Je spousta míst, která jsou tajemná a opředená řadou legend. Některá jsou proslulá i tím, že se zde dějí negativní jevy, které jsou doposud nevysvětlitelnou záhadou. Jedno ze záhadných míst, kdy nevíte, zda je to skutečnost či přímo horor, se nachází u našich sousedů na Slovensku. Slovenské pohoří Tribeč je tajemným místem, kterému Slováci často přezdívají „slovenský bermudský trojúhelník“. A důvod? V pohoří zmizela spousta lidí, z nichž někteří se nikdy nenašli. A ti, kteří ano, byli nějakým podivným způsobem poznamenaní… Pohoří Tribeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topolčany, Partizánské a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tribeč není nijak vysoký – nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Velký Tribeč. Velká část tohoto malebného horského celku je součástí Chráněné krajinné oblasti Ponitrie. Na úkor toho, že se nejedná o odlehlou oblast a poměrně blízko se nachází i velká města, působí pohoří Tribeč na člověka, zejména jeho lesy, poměrně tísnivým, pozoruhodným až děsivým dojmem. Už jen to, že ve zdejších kopcích je možné velmi snadno zabloudit. Nehledě na to, že rozcestí, cesty, údolí se zde od sebe liší minimálně, což evokuje pocit, jako kdybyste tudy šli už před chvílí. Nicméně na člověka neboli lidskou živou bytost zde hned tak nenarazíte. První zaznamenaný případ zmizení se odehrál v zimě roku 1929 Dne 22. listopadu 1929 brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletý lesník A. Samšály (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) se jako každý jiný den vydal ráno do lesa. Pod botami mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Velké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšály. Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tribeče okolo obce Velké Uherce. Po zhruba týdnu naprosto bezvýsledné pátrání končí – četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře. Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Záhada, která některým nedopřává klidného spánku Lidé, kteří se s tajemnými událostmi na Tribeči setkali, často tvrdí, že narazili na bludičky, které člověku popletou hlavu tak, že může přijít o rozum. Jiní zase slyšeli v pohoří hlasité kosmické zvuky nebo tvrdili, že se tam nachází časoprostorové trhliny. Pokud byste se dali do řeči s některým ze starších místních obyvatel na úpatí pohoří, zjistili byste, že oni zkrátka věří v záhadnou moc pohoří Tribeč dodnes. Další případ zmizení se odehrál o necelý rok později. 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela Marie Švajzerová svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii, velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla prarodičům odnést potraviny, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl. Toto však ani zdaleka není konec. Další případ se odehrál o čtyři roky později, opět v zimě. Dělník Andrej Murgaš, který pracoval v lomu, se 10.12. 1934 nevrátil domů do obce Žirany. Žirany leží asi 13 km od Mankovic a necelých 30 km od obce Velké Uherce. Zpráva z deníku Národní Obrody uvádí, že se Andrej Murgaš pohřešuje. V červenci 1952 byl, na základě žádosti jeho ženy Anastázie, prohlášen za mrtvého. Nejbizarnější ze všech případů se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (dnes Partizánské) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Města nad Váhom. V neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel, místo toho – jak řekl svým kolegům v práci – se šel „projít do hor“, údajně chtěl navštívit Černý hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé 3 km směrem na severozápad od obce Zlatno. Cesta z Baťovanů na Černý hrad obnáší asi 23 km, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř 50 km dlouhá! Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci. O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena – ale až o čtyři týdny později. 8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla. Protože byl jeho stav vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Baťovanech. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován, zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Poslední záhadné zmizení se odehrálo v létě roku 2017, kdy policie pátrala po nezvěstném 25letém Markovi, který se ztratil cestou z venkovské zábavy. Policejní záznam k tomuto případu konstatuje: „Boli vykonané previerky na miestach možného výskytu. V pondelok 14. augusta 2017 bol nájdený pri potoku v obci Skýcov. Nakoĺko bol dezorientovaný a nekomunikoval, bol vo vážnom stave prevezený do nemocnice, kde sa podrobil operačnímu zákroku“. Marek zraněním v nemocnici podlehl. Zvláštních a neobvyklých míst najdeme v tomto kraji mnohem víc… HRAD GÝMEŠ – pravděpodobně nejznámějším hradem tohoto pohoří je Gýmeš. Hrad s pohnutou historií i přes své mohutné opevnění dvakrát podlehl nájezdům Turků. A zřejmě v těchto dobách vznikla pověst o tom, že když byl hrad beznadějně obležen Tatary a nepřítel se valil do předního nádvoří, klečela gymešská paní před oltářem v hradní kapli a prosila Matku Boží o záchranu. Modlitby prý byly vyslyšeny, neboť venku se náhle začalo schylovat k mohutné bouři - a na oltáři jako kdyby Matka Boží ožila a vztáhla nad prosící své ochranné ruce. V tu chvíli zaskučel vichr, zaduněl hrom a tábor Tatarů pod hradem zachvátil požár. Jejich bojovníci na nádvoří začali ve zmatku prchat pryč z hradu. Tak prý Matka Boží alespoň v tomto případě Gýmeš před pohromou zachránila. ČIERNY HRAD – již jeho samotný název nezní příliš optimisticky. Hrad se nachází 13 km od Zlatých Moravců nad obcí Zlatno. Byl postaven na pravěkém hradišti ze starší doby bronzové. Dle názoru historiků se jednalo o výšinné opevnění vybudované na ochranu před nájezdy Maďarů. Hrad sám byl vybudován koncem 13. nebo počátkem 14. století, a to poněkud atypicky hluboko v horách v odlehlé, tajemně působící, opuštěné lokalitě bez významných obchodních cest. Jedním z možných vysvětlení se jeví souvislost hradu s rýžováním zlata. Poslední písemná zmínka o hradu totiž pochází z roku 1516, kdy Forgáchové žádají o právo rýžovat zlato na jejich panství Čierny hrad. Ale vše mohlo být také úplně jinak…Pravý důvod skličujícího pojmenování hradu i jeho umístění ve skrytu zdejší poněkud pochmurné krajiny již zřejmě dnes neodhalíme. Filmová adaptace mysteriózního románu Trhlina slovenského spisovatele Jozefa Kariky se setkala s obrovským diváckým zájmem. Jen během prvního víkendu utržila bezmála půl milionu eur, což se dosud žádnému slovenskému filmu nepovedlo. Vzhledem k tomu, že se natáčelo v období, kdy mizí lidé, měli někteří členové štábu obavy ze svého zmizení. „Kolegové například chodili ve skupinkách na toalety, aby nikdo nemusel jít jako poslední. Nikdo z nás nezmizel, tento pocit byl však po celou dobu natáčení všudypřítomný…“. Díky filmu se o tajemnu spojeném s pohořím dozvěděla i širší veřejnost, která o něm dosud příliš neslyšela. Jak už to bývá, lidé se pak rozdělili na dva tábory – na skeptiky a na ty, kteří věří, že se v pohoří děje něco paranormálního. )
Jen málokteré předměty přitahují tak velkou pozornost lovců záhad jako křišťálové lebky. Podle prastaré mayské legendy dovezli praotcové lidstva na naši planetu 13 křišťálových lebek, které obsahují zakódované informace o vzniku kosmu, o původu a budoucnosti lidstva. Mayové tvrdí, že jakmile čas uzraje budou tajemství lebek zjevena. Čerokíjský šaman Harley SwiftDeer Reagan prý kdysi řekl: „Lebky byly uchovávány v pyramidové struktuře nesmírné moci známé jako Archa. Archa byla tvořena 12 lebkami ze všech posvátných planet umístěných do kruhu, a třináctá, největší lebka byla umístěna do jejich středu. Tato třináctá lebka představuje kolektivní vědomí všech světů. Spojuje znalost všech posvátných planet. Ve světě existuje 12 známých křišťálových lebek označovaných jako aztécké či mayské, které se objevily na trhu se starožitnostmi koncem 19. století. Devět z nich patří soukromým osobám. Ostatní tři „velké“ křišťálové lebky vlastní muzea v Paříži, Londýně a Washingtonu. O původu lebek koluje množství teorií. Podle některých jde o pozůstatek bájné Atlantidy, podle jiné zase pocházejí z Marsu…V každém případě posloužily Stevenu Spielbergovi jako námět pro čtvrtý díl série o Indiana Jonesovi. Křišťál – Nejúčinnější léčivý krystal a nejsilnější zesilovač energie na této planetě! „Má-li člověk kámen na sobě, nepřátelští duchové se k němu nepřiblíží, vstoupí-li do lesa, tygři a dravá zvěř se mu budou plazit u nohou, a při překonávání řeky jej nemůže zranit žádné nebezpečné zvíře“. Této průzračné odrůdě křemene byla po tisíciletí přisuzována zejména magická moc. Léčitelé mnoha starých kultur, stejně jako primitivních národů, využívali tohoto minerálu k léčbě nejrůznějších nemocí, k vymítání ďáblů či zlých démonů. Staroasyrské amulety ve formě početních válečků dodávaly majitelům sílu a moc. Stejné magické síly mu přisuzovali i Egypťané již kolem roku 1500 př.Kr. Jiné antické představy viděly v křišťálech sídla horských duchů či bohů. Dokonce Orfeus, legendární thrácký básník a pěvec v 6.st.př.n.l., v jedné ze svých písní pojednává o křišťálu, coby kouzelnickém předmětu. Řecké kojící ženy nosily kolem krku korále z křišťálu k zajištění dostatečného množství mléka. Tamní léčitelé využívali krystalů křišťálu k odhalování různých nemocí a jejich následnému léčení. Též džadúvalové, kouzelníci s obličeji pomalovanými ezoterickými symboly, považovali čirý křemen za nesmírně silný magický nástroj. Zvlášť si cenili exemplářů s neobvyklými vrostlicemi jiných minerálů, které považovali za uvězněné paprsky hvězdy Márgašírša Karté. Posvátné obřadní předměty z křišťálu vyráběli zejména Aztékové. Čiré variety křemene si vážili stejně jako tyrkysu a obsidiánu. Pro Maye představoval křišťál symbol stvoření, symbol vesmíru. Mayští kněží do medoviny přidávali úlomky křišťálu k probuzení jejich podvědomí a následnému čtení v budoucnosti. Dnešní šamani mají křišťály stále ve velké úctě. Indiáni amazonského pralesa vidí v průzračném kamenu sídla duchů řek a lesů. Křišťál je nejúčinnější léčivý, universální krystal, jenž silně zesiluje energie, pohlcuje, uvolňuje a reguluje ji a uvádí ji do absolutní harmonie. Povzbuzuje psychiku, jasnozřivost a samostatnost. Pomáhá sebezdokonalení. Zvyšuje naše duchovní síly. Vaše biomagnetické pole se v případě, že držíte v ruce křišťál, zdvojnásobí. Zvyšuje duševní schopnosti a naladí vás k duchovnímu účelu, pro nějž jste vybráni. Uvádí do vzájemné harmonie čakry a dostává je do souladu s vyššími jemnými těly. „Křišťál dovede ukládat a přechovávat myšlenky a vzpomínky…“ a „…působit spirituálně i energeticky ve velmi velké vzdálenosti“. Legenda o křišťálové lebce Křišťálovou lebku údajně objevil v roce 1924 v honduraské džungli (dnešní Belize) anglický dobrodruh F.A. Mitchell Hedges, který zde pátral po důkazech existence bájné Atlantidy. Při zkoumání prastarých ruin mayského chrámu v Lubaantunu našla Hedgesova dcera Anna v zemi pod troskami zborceného oltáře nádhernou lidskou lebku vytesanou z jednotného bloku velkého křišťálu. Při prvním dotyku prý Anna zažila zvláštní pocity. A pokaždé, když si v noci položila lebku blízko hlavy, se jí zdály živé sny o mayských Indiánech žijících před mnoha tisíci lety. Podle Hedgesovy legendy je „Lebka zkázy“ jednou ze třinácti prastarých lebek, vyrobených zmizelou mayskou civilizací před třemi a půl tisíci lety. Všechny lebky dohromady mají po svém nalezení a spojení odhalit lidstvu veškerá tajemství vesmíru. Původní Hedgesova lebka, tedy Lebka Zkázy je předmětem vášnivých dohadů svých zastánců i odpůrců, archeologů, geologů, historiků i záhadologů již skoro 100 let. Pojďme se však na Fredericka Mitchella Hedgese podívat podrobněji. Frederick byl dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Věrohodnost mnoha z jeho autobiografických líčení zůstává otázkou. Dle známých údajů utekl jako šestnáctiletý chlapec z domova, aby mohl odjet do Arktidy. Tvrdil, že bojoval na straně mexických revolucionářů, také prý byl agentem britské námořní zpravodajské služby. Později se prodíral středoamerickými džunglemi, kde jako pirátský archeolog pátral po pozůstatcích ztracených civilizací. V jednom TV dokumentu se však uvádí, že jako