018 144983
Každý z vás jistě ví, jaký se píše rok, nyní, když dávám dohromady tento článek, jsme na sklonku...
Celý článek...
MERLIN král čarodějů: Když muž skutečně miluje
20 červenec 2022 129480
Když muž skutečně miluje a otevře své srdce ženě, měla by žena o jeho zranitelné srdce pečovat a...
Celý článek...
Jitka Bičíková: BABIČČINY BYLINKY na lymfu a otoky
21 květen 2020 126031
OBKLAD Z JABLEČNÉHO OCTA: – Vezměte si bavlněný ručník nebo nějaký hadřík a namočte ho v...
Celý článek...
Jitka Bičíková: MIGRÉNY a bolesti hlavy - duchovní příčina
29 červenec 2022 124794
MIGRÉNY a bolesti hlavy nebo-li náš PAPIŇÁK V HLAVĚ - DUCHOVNÍ PŘÍČINA Bolest z fyzického hlediska...
Celý článek...