mladý vydělal peníze na burze, což byl asi hlavní důvod, který mu později umožnil dráhu dobrodruha. Dnes by se dal přirovnat i k filmovému Krokodýlu Dundeemu. Hedges musel pochopitelně ve svých historkách hodně bájit, jelikož se živil prodáváním svých deníků a rozhovory pro noviny. Ve svém dílku – „Nebezpečí můj spojenec (1954)“ spojuje křišťálovou lebku a středoamerické pralesní město s Atlantidou. Zde se také poprvé zmiňuje o pozoruhodném předmětu používaném při dávných obětních rituálech: O Lebce Zkázy. „Je považována za zhmotnění veškerého zla, proto jsem její existenci zpočátku tajil“. Přesné okolnosti jejího nálezu si však Mitchell Hedges vzal do hrobu. Kdo a s jakým záměrem křišťálové lebky vyrobil? Jakou technologií? „Křišťálové lebky jsou kompletní depozitáře znalostí a každá lebka obsahuje konkrétní oblast odborných informací – jako živoucí knihovna (každá lebka je jako svazek z řady encyklopedií). A lidé, kteří budou v budoucnu schopni křišťálové lebky „číst“, budou schopni extrahovat všechny znalosti z lebek pouze v případě, že budou všechny pohromadě…“ Lebka je bezesporu fascinujícím předmětem. Její rozměry jsou 13x13x18 cm a je z mimořádně čistého jednoho kusu křišťálu, což je i dnes mimořádně složitá operace, ne-li dokonce nemožná. Za normálních okolností by se při takovém opracování proti přirozené vrstvě začal křišťál štípat. Na řadě míst lebky by brusič musel postupovat proti krystalové ose, což zejména krystalovaný křemen nesnáší a reaguje na to tvorbou prasklin a štěpných trhlin. Není na ní jediná stopa po opracování. Pouze druhá lebka v londýnském muzeu nese jeden zářez na jednom ze zubů. Vědci tvrdí, že výrobou se museli zabývat celé generace kněží, kteří trpělivě obrušovali a tvarovali křišťál. Mitchell Hedges trval na tom, že staří Mayové znali rostlinné šťávy změkčující křišťál natolik, že se dal poměrně snadno tvarovat. Vědci společnosti Hawlett-Packard se po dlouhém zkoumání dostali k teorii, že by mohl být základní tvar vyroben pomocí diamantů a jemné detaily později dobroušeny směsí vody a křemičitých písků, práci na lebce potom odhadli na 300 let. „Kdo se podívá do očních důlků křišťálové lebky, tomu se odhalí budoucnost“! Ačkoli původ křišťálových lebek zůstává neznámý, nepřesvědčivé důkazy, které o nich máme naznačují, že mohou mít svůj původ v prastaré tajemné civilizaci, existující téměř ještě před Mayskou epochou, která se vynořila někde v Asii, v kolébce prastaré civilizace a po staletí se neustále pohybovala od západu k východu. Ať už dávní Mayové, Aztékové a Toltékové, všechno to byly hluboce religiózní civilizace a jejich křišťálové lebky mohly být používány při rituálním uctívání nebo při obřadech. Je známo, že tyto civilizace ovládali velekněží a je velmi pravděpodobné, že tito kněží věřili, podle toho, co řekli svým věrným, že lebky v sobě ukrývají okultní síly, které by mohly být použity buď pro konání dobra nebo páchání zla – nebo dokonce ke způsobení smrti. Psychotronici, kteří lebku zkoumali zjistili, že lebky vyzařují mocný tok energie podobného druhu jako například střed kruhového chrámu Stonehenge, vnímali živé jasnovidné vize a hluboké ovlivnění vlastního vědomí. Virgule, kyvadla a další nástroje byly v okolí lebky nepoužitelné, buďto se rozkmitaly a rozpadly, nebo silně rotovaly a nebylo možno dosáhnout jejich stabilizace. Divoce reagovala i kompasová střelka a objevovaly se poruchy některých elektronických přístrojů. Frank Dorland, klenotník a odborník na křišťál, tuto lebku 6 let zkoumal a ve své knize uvádí, že tato lebka: „…někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává prchavou vůni“ a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář“. „Lidská lebka je symbolem nezničitelné duše, odvěké touhy člověka po znovuzrození, je symbolem nebeské klenby, která představuje archív lidských vědomostí skrytých v modré barvě nebe“. )
Hory, které jsou pro obyvatele okolního regionu nějakým způsobem posvátné, tajemné či opředené legendami, existují prakticky v každé kultuře. Ne všechny mají nadnárodní formát, tak jako je tomu u tibetské hory Kailás. Tato hora je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Kailas či Kailás, Kailáš či Gang Rinpočhe je nejposvátnější tibetská hora. Nachází se v západním Tibetu 960 km západně od Lhasy a 100 km severně od města Purang, v pohoří Transhimálaj. Kailás, i když není nejvyšší horou Transhimálaje, se od ostatních vrcholků hřebenu význačně odlišuje. Tvar hory je pravidelný čtyřstěn s výrazně vyznačenými hranami. Vrchol vytváří pravidelnou špičku. Na rozdíl od okolních vrcholků je pokryt trvalým ledovcem a jeho umístění je takové, že je možné tento vrcholek vidět z velmi velké vzdálenosti. Lokalita Kailasu ovšem neznamená jen horu samotnou, v jeho blízkosti jsou další krajinné prvky s náboženským významem. Poutní okruh obsahuje velké množství nábožensky významných prvků. Na úpatí Kailasu se jedná o jeskyně, průsmyk, kterým vede pouť, kameny s prohlubněmi v podobě šlépějí Buddhy a světce Milaräpy, okolní vrcholy nižších hor připisované bódhisattvům, jezírko, které smývá lidská provinění. V okolí Kailásu pramení čtyři velké řeky, které jsou z hlediska rázu krajiny velmi významné a překračují hranice Tibetu. To vedlo k rozšíření náboženského významu lokality. „Ve starých textech jsou tyto řeky popisovány jako odtoky z jezera Manasaróvar na úpatí hory Kailás a říká se o nich, že předtím, než odplývají různými směry obtékají sedmkrát posvátný okrsek, a tak vzdávají úctu trůnu bohů podle starého rituálu obcházení. Tibeťané nazývají Brahmaputru „Tamčhog Khabab“, řeka „vytékající z koňské tlamy“. Satladž jehož pramen je na západě, je nazýván „Langčhen Khabab“, tj. řeka „vytékající ze sloní tlamy“. Indus je nazývána „Segge Khabab“, řeka „vytékající ze lví tlamy“, a Karnáli (která se v rovinách stává Gogrou) je nazývána „Magčha Khabab“ řeka „vytékající z pavího zobáku“. Tato zvířata jsou „nosiči“ či trůnními symboly čtyř dhjánibuddhů. Jména řek tak indikují, že jsou považovány za součást univerzální mandaly, jejímž středem je Kailás. Ukrývá se pod horou Kailás vstupní brána do říše Šambaly? Velmi rozšířená legenda hovoří o tom, že pod horou Kailás se nachází jeden ze vstupů do bájné země Šambaly. Je to údajně krajina osídlena lidmi s nadpozemskými schopnostmi. Legenda dále říká, že bez jejich souhlasu do této podzemní říše nemůže vstoupit žádný smrtelník. Vchod je navíc uzavřen sedmi branami, které jsou zajištěny různými nástrahami. Tou první je, že každý člověk v blízkosti brány velmi rychle zestárne a během několika hodin zemře. Málokdo by asi této legendě věřil, ale profesor Ernst Muldašev, který je světově uznávaným oftalmologem a zároveň odborníkem v oblasti záhad tvrdí, že na této legendě může být opravdu něco pravdivého… Profesor Muldašev navštívil Tibet několikrát, a byl i při hoře Kailas, kde zjistil, že v blízkosti ní běží lidský věk mnohem rychleji. Zjistil zajímavou věc – za 12hodin, které člověk při hoře Kailas stráví, zestárne asi o dva týdny! Důkazem toho je rychlejší růst nehtů a vlasů. Místní mniši Muldaševovi řekli, že se jedná o slabé vyzařování první podzemní brány do Šambaly. Ten, kdo se dostane k první bráně, by údajně každou minutu zestárl asi o rok. Odborníky z celého světa překvapuje fascinující zeměpisná poloha hory Kailas Její vzdálenost od severního pólu je přesně 6666 km a od jižního pólu to je přesně 13 332 km – tedy dvakrát 6666. Navíc poledník procházející horou Kailas je vrcholem rozdělen přesně v jedné třetině. To však ještě není všechno. Ve vzdálenosti 6666 km od hory Kailas leží megalitická stavba Stonehenge. Spojnice hory a severního pólu vedena po obvodu Země protne na americkém kontinentu nejvýznamnější obřadní centrum Střední Ameriky Teotihuacán. Pokud spojíme vrchol Kailasu se středem Země, na druhé straně planety se zase dostaneme k Velikonočnímu ostrovu. Kailas v dávných dobách tvořila severní pól planety a Velikonoční ostrov zase jižní pól. Pak však přišla obrovská katastrofa a zemská osa se vychýlila o 60 stupňů. Při této katastrofě prý byla zničena vyspělá civilizace, která tuto katastrofu předpověděla, a tak se všichni významní obyvatelé ukryli před kataklyzmy do podzemí, kde dodnes žijí v říši Šambala. Manasaróvar a Rakas Tal – dvě posvátná jezera v blízkosti hory Kailas V blízkosti hory Kailas se nalézají dvě sladkovodní jezera, kruhovité Manasaróvar a srpovité Rakas Tal. Větší z nich a zároveň nejvýše položené sladkovodní jezero světa, Manasaróvar, má rozlohu 520 km2 a maximální hloubku 82 m! Obě jezera jsou propojena kanálem Gangačhu a je-li v jezeru Manasaróvar dostatek vody, odtéká část do jezera Rakas Tal. To je považováno za dobré znamení pro celý Tibet. Jezera mají symboliku v protikladu a dualitě. Větší a kruhovité Manasaróvar, kolem kterého vede poutní trasa, má za symbol Slunce a znázorňuje síly světla, potažmo dobra. Rakas Tal svým srpovitým tvarem symbolizuje Měsíc a temnotu. Je také posvátné, ale poutníci se mu vyhýbají. „Rakas“ či správněji „Rákšas“ znamená démon, takže Rakastal znamená „Jezero démonů“. Uprostřed jezera Manasaróvar, lidským očím neviditelný, roste božský strom džambu, stvořený Brahmou. Díky němu jsou vody jezera natolik mocné, že dokážou uzdravovat a odčinit zlou karmu. Proto každý, kdo se vykoupe ve vodách jezera Manasaróvaru, získá zásluhy pro lepší znovuzrození. Poutníci nabírají vodu a kamínky z jezera a okolí a nosí je s sebou zpět domů, protože věří v jejich léčivý účinek. Na vrchol hory Kailas se zatím nepodařilo vystoupit žádnému horolezci na světě! „Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno vystoupat na vrchol Kailasu, kde se mezi mraky nachází příbytek bohů. Kdo se odváží se tam vypravit a spatřit tváře bohů, bude usmrcen“. Pro místní i horolezce představuje hora Kailas, dosud nepokořenou výzvu – přestože čínská vláda v minulosti opakovaně vydala povolení k výstupu na její vrchol. Traduje se, že ti, kdo chtěli horu ztéci, sešli z cesty a vydali se opačným směrem. Ti, kdo mířili k vrcholu, se odtud už nikdy nevrátili. Řada odvážlivců popsala, že zdolání hory tyčící se do výšky 6 638 m.n.m. vzdala až na poslední chvíli kvůli náhlé změně počasí. Před velikánem se sklonil dokonce i legendární Reinhold Messner, který se nakonec spokojil pouze s poutním „kolečkem“ kolem úpatí. Messner argumentoval tím, že hora Kailas je posvátná a jedna legenda mluví také o tom, že vrchol hory je nedostupný pro kteréhokoliv člověka, a že bohové nikdy nedopustí, aby obyčejný smrtelník stál na jeho vrcholu. „Jen ten, kdo je bez hříchu, může sem vystoupat. A ten ve skutečnosti nebude muset kvůli tomu ztékat strmé stěny z ledu – promění se prostě v ptáka a vyletí nahoru“. Zdolání hory zatím sice zůstává nadlidským úkolem, k jejímu úpatí však každoročně přicházejí tisíce poutníků, aby vykonali „posvátné kolečko“ – rituál, jenž má přinášet štěstí. Na pouti dlouhé 56 km, tvořené několika okruhy kolem hory Kailas (pro buddhisty a hinduisty po směru hodinových ručiček, pro bönisty v protisměru), totiž poutníci obvykle čelí celé řadě nepříjemností – především chladu a častému střídání počasí. „Chci předat lidem poselství hor, tak jak ho cítím – jako krásnou a zároveň křehkou rovinu mezi životním prostředím, lidskou dobyvačností a každodenním životem. Horolezci mohou osmitisícovky zlézat, ale zároveň přírodu chránit a respektovat. Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali“. – Reinhold Messner )
Na jižním Uralu uprostřed pusté a nehostinné stepi bylo v roce 1987 díky leteckým snímkům objeveno údolí, ve kterém bylo až 3700 let ukryté tajemné starověké město. Podle vědců nešlo jen o město, je to zároveň chrám i astronomická observatoř. Archeologické naleziště dostalo jméno Arkaim podle údolí, v němž je umístěno. Arkaim je unikát, který nemá obdoby. Říká se mu „ruský Stonehenge“, jenže se slavným britským kruhem menhirů má společný jen základní tvar. Je větší, možná i starší, a hlavně nešlo o obyčejné kamenné kvádry naskládané na sebe, ale fungující město, kde nechyběla například důmyslná kanalizace. Arkaim je navržen do kruhového půdorysu, kruh je jeho hlavním symbolem. Kruhový není jen půdorys celého Arkaimu, ale i všechna lidská obydlí uvnitř. Stavby v Arkaimu jsou starší než podobné útvary, které používali staří Egypťané a Řekové, což naznačuje rané hluboké chápání Země ve vztahu ke zbytku vesmíru. Archeologové si na základě výzkumů myslí, že jej obýval nějaký indoevropský národ. Mohli to být Árijci, jak o tom někteří archeologové uvažují. Ti Árijci, kteří podle mystiků byli potomky dávných obyvatel Hyperborei. Arkaim se stavěl podle předem navrženého plánu jako jediný složitý komplex, navíc orientovaný podle astronomických objektů Arkaim měl kruhový tvar, vnější průměr byl zhruba 160 metrů. Obklopoval jej dvoumetrový příkop naplněný vodou. Po vstupu do města se ocitneme na jediné kruhové ulici, která má asi pět metrů na šířku a odděluje obydlí přilehlá k vnější stěně od stěny vnitřního kruhu. Ulice měla dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé její délce vykopán dva metry široký kanál spojený s vnějším příkopem. To znamená, že město mělo dešťovou kanalizaci: přebytečná voda prosakující skrze dřevěnou dlažbu stékala do kanálu a pak do vnějšího obvodového příkopu. Všechny domy, přiléhající k vnější stěně jako plátky citrónu, měly východ na hlavní ulici. Celkový počet domů vnějšího kruhu byl 35. Tajemný prsten vnitřní stěny měl šířku 3 metry a sahal 7 metrů vysoko. To znamená, že 25 vnitřních obytných prostorů stejných jako byty vnějšího kruhu, bylo izolováno od všeho vysokou zdí. Aby se člověk dostal k malému vchodu do vnitřního kruhu, bylo nutné projít celou délku prstencové ulice. Plnilo to nejen obranný účel, ale také to mělo svůj skrytý význam. Ten, kdo vešel do města, musel projít stejnou cestu, kterou prochází Slunce. Zdá se, že ti, kdo se nacházeli v dobře chráněném vnitřním kruhu, vlastnili něco, co nebylo potřeba ukazovat ani vlastním lidem, žijícím na vnějším okruhu, natož vnějším pozorovatelům. Korunou Arkaimu je centrální, téměř čtvercové náměstí uprostřed vnitřního kruhu, asi 25 na 27 metrů. Soudě podle zbytků ohňů, uspořádaných podle určitých pravidel, to byla oblast určená k vykonávání nějakých obřadů. Ve starověkých kosmogonických textech kruh symbolizuje vesmír a náměstí (čtverec) symbolizuje Zemi, náš hmotný svět. Moudří lidé starověku, kteří dobře znali stavbu Vesmíru, vnímali, jak harmonicky a přirozeně je uspořádaný. A proto při výstavbě města jako by vytvářeli zmenšený Vesmír. Kdo byli obyvatelé Arkaimu a jaké poselství na vlnách věků nám zanechali? V Mahábháratě se píše o tom, že vysocí světlovlasí bohové, kteří přiletěli na Zemi z daleké planety, žili v Daariji (Hyperborei). Při nástupu doby ledové se dali do pohybu a došli až k úpatí Rifejského pohoří (nyní Uralu). S bolestí v srdcích opouštěli zemi za polárním kruhem, kde do příchodu ochlazení bylo subtropické podnebí a kvetly tam rajské sady. Tato doba ledová byla způsobena pádem velké komety, po kterém následovalo vzedmutí hladiny oceánu, a část Arktidy byla smetena. Přeživší obyvatelé se vydali na cestu do jižnějších krajů. Po dlouhém putování se jim zalíbilo malebné údolí u hory Arkaim, kde začali s použitím svých znalostí budovat město. A stavěli ho na základě přesně matematicky propočítaného návrhu, přísně orientovaného na hvězdy a Slunce. Hyperborejci svou velikostí připomínali obry. Kůži měli bělounkou jako sníh, blond vlasy a oči modré. Byli také spojováni s již známou teorií, zabývající se krevním faktorem RH negativní. Některé teorie tvrdí, že v jejich žilách kolovala právě tato krev a dnešní lidé se stejným typem krve mají být jejich potomky. Nicméně jiné teorie zase tvrdí, že RH negativní mají potomci božstev Anunnaki. Koncept nacistického esoterismu vychází z toho, že Árijci jsou ve skutečnosti potomky Hyperborejců. Jak je každému známo Árijská rasa se vyznačuje světlou pletí, blond vlasy a modrýma očima, stejně jako Hyperborejci. Dle teorie se starověké mimozemské bytosti smísili s jižní lidskou rasou. Arya, mající význam „urozený“ se objevuje v různých indo-evropských jazycích. Množné číslo (Aryas – urození) bylo jméno, jímž se Árijci označovali před svým rozptýlením, a přežívá ve Eire (Irsko). Áriové byli šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou literaturou v jejích dávných pramenech. Hlavním důkazem toho, že v Arkaimu žili Árijci, je nález koňských pohřbů v jejich stylu. Tato praxe je popsána ve staroindických textech a říká, že koně byli pohřbíváni se svými pány. Důkazy o rituálních koňských obětech byly nalezeny v kamenných nekropolích odkrytých v údolí Arkaimu. Svastika: Jeden z nejsvatějších árijských symbolů Svastika v sanskrtu znamená „spojená s blahem“, „mnoho štěstí“. Je to jeden z nejstarobylejších posvátných symbolů, který se vyskytuje už v mladém paleolitu v mnoha zemích světa. Indie, starověké Rusko, Egypt, Čína, a dokonce i stát záhadných Mayů. Svastika je symbol slunce, úspěchu, štěstí, kreativity (to je ta „správná“ svastika). A samozřejmě existuje také svastika s opačným směrem, která u starých Rusů symbolizovala tmu, zničení, „noční Slunce“. Jak je možné vidět na starých ozdobách, zejména na árijských džbánech nalezených v okolí Arkaimu, používali se obě svastiky. To má hluboký význam: den střídá noc, světlo střídá temnotu, nové narození střídá smrt, je to přirozený řád ve vesmíru. Z tohoto důvodu nebyla ve starověku „špatná“ a „dobrá“ svastika, obě byly vnímány v jednotě (podobně jako „jin“ a „jang“). Arkaim jako observatoř dávných Árjů Během výzkumů se ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se nachází na Arkaimu. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni přesnosti přístroje. V Arkaimu žili duchovní mudrci a učitelé, kteří se zabývali zkoumáním vesmíru, určovali vzájemnou spojitost kosmických těles a jejich vliv na člověka. Arkaim jako observatoř umožňoval odpozorovávat Měsíc, což dokazují záznamy na zdejších kruhových zdech. Našlo se zde 18 astronomických událostí, 6 spojených se Sluncem a 12 spojených s Měsícem. Je zajímavé i to, že v tomto ohledu Stonehenge zaostává za Arkaimem, kde je možné fixovat 15 událostí. Toto místo je také označováno za místo výskytu paranormálních jevů. Převažují zprávy o UFO v podobě světelných záblesků, pohybujících se kruhů a mlžných kruhů. Návštěvníci tvrdí, že slyší podivné hlasy, jsou dezorientovaní nebo vidí duchy. Byly zaznamenány také magnetické anomálie. Někteří záhadologové si proto myslí, že kruhy v uralské stepi mohly sloužit jako přistávací dráhy možného starověkého kosmodromu nebo byl celý komplex součástí světové sítě archeoastronautických nalezišť, které lidé ještě nechápou. Vykopávky ukazují, že v Arkaimu nedošlo nikdy k žádným bitvám s nepřáteli, ani náhodným požárům nebo dopadu meteoritů. Obyvatelé na konci života města si vzali své osobní věci a město opustili, a před odchodem ho zapálili. Mnozí to srovnávají s osudem mayských indiánů, kteří také záhadně opouštěli svá města. Jedna z verzí to vysvětluje tím, že Mayové k tomu byli donuceni, po opakujících se letech mimořádného sucha. Je možné, že Áriové opustili toto místo ze stejného důvodu… )
Malta je ostrovní republika ve Středozemním moři asi 100 km od Sicílie. Leží ve strategické poloze uprostřed cesty mezi Gibraltarem a Suezem a mezi Itálií a Tuniskem. S rozlohou 315 km 2 je Malta pátým nejmenším státem Evropy. Maltskou republiku tvoří tři ostrovy, největší Malta, menší ostrov Gozo a nejmenší ostrov Comino s rozlohou 2,6 km2. Ostrovy jsou vrcholy ponořeného vápencového pohoří, pobřeží je velmi členité s mnohými zálivy a útesy. Malta byla až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med, pojmenovali ostrov právě po této delikatese. A protože „meli“ znamená v řečtině med, dostal ostrov jméno Melite. Existuje však ještě jedna, mnohem starší teorie, a to, že název ostrova Malta pochází z fénického slova maleth, které znamená útočiště. V době antického Řecka byla Malta proslulá jako „pupek Středozemního moře“. Na sousedním ostrůvku Gozo, kde žila dcera titána Atlanta Kalypsó, strávil dle legendy nějaký čas i Odysseus. Malta se může chlubit dějinami v trvání více než sedm tisíc let. První kolonisté pocházeli pravděpodobně ze Sicílie. Po římské kolonizaci zde proběhla série invazí – byzantská, muslimská a sicilská – a to až do 16. století, kdy Karel V. postoupil ostrov rytířům proslulého Řádu svatého Jana. Po nich přišli Francouzi a Britové. Během 2. světové války sloužila Malta jako pevnost Spojenců. Na světě najdete jen málo míst, kde by byly na tak malém území k vidění megalitické chrámy, rytířské paláce i velkolepé katedrály. Právě díky pozůstatkům dávných megalitických chrámů bývala Malta často nazývána pupkem světa. Má se za to, že právě tady byly položeny základy dávných civilizací. V pozdějších dobách platilo úsloví, že kdo vlastní Maltu, ten ovládá celé Středomoří. V letech 3600–2500 se na Maltě rozvinula velice vyspělá civilizace, znající prvopočátky kalendáře a základy megalitické architektury. V těchto letech na Maltě vzniklo asi 100 chrámů, z nichž se zachovalo jen 30. Zatímco se většina neolitických civilizací nacházela na primitivním stupni života, na Maltě již docházelo k mistrovským architektonickým dílům. Touto dobou se jí mohli vyrovnat snad jen stavitelé Anglického Stonehenge. Naopak nejstarší pyramida v Gíze (Cheopsova nebo Chufuova) je téměř o tisíc let mladší. Megalitický chrám Hagar Qim – Díky 5000 let starým částem tohoto megalitického chrámu, stojícím asi kilometr od vesnice Qrendi, si můžeme lépe představit, jak žili naši dávní předkové. Areál tvoří čtyři chrámy: největší, centrální (symbol celého komplexu) stojí uprostřed, ostatní jej obklopují v půlkruhu ze severu. Samotná budova je tvořena řadou pokojů ve tvaru písmene C, známých jako apsidy. Jedna z prehistorických komor je vybavena elipsovitou dírou, která je vytvarována v souladu s východem Slunce v letním slunovratu. Při východu slunce, první den léta, sluneční paprsky procházejí tímto otvorem a osvětlují kamennou desku uvnitř komory. Jen několik minut chůze od chrámu Hagar Qim se nachází chrámový komplex Mnajdra s celou řadou oltářů, využívaných věřícími pro komunikaci s božstvy. Jedinečnost chrámového komplexu si vysloužila zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Chrám Tarxien – Je součástí unikátního archeologického naleziště. Jeho počátky jsou datovány až do roku 3150 př.n.l. K jeho odhalení přispěli velkou měrou místní zemědělci, kteří během prací na poli odkryli části stavby. Chrám sloužil v době svého vzniku k náboženským účelům, pravděpodobně zde byla obětována zvířata. Tarxien se skládá ze tří samostatných chrámů. Mnoho z nalezených artefaktů bylo přemístěno do Archeologického muzea ve Vallettě (hlavní město Malty). Chrám Ggantija (Věž Obrů) – Megalitický chrám Ggantija patří k nejstarším megalitickým stavbám na světě (a je asi o 1000 let starší, než známé Stonehenge). V chrámu se nalezly sošky žen, podobou připomínající Věstonickou Venuši, takže se jednalo nejspíš o místo, kde se uctívala Bohyně plodnosti. Chrám Ggantija je mimochodem opředený spoustou záhad. Nikdo třeba vlastně ani neví, kdo ho postavil a proč. Na ostrově se z doby, kdy byl postaven, nenašly žádné pozůstatky většího osídlení, které by bylo ke stavbě takového chrámu nutné. Nedává ani smysl, aby stavitelé chrámu „dojížděli“ na Gozo, protože doprava po moři v roce 3500 př.n.l. nebyla zrovna snadná. Stavba je navíc tvořena ohromnými balvany, jejichž doprava byla pro pravěké lidi náročná a neumíme si představit, jak to zvládli bez jakékoli technologie. V některých kamenech jsou pak vyhloubeny pravidelné kulaté otvory, jejichž vysekávání muselo být s primitivními nástroji neuvěřitelně náročné a jejichž účel je neznámý. Hypogeum Hal Saflieni: Skrývá maltské pohřebiště největší tajemství všech dob Hypogeum je výraz označující podzemní posvátný prostor. Hypogeum v Hal Saflieni, dnešní části města Paola na Maltě, je třípatrový, skoro 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m2. Archeologové si myslí, že je chrámem, podle jiných to je rituální pohřebiště, a ti nejodvážnější dokonce hovoří o pozůstatku pravěkého řídícího střediska, jakéhosi kosmodromu. Hypogeum, jehož stáří se odhaduje na 5 až 6 tisíc let, do skály vytesala nějaká neznámá civilizace. Záhadný podzemní komplex byl před zraky veřejnosti velmi dlouho ukrytý, objeven byl náhodou roku 1902, kdy se stavební dělníci prokopávali zdejší skálou a narazili na neznámou podzemní dutinu. Podzemní chrám je součástí rozsáhlého labyrintu, který se rozprostírá pod celým ostrovem. Při objevení v něm bylo uloženo zhruba 30 tisíc koster. Všechny patřily ženám. Vědci se dodnes neshodli na vysvětlení. Šlo snad o pozůstatky kněžek, které v podzemním chrámu pracovaly? Nebo byla tehdejší civilizace matriarchální a ve svatém komplexu byly pochovány výhradně ženy, zatímco „méněcenní“ muži se museli spokojit s věčným odpočinkem někde jinde? S hypogeem je ale spojena i jedna současná záhada. Od 1. poloviny 20. století se na ostrově záhadně ztrácejí lidé. Dodnes je evidováno více než 100 nešťastníků, kteří beze stopy zmizeli. První velká vlna pohřešovaných se odehrála v roce 1940, kdy se do hypogea pokoušela dostat skupina studentů, po kterých se však slehla zem a nikdo je už nenašel. O tomto záhadném zmizení v té době psal i prestižní magazín National Geographic. Z té doby pochází také svědectví od zaměstnankyně britské ambasády Louis Jessup. Ta tvrdí, že během pobytu na Maltě přesvědčila hlídače, aby ji pustil až do nejnižšího podzemního patra hypogea. Tam se prý s několika kolegy proplazila velmi úzkou stezkou do prostoru připomínajícího rozlehlou jeskyni. Popsala, jak uviděla několik mohutných bytostí podobných lidem, kteří si jí všimli a ukazovali rukama směrem k ní. Objevila se i řada svědeckých výpovědí, podle nichž je někdy uvnitř slyšet srdcervoucí nářek…Přesto je hypogeum turistickou senzací a v roce 1980 se dostalo na seznam památek UNESCO. Kvůli rušnému provozu však začalo chátrat, takže bylo v roce 1990 na několik let uzavřeno. Nyní smí dovnitř pouze 10 lidí za hodinu. Podle místních pověstí však nikdo z nich nemá jistotu, že se ještě někdy podívá zpět na denní světlo. Kamenné stopy kol z neznámé minulosti Stopy kol starověkých vozů nejsou ve středověkém světě žádnou výjimkou. Můžete je vidět například na ulicích Pompejí, ve vstupní bráně antické Théry na ostrově Santorin a na řadě dalších archeologických lokalit. Avšak maltské koleje vypadají úplně jinak. Malťané nazývají tyto koleje poněkud posměšně „cart ruts“, tedy stopy dvoukoláku. V tomto případě by však muselo jít o pořádný dvoukolák: průměrný rozchod kol je asi 140 cm, hloubka stop v některých případech dosahuje téměř tři čtvrtě metru. Vůz, který by dokázal takovouto kolejí projet, by musel mít kola o průměru nejméně půldruhého metru. V mnoha knihách o Maltě se píše, že kamenné koleje často míří do moře a pokračují pod vodou. Že moře v okolí Malty ukrývá mnohá tajemství, může naznačovat i zpráva pocházející už z roku 1957. Tehdy údajně narazil potápěč Raimondo Bucher u ostrova Linosa jižně od Malty na kamennou zeď vybudovanou z pravidelně opracovaných kamenů. Stavbu Bucher uviděl v hloubce 30 metrů, dokázal ji však sledovat až do 60 metrů. Druhý den se na místo vrátil se svým bratrem a nalezl na zdi hrubě vytesanou sochu. Údajně pořídil několik snímků, potřetí se mu však objekt nepodařilo nalézt a celá záležitost utichla. Maltské koleje vedou po celém ostrově a byly z nějakých důvodů vyryty do zdejšího podkladu, kterým je vápenec nebo pískovec. Nejrozsáhlejší oblast, kterou pokrývá změť kolejových drah, najdeme na nejvyšším bodě ostrova, náhorní rovince ve výšce 263 metrů nad mořem u městečka Dingli. Problém prehistorických kolejí se snažil vyřešit snad každý, kdo navštívil Maltu, včetně záhadologa Ericha von Dänikena. Däniken se přiklání k možnostem, že se jednalo o startovací dráhy mimozemšťanů nebo jiné stopy mimozemských civilizací, rejdících v dávných dobách na povrchu tohoto zalíbeného ostrova. )
Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí ve volné přírodě. Zajímavostí je, že každá ze soch je originální. Stejně jako u lidí se na ostrově najdou moai vysoké, nízké, obézní, tenké, dokonce i potetované s kloboukem zvaným pukao. Některé obsahují nápisy v oceánštině, dávno zaniklém pradávném jazyce místní civilizace. Běžný polynéský název je Rapa Nui (česky Velká země). Přívlastek Velká odlišuje Velikonoční ostrov od jiného ostrova jménem Rapa, již dříve osídleného (a později přejmenovaného na Rapa Iti, tj. Malá země). Jiný název ostrova je Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Stejné jméno má kultovní zaoblený magnetický kámen, ležící v blízkosti Ahu Te Pito Kura. Jacob Roggeveen, který ostrov objevil o Velikonoční neděli roku 1722, jej podle dne objevení nazval Velikonoční ostrov. Záhadné sochy Moai – Jak vznikly největší monumenty dávnověku? Sochy Moai patří mezi největší světové záhady a atrakce ostrova, které jsou úzce spřízněné s podobnými tradicemi kultu předků rozšířených v Polynésii. Z jakého popudu se pustili tehdejší obyvatelé do tak gigantické a vysilující práce? K čemu vlastně sochy sloužily? Byly postaveny z náboženských důvodů nebo měly odrazovat nevítané návštěvníky ostrova? Sochy se údajně stavěly na počest náčelníků, jedna z teorií nicméně říká, že jelikož jsou všechny obráceny k moři, mají za úkol tamní obyvatelstvo chránit před příchozími hrozbami. Z původního počtu necelé tisícovky moai byly vztyčeny zhruba jen tři stovky, o zbytek se postarali archeologové až ve 20. století. Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady. V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák. Právě knihami Thora Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku 80. let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Pavel Pavel – Muž, který rozhýbal sochy Moai „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale Velikonoční je jen jeden. Když jsem ho poprvé opouštěl, tak sem plakal, že se tam už nikdy nevrátím“. Pavel Pavel způsobil v roce 1986 celosvětový poprask. Předvedl, jak domorodci Velikonočního ostrova přemisťovali mohutné moai – sochy vážící desítky tun. Byl první na světě a svět ho dodnes uznává. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu stranu. Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se vyrobit betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a 12 tun těžkou sochou, která by jako z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova. Zřejmě největším oceněním bylo pro Pavla Pavla pozvání k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla kterému Pavel Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan. Hyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. Na základě těchto experimentů Pavel Pavel odhadl, že k přesunutí 800 tun těžkých kvádrů terasy v Baalbeku by stačilo přibližně 160 lidí, vybavených starověkými nástroji. Orongo – Obřadní vesnice, která byla centrem kultu Ptačího muže Stará obřadní vesnice Orongo, sestává z nízkých obydlí, postavených z čedičových dlaždic čočkovitého tvaru připomínajících více sklípky než obydlí. Orongo znamená „místo poslů“, což mohl být odkaz na stěhovavé ptáky. Vesnice kdysi sloužila jako hlavní obřadní středisko vyznavačů „ptačího muže“ (Tangata Manu) a boha tvůrce Makemake. Ostrůvek Motu Nui, který se odsud zdál docela blízko, hrál v kultu ptačího muže velikou roli, protože rybáci sazovití kladli svá vejce na tomto ostrůvku v srpnu a září. Podle legendy, kdo přinesl z ostrůvku první neporušené vejce snesené rybáky, stal se ptačím mužem (náčelníkem ostrova), nebo měl právo vybrat ptačího muže na příští rok. Kandidáti se museli spustit dolů z příkrých útesů, potom přeplavat úžinu plnou žraloků, vyběhnout na ostrůvek a počkat si na první snesené vajíčko, vzít ho a plavat zpět, proběhnout vlnami příboje, které se tříští o pobřeží a pak vyšplhat zpět nahoru na příkré skály s neporušeným vajíčkem. Ten úkol byl velice obtížný už jen sám o sobě, ale přirozeně ostatní kandidáti nechtěli, aby soupeř vyhrál, a tak dělali co mohli, aby mu rozbili buď vajíčko, nebo hlavu, nebo obojí. Soutěž se rychle proměnila v boj na život a na smrt. Kult ptačího muže prý přežil až do konce 19. století a o těch, kdo byli dost šikovní na to, aby přinesli neporušené vejce rybáka se věřilo, že jsou zástupci boha Makemake na Zemi. Záhadné písmo Rongorongo, které se dosud nikomu nepodařilo rozluštit Písmo je zapsáno zvláštním stylem, kterému se říká Bustrofédon, kdy se jeden řádek zapisuje zleva doprava a následující opačně. Písmo bylo určené pro privilegovanou skupinu kolem panovníka a po odvezení královské rodiny do otroctví byla znalost zcela ztracena. Celkem se zachovalo 26 destiček, které jsou rozptýleny po muzeích celého světa a ani jedna nezůstala na Velikonočním ostrově. Největší záhadou není obsah tabulek, ale způsob, jak toto unikátní písmo vzniklo. Velmi se podobá písmu z Mohendžodara (na území dnešního Pákistánu), které je ovšem z úplně opačné strany zeměkoule. Existují teorie, že písmo s sebou už přivezli první osadníci nebo že je výsledkem mnohem dřívějších kontaktů s dávnými mořeplavci již zapomenutých kultur. Legendy o tom, že ostrované jsou potomky tajemných bílých mužů, jsou mimochodem rozšířeny po celé Polynésii. Velmi pravděpodobné ale je, že rongorongo je jedním z mála písem, které vznikly v naprosté izolaci. Rongorongo je poměrně nedávný název, který byl tomuto písmu dán. V jazyce Rapa Nui to znamená recitovat, skandovat nebo zpívat. Původní název tohoto písma byl podle legend „kohau motu mo rongorongo“ (v překladu „řádky určené ke zpěvu“). Jako znaky písma jsou použita schématická znázornění postav, zvířat, rostlin, geometrických tvarů, z nichž mnoho je nemožné identifikovat. Podle tradice byly tyto symboly ryty do dřeva žraločím zubem. Přestože se v dnešní době o rozluštění tohoto písma snažili různí vědci pomocí počítačů, nebylo poselství, které možná dosud skrývá, odhaleno. Vydá nám někdy Velikonoční ostrov svá tajemství? Zatím zůstává tento kousek země opředen stále mnoha nevysvětlitelnými záhadami… )
Náš pražský Golem je tím nejznámějším a nejslavnějším golemem na světě. Jeho stvořitel, židovský rabín Jehuda Léva ben Becalel, mu dal jméno Josille. Stvořil jej z hlíny a oživil ho, aby chránil židovské ghetto před křesťany, kteří ho pravidelně napadali, a také jako pomocníka s domácími pracemi. Golem se do pohybu uváděl vložením šému – svitku a pak poslouchal toho, kdo mu šém do úst vložil. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Co se týče slova šém, tento „výraz značí v hebrejštině obecně jakékoli jméno“. Do evropských jazyků byl převzat v užším kabalistickém smyslu tajemného, nevyslovitelného Jména, jednoho z mnoha jmen jediného Boha. Golemovi nelze ale do úst vložit jakýkoli šém. Podle jedné pověsti se pokusil student z ciziny golema oživit, ale jelikož měl nedokonalý šém, golem nebyl ovladatelný, tak ho student musel zničit, ale on ho zavalil. Šém je nositelem životní energie, působí na její vývoj a vzrůst. Proto se v některých pověstech hovoří o golemovo nekontrolovatelném růstu. Nejstarší zmínky o umělých výtvorech, konkrétně golemech, nalezneme již ve starém Egyptě Egypťané soustředili mnoho pozornosti na posmrtný život, který byl podle nich věčný. Do hrobek vkládali mrtvému sošky sluhů, které mu měly pomáhat. Tyto sošky byly nazývány Vešebti. „Byly to hliněné figurky sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal“. Byly tedy zemřelému vzhledově podobné. Vešebti byli oživeni pomocí Knihy mrtvých. Hovoří se o magické formuli, která se díky tomu, že byla psána hieroglyfy, stala tajemnou, i když to byl pouhý výrok krále – král dává oběť. Kromě sošek sluhů se do hrobů dále vkládaly i sochy nahých otrokyní. Nejčastěji byly vytvořeny z vosku, dřeva, kovu či hlíny. Jejich velikost byla jen několik centimetrů, ale v záhrobí se následně zvětšily. Tyto sošky se objevily kolem roku 2000 př.n.l. V Japonsku a Číně se nejprve k zemřelému pánovi zahrabávali zaživa jeho sluhové, kteří mu měli sloužit v posmrtném světě. Později byly tyto lidské oběti nahrazeny hliněnými panáky v lidské velikosti, kteří na onom světě obživli. Kromě starého Egypta a Japonska se oživlé bytosti objevují i ve starém Řecku. Největší řecký stavitel, vynálezce a sochař Daidalos, zhotovoval prý sochy, které se samy pohybovaly. V Číně také věřili na oživlé sochy. Jejich oživení souviselo s vírou, že člověk má dvě duše, jednu pudovou, která sídlí v krvi a jednu rozumovou. K oživení soch tedy stačilo, aby se krev spojila s příslušnou sochou. Pokud můžeme soudit z dochovaných historických pramenů, je představa, že člověka (či něco člověka podobného) lze stvořit „relativně“ nekomplikovaným způsobem, velmi stará. Zřejmě má svůj původ v mytologiích, které si stvoření lidstva (prvního člověka) božím zásahem představovaly poměrně jednoduše. Bůh „uplácal“ člověka z vhodného materiálu – hlíny a následně mu „vdechl“ život. Ačkoliv se tento postup zdá být velmi prostý, naši předkové si samozřejmě uvědomovali zásadní rozdíl mezi „boží mocí“ a jejich vlastními schopnostmi. Proto spíše předpokládali, že mnohem snazší bude „stvoření“ bytosti podstatně primitivnější, než je člověk. U tvora tzv. třetího řádu by se jednalo spíše o zvíře nebo velmi jednoduchým způsobem konající bytost. Teprve bytost druhého řádu odpovídá svojí charakteristikou tomu, co si představujeme pod pojmem golem – tedy umělou bytost s určitými duševními schopnostmi, která rozumí lidské řeči a je schopna do jisté míry samostatně vykonávat přikázanou činnost. Možnost stvoření tvora prvního řádu, který by plně odpovídal člověku, byla sice diskutována, ovšem spíše v teoretické rovině. Pro středověk je také typická představa, že s pomocí patřičných magických formulí je možno vytvořit tzv. „homunkuly“, které si tehdejší alchymisté představovali jako maličké lidské tvory. Není jasné, do jaké míry tato myšlenka souvisí s rozvíjejícími se znalostmi embryologie nebo naopak s neznalostí mikroskopu. To, že nebyli schopni rozlišit mikroskopické zárodky života (například vajíčka hmyzu), vedlo tehdejší alchymisty a přírodovědce k představě, že jednoduché formy života – typicky právě hmyz – běžně vznikají z neživé hmoty, špíny či bahna. Od této představy pak logicky neměli daleko k myšlence, že s použitím některých magických nebo alchymistických postupů by bylo možno vytvořit tvory složitější, blížící se snad až člověku. Rabi Löw (zvaný Maharal) – Legendární tvůrce pražského Golema „Uhnětli jsme tě z hlíny, a vdechli jsme ti život, abys chránil Židy před nepřáteli a před pronásledováním. Budeš bydlit v mém domě a budeš plnit mé rozkazy. Vykonáš všechno, co ti rozkážu, i kdybych tě poslal třeba do ohně, i kdybych ti přikázal vrhnout se z věže, i kdybych tě poslal do mořských hlubin…“ Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v německém Wormsu. Jiné historické prameny však za místo narození považují Polsko. Jako rok narození udávají prameny 1512, 1513 ale i 1515 či 1525. Rabi se narodil do velice významné rabínské rodiny. Podle dochovaných pramenů měla tato rodina předky pocházející z Prahy. Rabi Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filozofií, geometrií a také Kabalou. Nejprve byl zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově. Poté působil jako rabín v Poznani, v Polsku, ale pak se přesunul do Prahy, kde se stal nejvyšším soudcem. Rabín Löw se sešel i se samotným Rudolfem II., který projevoval zájem o alchymii, astrologii a magii. Řešili spolu otázku nenávisti proti Židům. Císař je díky rabínovi vzal pod svoji ochranu. Rudolf II. považoval Löwa za velmi moudrého muže a jeho moudrost si čas od času prověřoval, např. když si ani soud nevěděl rady, jak rozsoudit krádež peněz, obrátil se císař na rabína. Také ho požádal, aby mu vyčaroval slavné postavy ze Starého zákona. Rabi to udělal, ale jelikož byla porušena podmínka, že se nikdo nesměl při aktu zasmát, přízraky zmizely a začal padat strop. Rabín zemřel ve svých 97. letech a to tak, že ho smrt přelstila. Při oslavě jeho narozenin se skryla do květu růže, který dostal od své vnučky. Löw si přivoněl a naposledy vydechl. Datum jeho smrti je přesnější než datum jeho narození, konkrétně 22.8.1609. Rabi Löw byl pohřben na Starém pražském židovském hřbitově. Dodnes lidé přicházejí právě na hrob Rabiho Löwa se svými přáními a věří, že právě rabín jim tato přání vyplní. Proto si při procházce Starým židovským hřbitovem můžete povšimnout malých papírků, připevněných kamínky. Pověst o pražském Golemovi Pověst o Golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. V tomto neklidném čase se pražským rabínem stal rabín Löw, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď… Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko. Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema. Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti. „Ty máš povahu ohně. 7x obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova“. Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel Golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu. Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela – neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší. Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagoze. Jak se týden chýlil ke konci, golemova síla rostla. V předvečer soboty golem doslova kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat. Jednoho dne odešel rabín do synagogy a na to, že musí golemovi nahradit starý šém novým, zapomněl. Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Rabín vyběhl ze synagogy a utíkal ke golemovu běsnění. Přikázal mu, ať vystoupí na půdu Staronové synagogy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela. Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagogy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel. )
Hora Shasta (4317 m) je nejmajestátnější hora části Kaskádového pohoří, která se nachází v kraji Siskiyou v Severní Kalifornii asi 45 mil od hranic Oregonu. Hora je významným duchovním místem přírodních obyvatel Ameriky, jako i poutním místem novějších náboženství (Hnutí Já jsem). Shasta je v současnosti neaktivní sopka a její stáří se odhaduje na 600 000 let. Přibližně před 300 000 lety došlo k obrovské erupci a destrukci celé severní strany hory, pozůstatkem této katastrofy je údolí Shasta Valley. Poslední erupce byla zaznamenaná v roce 1786. Na sopce se stále vyskytují aktivní fumaroly a horké prameny, proto ji nemůžeme považovat za úplně vyhaslou, ale jen za spící, s rizikem možné erupce. Americká hora Mount Shasta je opředena mnoha tajemnými příběhy, které si vyprávěli již Indiánské kmeny. Legendy hovoří o rozsáhlém podzemním městě, které se nachází pod horou… „V horách je město, které je obydleno potomky mimozemšťanů. Toto město získává pozornost od lidských bratrů z oblasti vrchního světa. Je to velmi majestátní rasa, mírumilovná a dobrá. Vchod do jejich podzemního města je dobře zakamuflovaný pod východním bodem hory, je nemožné pro pozemské lidi ho najít. Jejich vesmírné lodě mají zlatou barvu a zakulacený tvar, protože tak mohou cestovat časem. Lidé této rasy jsou velmi dobře stavění. Jejich vlasy jsou téměř přirozeně blond, dlouhé a kadeřavé“. Telos: Podzemní město pod horou Mount Shasta Historie Telosu vypráví příběh o Lemurii. Věk Lemurie sahal od 4 500 000 let př.n.l. až do 12 000 př.n.l. Tato rozlehlá země zahrnovala oblasti Pacifického oceánu, Havaje, Velikonočního ostrova, Austrálie a Nového Zélandu. Její východní pobřeží se táhlo od současné Kalifornie do části britské Kolumbie. Lemurská rasa pochází z jiných galaxií jako jsou Sirius a Alfa Centauri. Lemuřané vytvořili jakýsi ráj. Asi před 25 000 lety, dvě velké civilizace, Atlantida a Lemurie bojovaly o ideologii. Lemuřané se domnívali, že méně vyvinuté civilizace by měly být pod kontrolou Atlantidy a Lemurie. Vedli proti sobě války nukleárními zbraněmi. Asi před 15 000 lety, před velkou válkou, která zničila Lemurii, jejich kněží požádali Šambalu, hlavní město podzemních civilizací, aby postavili město pod Mount Shasta, které uchrání jejich civilizaci a záznamy. Lemuřané přesvědčili mistry moudrosti té doby, aby se učili lekcím války a agrese. Bylo jim uděleno povolení postavit pod Mount Shasta město. Další nukleární válka se odehrála před 12 000 lety, ta Lemurii zdevastovala. Telos je lemuřanská osada, je to město Světla vedené radou 12 vzestoupených Mistrů a jeho Vysokým knězem Adamem (Vysoký kněz – není chápáno jako kněz z naší společnosti, ale jako vysoce duchovně vyspělá bytost, nemá nic společného s církvemi a náboženstvím na povrchu Země). Jméno Telos znamená „komunikace s duchem“. Obyvatelé Telosu, kdysi Lemurie, pracují na vzestupu. Mohou se astrálně promítnout na jakékoliv místo, a mohou telepaticky komunikovat s kýmkoliv na jakémkoliv místě a čase. Jsou to velmi vyvinuté bytosti, žijící mnoho životů v jednom. Vztahy na Telosu jsou založeny na jednotě a universálním vědomí. Jednotnost je základem intimity. Telosiané se milují a soustřeďují se na význam pravé lásky. Adama říká, že klíčem je láska: „Láska sebe samého, láska Boha a láska pro celou rodinu na Zemi“. Telos je technologicky vyspělá civilizace. Mají pozoruhodný systém transportu. Transport ve vnitřním městě se skládá z výtahů a elektromagnetických saní. Lidé z Telosu cestují mezi dalšími podzemními městy elektromagnetickými vlaky, které se pohybují kolem 3 000 mil za hodinu (5400 km/h). Telos je členem Konfederace planet a jeho obyvatelé cestují do dalších dimenzí. Vlastní mezidimenzionální lodě. Jejich počítačový systém je na základě aminokyselin a spojuje ostatní podzemní města a galaktické civilizace. Ačkoliv se Atlantida a Lemurie staly na povrchu Země mýty, lidé z Atlantidy a Lemurie vzkvétají ve svých podpovrchových městech. Thomas Castello, bývalý zaměstnanec bezpečnostní služby v Dulce, který se dostal do kontaktu s mimozemšťany, tvrdí, že Telos a Mount Shasta je místem, kde se setkávají mimozemšťané, Lemuriánští vědci a lidé. Také tvrdí, že od dob prezidentství Grovera Clevelanda (22. prezident Spojených států, 1885–1889), všichni prezidenti USA tajně navštívili Telos. Během Clevelandovy administrace byla formulována smlouva o Mount Shastě. Prezident Harry S. Truman (33. prezident Spojených států) daroval v Telosu, králi světa, klíče od Spojených států. Rasa Telosi („Agharťané/Ti Zářící“) Pocházejí z hvězdy Alfa Centauri 2, z planety Selo. Jsou to vysoké lidské bytosti, mají bledou lesklou pleť a bílé vlasy. Mají vysoce rozvinuté telepatické schopnosti. Jejich oči jsou jasné, v barvě od šedé do světle modré. Jejich strava je čistě rostlinná. Rostliny pěstují hydroponicky v celospektrálním umělém osvětlení. Využívají psychotronické technologie zahrnující krystaly a univerzální energii životní síly. Hlavní soustava jejich jeskyní se nachází: pod územím pouště Gobi a okolí, v rozsáhlých jeskynních systémech pod Tibetem propojující systémy ve Střední Asii a konečně na americkém kontinentu okolo hory Shasta v podzemním městě Telos. Poskytují lidem mnoho nástrojů a nápovědy, vedou jejich archeologické objevy a poskytují jim také klíč k dekódování starobylého vědění. Telosii jsou původci kruhů v obilí, geometrické nápovědy vedoucí k dekódování ztracené vědy. Stojí také za zdrojem toho, čemu se mylně říká „lemurské krystaly“, které by se přesněji měly nazývat „krystal Telosi“. Kdekoliv tyto krystaly na Zemi najdete, Telosii jsou vždy poblíž. Do těchto kamenů jsou zakódovány klíče k odemčení starobylého vědění a data související s hvězdným původem některých dávných civilizací. Mají se používat jako klíč, neobsahují vědění tak jako třeba kniha, nebo nějaké zařízení, ale pouze umožní takové vědění zpřístupnit. Tím pomáhají lidstvu k povznesení do nové úrovně. Tím klíčem je energetický podpis do struktury krystalu. Zázračné zjevení hraběte Saint Germain na sopce Mount Shasta Hlavním aktérem tohoto příběhu je Guy Warren Ballard, který se narodil 28. července 1878 ve městě Newton v Kansasu. V roce 1916 se oženil s Ednou Anne Wheelerovou a během 1. světové války sloužil v americké armádě. Po válce začal pracovat jako důlní inženýr a usadil se na úpatí spící sopky Mount Shasta. Toto místo se nevybral náhodou. On i jeho manželka intenzivně studovali teosofii a okultismus a sopku Mount Shasta původní obyvatelé Ameriky považují za posvátné místo. Ballard na sopku často podnikal horské túry a v srpnu 1930 se mu přihodil tento příběh… „Chystal jsem se poobědvat a hledal jsem horský pramen se studenou a čistou vodou. Když jsem ho našel, s hrnkem v ruce jsem se sklonil, abych nabral vodu, když jsem najednou pocítil, jako by proběhl mým tělem od hlavy až do nohou elektrický proud. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Přímo za mnou stál mladík, který na první pohled vypadal, že je turista, stejně jako já. Když jsem si ho více prohlédl, uvědomil jsem si, že nepatří k běžným lidem, které denně potkáváme. Usmál se, jako by mi četl myšlenky a řekl: „Můj bratře, pokud mi půjčíš hrnek, dám ti nápoj, který tě osvěží mnohem víc než pramenitá voda“. Uposlechl jsem tedy a hrnek v jeho ruce se okamžitě naplnil krémovitou tekutinou. Podal mi ho a řekl: Vypij to“. Tento záhadný muž se Ballardovi později představil jako hrabě Saint Germain a začal s Ballardem rozprávět, a nejen při tomto setkání. Ballard, nyní již vizionář, pak podrobně popsal nejen rozhovory s hrabětem, ale i dalšími Mistry. Celá Ballardova rodina potom začala tvrdit, že jsou jedinými vyvolenými posly Saint Germaina a získávali četné příznivce. Jejich učení dnes tvoří jádro jimi založeného hnutí „Já Jsem“, které je charakterizováno jako duchovní a vzdělávací organizace, financovaná z příspěvků svých členů se sídlem v Chicagu. Aktivita tohoto hnutí po svém založení ve 30. letech rychle rostla a Ballard v Chicagu i jinde často přednášel o mystickém učení Saint Germaina, podle něhož bude Amerika hrát ve světě klíčovou roli. V roce 1938 prohlašoval, že v USA je již na milion vyznavačů jeho učení. Následujícího roku, 29. prosince 1939, však Ballard zemřel. Ve vedení hnutí pokračovala jeho žena až do své smrti v roce 1971. Poutním místem hnutí se pochopitelně stala a dodnes zůstává hora Mount Shasta, kam se jeho příznivci vypravují vždy v srpnu. Kromě jiného jsou přesvědčeni o tom, že osobní zkušenost prožitku Boží přítomnosti vede k pozitivním změnám v životě dotyčného. Jsou silně vlastenecky zaměření, což dávají najevo vystavováním vlajky USA ve svých prostorech. Pokud je známo, u nás hnutí „Já Jsem“ své příznivce nemá. „Láska není činností lidského ducha (rozumu, mysli), nýbrž je „čistou a svítící esencí“, kterou vytváří lidský duch. Tato esence toho velkého Božího plamene vchází do hmoty a trvale proudí jako dokonalost ve formě činu. Láska je projevená dokonalost. Není vázána na žádné podmínky a nemůže vyjadřovat nic, než mír a radost a darovat je všemu tvoření. Nepožaduje nic pro sebe, protože je ve vší věčnosti samo-tvůrčí, je srdečním tepem toho „Nejvyššího“. Láska má všechno a zná jen jednu vůli: ve všem uskutečňovat plán dokonalosti. Proto daruje sama sebe. Láska a jenom ona je základem harmonie a správného užívání veškeré životní síly“. – Saint Germain )
„Je nás jen pár, ale zvou nás Armény, nepovyšujeme sebe nad nikoho jiného, prostě jen víme, že náš a jen náš je Ararat“. Ararat nebo chcete-li Masis je mohutná nepřehlédnutelná hora tvořící odvěkou dominantu neklidné krajiny na pomezí Turecka, Íránu a Arménie. Jeho celoročně zasněžený vrchol se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 5137 m a jedná se tak nejen o nejvyšší horu Turecka, ale i Arménské vysočiny. Národy žijící v jeho stínu jej dlouho uctívali jako horu posvátnou a nedotknutelnou. Zmiňuje se o něm i Bible v souvislosti s přistáním archy Noemovy. Málokterý kopec je tak všeobecně známý a nesmazatelně zapsaný v paměti lidí, jako právě Ararat. Ararat je vulkánem se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m). Poslední sopečná aktivita byla zaznamenána v roce 1840, kdy došlo k vyvržení magmatu z parazitického kráteru. Tento výbuch si vyžádal i lidské oběti. Předcházející erupce vytvořily mnoho parazitických kráterů na západní straně sopky. Vrchol Araratu je trvale pokryt sněhem a ledem a tvoří výraznou dominantu celého kraje. Nejimpozantnější pohled na ni je z arménského hlavní města Jerevanu a okolí. Podle biblické legendy na úbočí Araratu přistála po potopě světa Noemova Archa Příběh o Noemově arše je jedním z nejznámějších, a přesto nejpodivuhodnějších příběhů Starého zákona. Kniha Genesis vypráví, že Bůh pocítil takovou nelibost nad zkažeností lidského rodu, že se rozhodl všechno živé zničit potopou. Noe, jemuž tehdy bylo šest set let a je popsán jako muž „bezúhonný ve svém pokolení“, však měl být zachráněn, stejně jako jeho rodina, po páru zvířat, „která nejsou čistá“ nelze je jíst ani obětovat, a po sedmi párech zvířat čistých. To měl být zárodek nového počátku. „Nad zemí se strhl lijavec a trval 40 dní a 40 nocí. Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. Potopa na zemi trvala 40 dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy…Když přešlo 150 dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu“. Podivný nález na hoře Ararat: Nalezli snad vědci Noemovu archu? Někteří lidé jsou přesvědčení, že příběhy z Bible se opravdu odehrály. Jako třeba legenda o potopě světa a o spravedlivém muži jménem Noe, který dostal šanci tuto potopu i se svými nejbližšími přežít. Ať už si o tom všem myslíte cokoliv, už celá staletí se nejrůznější lidé (včetně vědců) snaží dokázat, že potopa světa se opravdu odehrála. A hledají i důkazy o existenci Noemovy archy. Jejich pátrání je provázeno jedním pomyslným magnetem. Je jím bájná hora Ararat. Mnoho historických důkazů o tom, že na Araratu bylo zaznamenáno něco jako loď, patřilo těm, kteří navštívili nedaleké osady a města a odtud obdivovali Ararat. Další pozorování patří těm, kteří cestovali s karavany do Persie a prošli Anatolskou náhorní plošinou. Navzdory skutečnosti, že většina důkazů sahá až do starověku a středověku, některé z nich obsahovaly podrobnosti, kterých si moderní badatelé všimli mnohem později. Beroes, babylónský kronikář, v roce 275 př.n.l. napsal:“…loď, která se potopila na zem v Arménii, a navíc zmínil…pryskyřice byla z lodi seškrábnuta a byly z ní vyrobeny amulety“. Přesně stejné informace poskytuje židovský kronikář Josephus Flavius, který napsal svá díla v 1. století po dobytí Judeje Římany. Představil podrobnou zprávu o Noemovi a potopě a napsal: „Jedna část lodi se nachází i dnes v Arménii. Tam lidé shromažďují pryskyřici pro výrobu amuletů“. Jeden z nejslavnějších cestovatelů minulosti, Marco Polo, v poslední třetině 15. století, jel poblíž Araratu do Číny. V jeho knize „The Travels of Marco Polo“ je ohromující zpráva o arše: „Měli byste vědět, že v této zemi Arménie, na vrcholu vysoké hory, spočívá Noemova archa pokrytá věčnými sněhy a nikdo tam nemůže vylézt, na vrchol, takže navíc se sníh nikdy neroztaje a tloušťku sněhové pokrývky doplňují nové sněžení. Jeho spodní vrstvy však roztají a výsledné potoky a řeky, proudící do údolí, důkladně zvlhčují okolní oblast, na které roste silná travnatá pokrývka, která v létě přitahuje četná stáda býložravých velkých i malých zvířat z celého okolí“. Na začátku 16. století navštívil Ararat německý cestovatel Adam Olearius a ve své knize Journey to Muscovy and Persia napsal: „Arméni a Peršané věří, že zbytky archy jsou stále na hoře Ararat, která se postupem času stala pevnou a silnou jako kámen“. V roce 1893, po výstupu na horu Ararat, arciděkan Nestoriánské církve Nurri prohlásil, že viděl Noemovu archu. Podle něj je loď vyrobena z tlustých tmavě hnědých prken. Když Nurri změřil nádobu, dospěl k závěru, že její rozměry jsou zcela v souladu s rozměry uvedenými v Bibli. Skupina vědců, kteří šli Ararat prozkoumat, říká, že opravdu nalezli na hoře cosi, co by mohlo Noemovu archu připomínat. Dřevěný nález v zemi, který archeologové objevili, je rozdělen na několik oddělení, která mohla být využívána jako prostory pro ustájení zvířat. Svým tvarem také opravdu loď připomíná. Kdyby se opravdu potvrdilo, že se jedná o Noemovu archu, znamenalo by to, že bychom biblickým příběhům měli věnovat mnohem větší pozornost, než jakou jsme jim dávali doposud. O arše se zmiňuje také Korán. Korán také říká, že archa přistála na Araratu a s Biblí se shoduje i v rozměrech. Ararat není jen hora, ale také koňak, který si oblíbil Winston Churchill „My v Arménii věříme, že na okrajích skleniček sedí malí démoni, malí ďáblíci. Ale když si přiťukneme, tak se tohoto zvuku zaleknou a utečou. Pokud to zapomeneme udělat, tak spadnou do našich skleniček a my se pak opijeme. Pokud jsme tedy opilí, tak to tedy není vina samotného alkoholu nebo nás, ale mohou za to tito malí démoni“. Arménská brandy získala označení „nápoj diplomatů a státníků“. K největším obdivovatelům arménské brandy patřil Winston Churchill, mezi jehož rady na dlouhověkost patřilo kromě kouření doutníků a chození včas k obědu také každodenní konzumace arménské brandy. Po 2. světové válce se arménská brandy začala dovážet téměř do celého světa a získala si velkou oblibu také v bývalém Československu. Arménská brandy patří více než 130 let mezi špičkové alkoholické nápoje svého druhu na světě. Její historie se datuje od roku 1877, kdy byl v Arménii založen podnik na výrobu vína a vodky. Ten byl v roce 1898 zakoupen Nikolayem Shustovem, který v roce 1900 poslal vzorky brandy na anonymní degustaci do Paříže, kde brandy získala cenu Grand Prix. Komise hodnotitelů byla natolik šokována kvalitou arménské brandy, že umožnila Nikolayovi Shustovovi užívat označení „cognac“ namísto brandy. V roce 1912 ochutnal arménský koňak také car Nikolay II., který ho natolik oslovil, že se Nikolay Shustov stal hlavním dodavatelem carského dvora. Arméni jsou na své tekuté zlato náležitě hrdí a přípitek nesmí chybět na žádné rodinné oslavě nebo setkání. Pokud Armén chce obdarovat třeba kolegu nebo kamaráda z ciziny, pravděpodobně sáhne právě po láhvi Araratu. Vyrábí se z hroznů rostoucích ve vybraných regionech Arménie a po dvojí destilaci zraje ve stoletých sudech z kavkazských dubů. Přes póry dřeva se každý rok vypaří dvě až tři % lihoviny a této části se říká „andělský podíl“. Arméni s oblibou říkají, že bychom se měli této vůně pořádně nadýchat, protože jsou v ní ukrytá dvě velká tajemství. A to taková, že Arméni nejsou nikdy nemocní a jsou vždycky v dobré náladě. )
Svobodné zednářství je předmětem zvědavosti, touhy po poznání, ale také zmatků a nepravd již několik století. Tato organizace, vlastními členy často prezentovaná jako iniciační řád nebo také „filozofická společnost“, sdružuje lidi tzv. „dobrých mravů“, jejichž cílem je „pracovat pro blaho lidstva“ – takto obecně by se dala definovat nosná idea svobodného zednářství. Jedná se však pouze o jednostranný výklad prezentovaný z pozice svobodných zednářů. Náplň této organizace je obecně prezentována jako esoterické vzdělávání formou sdělování tajemství a individuálního růstu zasvěcence, jehož reálným, hmatatelným výsledkem je postoupení na vyšší stupně. Legenda o Chíramovi Podle legendy začal král Šalamoun, syn krále Davida, v roce 950 př.n.l. se stavbou velkého chrámu. Tato stavba měla být hlavním židovským chrámem. Ke stavbě byl povolán architekt Chíram, který postavil chrám, jenž se stal ve své době jedním z divů světa. Stavba Šalamounova chrámu prý trvala 7 let, používalo se cedrové dřevo a během stavby prý nebylo slyšet zvuk kladiv ani jiného železného nářadí, jak říká biblický text v První knize královské. V zednářské symbolice znamená toto ticho práci na stavbě chrámu duše každého člověka. Architekt Chíram měl při této monumentální stavbě řídit několik tisíc místních kameníků a další desetitisíce tovaryšů, dělníků a mistrů z různých zemí. Chrám měl být postaven na hoře Moriah, která byla v těsné blízkosti města Jeruzaléma. Dnes na tomto místě stojí slavná islámská mešita Skalní chrám, postavená v 7.st.n.l. Zednářská legenda plná symbolismu nám říká, že Chíram rozdělil své dělníky do tří stupňů: učeň, tovaryš neboli řemeslník a mistr kameník neboli mistr zednářský. Každý stupeň měl své poznávací heslo, znamení a stisk ruky, aby Chíram mohl při rozdělování mzdy přesně určit, ke kterému stupni každý z tisíců pracovníků patří. Chíram se chodil pravidelně modlit do svatyně, kde podle legendy v tichu meditace získával inspiraci pro to, jak vytvářet plány pro stavbu, tak aby co nejvíce odpovídala božskému ideálu harmonie a krásy. Božská inspirace byla znakem celé stavby. Jednoho dne, když se Chíram modlil ve své již skoro dokončené svatyni, byl přepaden třemi řemeslníky, kteří žádali vydání tajemství znamení mistrovského stupně. Chíram odmítl tajemství vydat a pokusil se utéct, avšak byl každým ze tří řemeslníků uhozen. Po třetí ráně do hlavy padl mrtev k zemi. Vrazi odnesli jeho tělo a zahrabali ho na západní straně hory Moriah, a na místo, kde spočívala Chíramova hlava, zasadili větévku akátu. Všichni tři vrazi byli chyceni, předvedeni před Šalamouna a po svém přiznání odsouzeni k smrti. Mezitím byl usilovně hledán Chíramův hrob, a nakonec byl nalezen právě pod větévkou Akátu. Jeho tělo se nedařilo nikomu vyzvednout, až teprve král Šalamoun vyzvedl tělo symbolickým zednářským lvím stiskem. Za slavnostního obřadu bylo tělo pohřbeno nedaleko Šalamounova chrámu a na jeho památku postaven pomník, znázorňující dívku plačící nad zlomeným sloupem a držící v pravé ruce větévku akátu a v levé urnu. Před ní leží otevřená kniha… Z této legendy se odvíjí celé symbolické učení Svobodných zednářů. Jméno Chíram totiž v hebrejštině znamená Univerzální Duch, Světlo nebo Neviditelný. Vznik Svobodného zednářství Kolébkou této organizace se stala Anglie, odkud se zednářství postupně rozšiřovalo zejména do Evropy a Severní Ameriky, kde dodnes tvoří (svým počtem členů) největší „základnu“. Klíčovým datem, vzniku této organizace je 24. červen 1717, kdy pod vedením Anthonyho Sayera (1672-1742) došlo ke sloučení čtyřech londýnských lóží, které do té doby pracovaly samostatně a tedy nekoordinovaně, ve velkolóži: „The Grand Lodge“. Vznikla tak struktura, z níž se v budoucnu vyvinula jedna z nejpočetnějších zednářských „mocností“ na světě „United Grand Lodge of England“. Od tohoto momentu lze na svobodné zednáře pohlížet jako na společenskou organizaci s pevnou strukturou. Zrod této organizace není nikterak náhodný a do značné míry by se dalo říct, že organizace a její vznik odpovídal na „společenskou poptávku“ té doby. 17. století přineslo Anglii mnoho změn jak v rovině politické, tak i společenské. Proběhla občanská válka, Oliver Cromwell se skrze armádu ujal vlády, až nakonec Vilém III. Oranžský byl roku 1689 korunován na krále a přijal několik omezení vztahující se k jeho královské moci. Vzniká tak konstituční monarchie a na přelomu 17. a 18. století se tedy Anglie zcela jasně odpoutala od středověkých právních konvencí. Do tohoto období rovněž spadá i společensko-filozofická idea osvícenství, jejímž nosným cílem byla intenzivní snaha vyvést člověka jako „druh“ ze zajetí středověkých představ – „věku temna“ a nastolení jeho rozumové autonomie, což vedlo k hlubokým změnám v politické i náboženské nezávislosti jedince. ANDERSONOVA ÚSTAVA: James Anderson, autor tohoto základního zednářského textu žil v letech (1679-1739), narozen ve skotském Aberdeenu. Působil zde jako kazatel v kostele skotských presbyteriánů. Jeho zednářská aktivita je známa především z Londýna, kde navštěvoval Lóži ve Westminsteru. Předlohou nebo inspiračním zdrojem bylo pro Andersona dílo Jana Amose Komenského Pangeresie (Probuzení, Kniha o všeobecném probuzení), tvořící první část sedmidílného filozofického kompendia De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), jenž mělo ve své době (dílo vyšlo anonymně mezi léty 1662-1666) působit i jako výzva intelektuální a politické elitě tehdejší Evropy. Dílo samotné vznikalo ve 40. letech 17. století a možná ústřední inspirace pro Komenského byla jeho účast na mírových jednáních 1644-1645 (při stále probíhající třicetileté válce) mezi zástupci katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. „Lóže“ – Duchovní a etická pracovna zednářů Lóže mají číslo a jméno jež odráží zednářské hodnoty a symboly. Lóže symbolizuje zeměkouli, v jejím prostředku se nachází podstavec neboli oltář, na kterém jsou položena tři Velká světla zednářství, která osvětlují cestu každého kandidáta a pomáhají mu v praktickém životě. Prvním Velkým světlem je pro křesťany Bible, u muslimů je to Korán, u židů Tóra. Svaté písmo různých světových náboženství je symbolem Božství, ze kterého plyne univerzální duchovnost, která je základem pro vytváření ostatních kladných vlastností člověka. Druhým Velkým světlem je na Bibli položený úhelník, který symbolizuje etiketu a spravedlnost. Třetí Velké světlo je kružítko symbolizující duši a její duchovní cestu. Kružítko má také hluboce filozofický význam. Bod, ze kterého vychází kruh, je počátek života, kružnice znamená cestu životem, ukončení kruhu neboli vrácení se na začátek, znamená ukončení života, tedy vrácení se do stejného bodu, ze kterého život vyšel, tudíž k Bohu. Hroty kružítka jsou symbolem myšlení a čestnosti. Bez těchto tří Velkých světel svobodného zednářství není možné otevřít žádnou lóži. Po stranách oltáře jsou umístěny tři svíčky vytvářející trojúhelník. Světlo svíček je symbolem přítomnosti Boha a umožňuje spatřit symboly tří Velkých světel položených na oltáři. Rozmístění svíček do trojúhelníku vyplývá z tradice, kdy byl Bůh geometricky zobrazován jako trojúhelník. První světlo symbolizuje Slunce neboli rozum, druhé Měsíc neboli cit a třetí mistra lóže. Tímto se mistru lóže připomíná, že má vést činnost lóže tak, jako slunce vládne dnu a měsíc noci, tedy s rozumem a citem. Každá lóže má šest zednářských náčiní a symbolů pro všechny tři stupně. Tato náčiní a symboly bývají označovány také jako drahokamy, tři z nich jsou pohyblivé a tři nepohyblivé. Nepohyblivé drahokamy jsou stálé a lóže bez nich nemůže být otevřena. Jsou to: úhelník jako symbol mistra lóže, který značí ctnost a harmonii, dále přímka symbolizující rovnost, kterou nosí starší strážce lóže a naposledy kolmice znázorňující správný a charakterní postoj k životu, která je symbolem mladšího strážce lóže. Pohyblivé drahokamy jsou neopracovaný kámen, opracovaný kámen a tabule. Neopracovaný kámen je spojen se stupněm učně a symbolizuje člověka, který teprve hledá možnosti, jež v sobě nosí. Kámen neboli charakter proto musí svými nástroji uhladit a opracovat. Opracovaný kámen symbolizuje druhý stupeň tovaryše. Tabule je nástrojem mistra, který na ni připravuje plány pro stavbu chrámu. Členové lóže se scházejí v chrámu, což je místo bez oken a dveří. Vchod chrámu je obrácený na západ a je chráněný dvěma sloupy označenými hebrejskými písmeny J (jakin-pevný) a B (boaz-síla) připomínajícími Šalamounův chrám. Před ním se nachází předsíň (předchrámí). Strop chrámu představuje hvězdnou klenbu a jeho podlaha je zčásti pokryta mozaikovou dlažbou tvořenou černými a bílými dlaždicemi. Tato dlažba symbolizuje rovnováhu zednáře, kráčejícího po ostří břitvy. Přijetí do řádu: „Bez rituálu není zednářů“ „Máš-li strach odejdi! Přivedla-li Tě zvědavost, vzdal se! Vytrváš-li, budeš očištěn a poznáš Světlo!“ Zednáři si bedlivě střeží, kdo se do jejich řad dostane, ale to jen z toho důvodu, aby se k nim dostali pouze ti lidé, kteří mohou ideje zednářství splnit. • INICIAČNÍ RITUÁL PRVNÍHO STUPNĚ – UČEŇ – Je základní stupeň svobodného zednářství obecně a každý z nově přijímaných jej musí absolvovat stejně jako stupeň tovaryšský a mistrovský. Nepsaným pravidlem, jenž určuje délku, v němž dotyčný člen setrvá na takovém stupni, je jeden rok. Samotný rituál má působit velmi emotivně a pokud uvážíme, že celou dobu (ceremonie přijetí trvá zpravidla hodinu) má hledající zavázané oči a v prostoru chrámu se pohybuje pouze pod vedením jiné osoby, tak není daleko od věci domnívat se, že v novém členu tato procedura jistě zanechá hluboký dojem. Hledající je v tuto chvíli chápán jako někdo, kdo právě v komůrce rozjímání zemřel, zbavil se těžkých okovů a skrze čtyři přírodní elementy se očišťuje, postupuje temnotou ke světlu – znovu se zrodí, už jako zednář. „Zavazuji se na svou čest, že zachovám naprosté mlčení o všech druzích zkoušek, kterými budu podroben“. • INICIAČNÍ RITUÁL DRUHÉHO STUPNĚ – TOVARYŠ – „Ve zkouškách při svém přijímání do učňovského stupně jste byl očištěn pomocí prvků. Ve zkouškách tovaryšského stupně se stanete vlastníkem prostředků a předmětů Poznání pro seberealizaci použitím symbolických nástrojů a pro sebevytváření pomocí prostředků představovaných svobodnými uměními“. První cesta je provedena s dlátem symbolizujícím vědomosti nabyté v učňovském stupni a kladivem představujícím hnací energii. Přijímaný tedy vykoná symbolicky cestu na sever, východ a jih chrámu (na těchto světových stranách se nachází nejvíce členů rituální práce) a tímto dává učeň najevo ostatním svůj upřímný zájem stát se tovaryšem. Nakonec se zastaví u špitálníka, který má pro něj připravenou desku s nápisy, jenž učeň nahlas přečte: Zrak, Sluch, Hmat, Chuť, Čich. Těchto pět smyslů má působit jako sebereflexe ve smyslu hesla „Poznej sám sebe“, jenž bylo vytesáno na tympanonu delfského chrámu. Druhá vzdělávací cesta je absolvována s pravítkem a pákou. S těmito nástroji obejde učeň celou lóži a zastaví se u Pokladníka, který má pro něj připravený text obsahující stavební slohy: Dórský, Iónský, Korintský, Toskánský, Kompozitní. Na třetí cestu je učeň vybaven olovnicí a krokvicí. Po vyslechnutí textu projde učeň opět celou lóži a zastaví se u místa Prvního dozorce, kde přečte text: Gramatika, Rétorika, Logika, Aritmetika, Geometrie, Hudba, Astronomie. Učni jsou na tomto místě vyzváni, aby se věnovali právě těmto oborům lidské činnosti, jež jsou souhrnně nazvány „Sedm svobodných umění“. Tomuto vzdělávání odpovídá i rituální doporučení, způsob, jakým se má postupovat. Čtvrtou cestu projde učeň s úhelníkem, značícím přímost. Jako symbolický pracovní nástroj zednářů slouží úhelník k ozkoušení kubického kamene, každý takový kámen (člen řádu) musí být pravoúhlý, tedy dokonalý, aby mohl být použit na stavbu zednářského chrámu. Pátou cestu absolvuje učeň již bez jakýchkoliv pracovních pomůcek. Opět projde celou lóži a zastaví se před orientem (před oltářem přísah) a zde přečte již připravený text: „Sláva Práci!“. Krátce na to je mu ctihodným mistrem připomenuta skutečnost, že každý člověk má nutně povinnost prvně vykonat službu, aby poté mohl vyžadovat svá práva (náhrady), ve smyslu: „prvně práce, pak odměna“. Následuje odhalení nejvyššího tovaryšského symbolu. Tímto symbolem je pěticípá plamenná hvězda, v jejímž středu je písmeno „G“. Přes to, že se jedná o symbol tovaryšů (a je takto nově povyšovanému učni představen), je dále vysvětleno, že interpretace tohoto symbolu jsou různé. Cituje se mimo jiné: Velký Architekt Všehomíra, stvořitel celého Světa, ten, který byl vyzdvižen až na vrchol posvátného Chrámu. Dále následuje přísaha u oltáře přísah, velmi podobná přísaze v prvním stupni, s tím rozdílem, že přísaha již v počátku začíná tak, že učeň je již považován za zasvěcence Velkého Architekta Všehomíra. • INICIAČNÍ RITUÁL TŘETÍHO STUPNĚ – MISTR – Tento stupeň uzavírá „karierní cestu“ Svobodného zednáře v modrých lóžích. Teprve v tomto třetím stupni je zednář „plnohodnotným“ členem své lóže, ke které přísluší se všemi svými právy a povinnostmi. Mistrovství v sobě zahrnuje úplnou změnu chování. Mistr na sebe musí být dostatečně pyšný, aby nepoznal ješitnost, aby cítil celou její marnost.Skutečný zednář – mistr – směřuje ve vší své transcendenci k poznání Absolutna, vedle něhož postupně mizí všechny vzájemné, relativní vztahy hmotné existence a myšlení. )
Víra starých Slovanů je považována za přírodní náboženství a Slované ve své pravlasti žili podobným způsobem, jako okolní přírodní národy. Neznali tedy písmo, a proto se nám o jejich počátcích nedochovaly téměř žádné informace. Podle Hérodota sídlili v 6. století př.n.l. mezi horním Bugem a středním Dněprem tzv. Skytové-oráči, možní předkové Slovanů. Jednou z prvních historických zpráv jsou záhadní Veneti zmiňováni v 1. století Pliniem starším a Tacitem. Venety zaznamenal ve 2. století i Ptolemaios. Za první zmínku o slovanském pohanství je všeobecně pokládáno dílo byzantského historika Prokopia z Caesareie ze 6. století, který ve své třetí knize Války Gótské zachytil obětování slovanských válečníků vládci blesku, a také uctívání řek a nymf, věštění a názory Slovanů na osud, který lze ovlivnit právě obětmi. Odkud přišli Slované? Slovanské kmeny začaly přicházet do tehdy známé Evropy od 6. století a brzy na to osídlily téměř polovinu starého kontinentu. Slované prokazatelně mluví indoevropským jazykem, který má blíže k Baltům, méně ke Germánům a k Íráncům, nejslabší vazby pak ke Keltům, Trákům a Ilyrům, kteří dnes již vesměs patří k historickým etnikům. Dle písemných dokladů z 9. století se Slované sami nazývali Slověni, tj. hovořící, mocní slova. Naopak národy nemluvící jejich řečí označovali jako Němce, tedy němé lidi. Lingvisté poukazují na čistě slovanské názvosloví řek v povodí Odry a Visly směrem k Pripjati a Dněpru. Lze tedy soudit, že Slované se jako etnikum vyvíjeli na sever od Karpat mezi středním Dněprem, střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština vykrystalizovala někdy mezi 4. a 8. stoletím, protože slovanské kmeny hovořily po celý raný středověk jednotným jazykem, a to až do 9. či dokonce 10. století. Slovanská expanze byla opravdu mohutná a zatřásla celou tehdejší Evropou. Vždyť Slované, o kterých donedávna nikdo téměř nic neslyšel, brzy ovládali území od ústí Labe, povodí Sály a horního Mohanu a alpských údolí až po Don a Volhu, od baltského pobřeží až po břehy Černého moře, Jadranu a Egejského moře včetně Řecka, jeho ostrovů, a dokonce i maloasijského pobřeží. Podle historika Jordana představovali Slované, jež nazýval Venety, početný národ, který se usadil na nezměrných územích od Karpat a Visly. Slovanská sídla popsal po roce 550 následujícími slovy: „Jeho jméno se sice nyní mění podle různých rodů a míst, hlavně jsou však nazýváni Sklavini a Antové. Sklavini jsou usedlí od města Novietunum a od jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na sever od Visly. Ti mají bažiny a lesy místo měst. Antové však, kteří jsou z nich nejsilnější, od místa, kde se Pontské moře (dnešní Černé moře) zakřivuje od Dněstru se táhnou až k Dněpru“. Město Novietunum a Mursianské jezero leží kdesi v jižní Panonii, na území dnešního Maďarska či Srbska, o jejich přesné lokalizaci však vedou historici spory. Působení Slovanů na Peloponésu ukončila až bitva u Patrasu roku 805, ale zbytky slovanského osídlení se zde udržely až do vpádu Turků ve 14. století. Samozřejmě, některá z obsazených území byla později ztracena tak jako již zmíněné Řecko. Šlo o Rumunsko, Maďarsko, rakouské Podunají, severovýchodní Bavorsko, Polabí a Pobaltí, ale i tak Slovanům zůstalo obrovské území. Během své expanze narazili i na pevné státní útvary, a to bylo pravděpodobně podnětem, že se u nich brzy začaly vyvíjet tendence směřující ke vzniku státní moci. První vlaštovkou byla již Sámova říše ze 7. století, která vznikla během odboje podunajských Slovanů proti avarské nadvládě. Ale skutečné státy vznikaly až na přelomu 9. a 10. století. Např: Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Čechy Přemyslovců, Piastovské Polsko nebo Kyjevská Rus. Vznik nového státního zřízení byl však také definitivním předělem v politickém i kulturním vývoji. Kromě výhod totiž přinesl i podněty pro jazykovou diferenciaci Slovanstva a vedl v nemenší míře i k proměně jejich duchovní kultury. Přechod od pohanství ke křesťanství sice probíhal pomalu, ale i navzdory několika pohanským povstáním se nedal zastavit. Slovanská magie – Kněží, chrámy a věštby Tvůrce náboženské ideologie u Slovanů můžeme rozdělit do dvou skupin. Démonolatrii ovládali čarodějové, vědmy a hadačky, kult božstev naopak organizovaná vrstva kněží, která se však plně vyvinula jen u polabských a pobaltských Slovanů. Čarodějové a vědmy se uplatňovali hlavně v soukromých magických praktikách. Kněží, jejichž funkci původně zastávali rodoví nebo kmenoví vůdci, řídili veřejné obřady a slavnosti celé obce či většího společenského celku. Hranice mezi nimi však nebyla přesněji vymezena. Kněží se totiž věnovali i magii a věštectví. Naopak čarodějové nabývali v některých případech širšího společenského vlivu. Spolu s démonolatrií, která přežila v lidovém prostředí až do novověku, se na rozdíl od kněžstva udrželi i její nositelé, a to i přes časté církevní zákazy včetně inkvizice, která vedla k nechvalně známému upalování čarodějnic. Slovo čaroděj souvisí s rytím čar a obrazců na zemi a v popelu, které bylo nedílnou součástí magických praktik, zaříkávání či vyvolávání duchů. Užívaly se však i jiné výrazy jako vědun, vědma (od slovesa vědět), vrač, vraž (od věštit, čarovat), hadač a mnohá další, často krajová označení. Pojmenování někdy rozlišovala i vykonavatele škodlivé nebo užitečné magie, při čemž první byli obáváni a druzí ctěni. Čarodějové a vědmy jsou spojovány s různorodou činností, tak jako hádání budoucnosti, ochrana proti zlu, a naopak jeho vyvolávání, zaklínání, léčení zaříkáváním a pomocí bylinek, příprava jedů, nápojů lásky, zhotovování amuletů. Jejich moc vycházela z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy, které jsou dnes předmětem studia psychotroniky. K tomu znali i schopnosti přírodních sil a lidské psychiky. U slovanských čarodějů a vědem jsou doloženy stavy extáze vyvolané hlavně tancem, zpěvem, rytmickými výkřiky, vykuřováním, asketickým cvičením a drogami, zvláště konopím, konvalinkami či květy Akácií. Proslulí byli bulharští Nestinari a jejich ohňové tance. Bulharští a makedonští rusalii či kalušaři léčili extatickým tancem kolem pacienta o svatodušních svátcích. Předkřesťanské praktiky byly nepochybně zachovány i ruskými božími lidmi, chlysty, jejichž dualistická nauka spojená se solárním kultem, s učením o reinkarnaci a s křesťanskou terminologií představovala jakousi kontaminaci pohanských a křesťansko-heretických prvků. Chlysti v extázi poučovali a věštili. Scházeli se zejména v období letního slunovratu. Samotný náboženský život se soustřeďoval na vyhrazených místech považovaných z různých důvodů za výjimečná a posvátná. Jednalo se často o místa uctívaná už od pravěku nebo o místa, kde došlo ke zjevení božstva, k vidění, zázračnému uzdravení, kde udeřil blesk apod. Slovanské přírodní náboženství bylo pochopitelně spojeno s kulty prováděnými pod širým nebem, na výšinách, u pramenů, posvátných stromů a kamenů. Slované chrámové budovy zpočátku nestavěli. Došlo k tomu až po ustálení sídel a opětovně pouze u polabských a pobaltských Slovanů pod silným politickým a ideovým tlakem sousedních křesťanských zemí. Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Thietmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici. Další chrámy stály v Gockově, Wolgastu, Wolinu, Štětíně, Plunu, Jasmundu, Brandenburgu apod. Archeologové objevili doposud nejpozoruhodnější stavbu při výzkumu meklenburského hradiště kmene Varnů Gross Raden na břehu Sternbergského jezera v letech 1973–1980. Slovanská obětiště pod širým nebem Tyto okrsky byly většinou kruhovitého tvaru symbolizujícího vesmír, nebe a obklopující svět. Nejvíce dokladů pochází od východních Slovanů, tak jako Peryň u Novgorodu nebo vyvýšené svatyně v severní Bukovině v oblasti Ržavinského lesa. V Čechách a na Moravě stávala podobná obětiště na několika místech. Ve zlickém centru Stará Kouřim byl posvátný okrsek spojen s malým jezírkem zvaným Libuše, kultovní místo je doloženo i v Hradsku u Mšena. Na ostrožně Pražského hradu stával pahrbek Žiži, tj. místo, kde hořely obětní ohně, a západně od něj leželo další kultovní místo na dnešním Loretánském náměstí. Významné bylo i hradiště Libušín u Kladna a kultovní úlohu snad hrál i Říp či nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka. Slovanská démonolatrie – kult přírodních duchů a bytostí nižšího řádu Nejširší oblastí slovanského náboženství tvoří démonolatrie. Člověk na nejnižším stupni kultury nabyl vědomí o rozdílu mezi tělem a duší a věřil, že po smrti člověk žije dál a bere na sebe různé podoby. Ctění předků se pokládá za první stupeň náboženského kultu. Nejstarší svědectví o slovanské démonolatrii podává Procopias v 6. století. Slované podle něho uctívali vedle hromovládného boha i řeky a nymfy. OCHRÁNCI DOMOVŮ – Víra v domové bůžky je dosvědčena starými zprávami. Mnohdy šlo o duše předků či různé skřítky, šotky apod. Děduška domovoj je znám převážně na Rusi. Jeho podoba se popisuje různými způsoby, obyčejně šlo o starce s šedou kudrnatou hlavou, jiskrnýma očima a po těle byl pokryt hustou měkkou srstí. Každý dům měl svého Domového, žil většinou sám, občas i se ženou a dětmi. K rodině byl velmi přátelský. Ochraňoval rodinu před neštěstím a rozmnožoval jejich blahobyt. Domové jednotlivých rodin mezi sebou bojovali a hájili prospěch svého domu. Pokud se mu ale nedostávalo patřičné úcty škodil. Přízeň Domového si domácí udržovali tak, že mu předkládaly zbytky od večeře. Pokud byl Domový rozhněvaný, usmiřovali si ho rozmanitými obřady, například o půlnoci zařízli kohouta a jeho krví vymývali všechny kouty. Jiné jméno pro tohoto domového ducha je Skřítek. Ten se objevoval v postavě malého hošíka, který se zdržoval za pecí nebo ve chlévě a účastnil se rodinných radostí i žalů. Aby si lidé udrželi jeho přízeň, museli na něj pamatovat ve čtvrtek a na Štědrý den při večeři, jinak se bouřil a trápil domácí. DÉMONI OSUDU – Slované byli přesvědčeni, že za jejich osudem stojí nadpřirozené bytosti, které lze obětmi obměkčit a tím svůj osud změnit. ROD je záhadnou bytostí, která souvisela s aktem zrození člověka. Byl předmětem mnoha spekulací, jelikož jej někteří historici kladli na úroveň ostatních bohů. Šlo ale pouze o nižší bytost, která byla spojena s lidskou plodností. Rožanice se vždy uvádějí v množném čísle. Asistovaly při porodech a měly velký vliv na osudu novorozeněte. Byly to matky rodu, které byly po smrti zbožštěny. Nit, kterou předou od narození novorozeněte, je prostým výrazem představy o spojitosti osudu s rodem. V Čechách byly nazývány jako Sudice či Sudičky. Obyčejně se zjevovaly tři, z nichž třetí byla nejstarší a nejmocnější. Výroky se křižovaly, ale co vykřikla poslední, to se splnilo…Věřilo se, že si je lze naklonit dary či obětmi. DUCHOVÉ LESNÍ A POLNÍ – U Rusů se lesní duch nazýval Lešij. Ukazoval se v lidské i zvířecí podobě. Žil v hlubokých lesích a na polích. Jeho hlavním úkolem bylo střežit les. Měl rád v lese ticho, jehož porušení trestal. Chránil lesní zvěř, především medvěda. Lesní panny a ženy byly líčeny jako krásné dívky oděné v bílém či zeleném rouchu se zlatými a zelenými vlasy a věncem z lesních květin. V místech, kde se zjevovaly, bývaly divotvorné studánky, jejichž voda léčila. Polednice či Poludnica měla podobu vzdušné bílé paní či naopak škaredé stařeny. Na Moravě si ji představovali jako ženu oděnou do bílého roucha, která měla kopyta, škaredý obličej, šikmé oči a rozcuchané vlasy. Chránila posvátnost polední hodiny. Koho v poledne zastihla pracovat na poli, toho potrestala. VODNÍ DUCHOVÉ – Největšího rozšíření dosáhl právě kult vodních bytostí. Prvním takovým vodním duchem byl Vodník. Měl prý 111 dcer, které mučily lidi, zvlášť utopené mládence. Když se rozvodnila řeka či jezero, říkalo se, že se vodník žení. Po zimním spánku byl zlostný a hladový, proto mu lidé obětovali koně omazaného medem a s hřívou ozdobenou barevnými pentlemi. K vodníkům se pak družily vodní panny, jindy také nazývány bílé paní. Vycházely večer ze svých sídel do vsi. Pokud je někdo chytil, pomáhala v domácnosti a byla velmi pilná. Nesměla se však obdarovat novým šatem, jinak zmizela. OSTATNÍ DUCHOVÉ ELEMENTŮ – Ze zemských duchů byli uctíváni především horští duchové. V Čechách se dělníci například báli skalního ducha. Úcta k démonům větru sahá až do nejstarších dob. Rusové si vítr představovali jako starce. Podle Bulharů pak měl podobu bílého koně. Slovinci si vyprávěli o mužích v dlouhých pláštích. Bratry větru pak byli vichr a mráz. Negativním aspektem vzdušných bytostí byla Baba Jaga, což byla zosobněná bouře v podobě zlé stařeny. Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku. Oheň v krbu hrál velice důležitou roli především při svatbách. Významnou úlohu ale hrál i při magii, věštění a obětování. Původně šlo o bytost, která vystupovala aktivně a bezprostředně. Slované jej ctili jako syna Svaroga. Původně měl tedy božskou podobu, která byla časem nahrazena démonickými bytostmi a dráčky. Určité jeho vlastnosti sdílel i dým. Ten sloužil hlavně při očistném vykuřování. )
„Kameny, které byly vztyčeny jen za pomocí lidských rukou, působí živějším dojmem než kameny vztyčené za pomocí techniky, protože technika dělá z živoucích věcí pouhé předměty. V minulosti bylo víc partnerských vztahů k silám, se kterými člověk musel spolupracovat“. Avebury je největší známý prehistorický kamenný kruh v hrabství Wiltshire (česky „Povadlý okrsek“) zhruba 120 km západně od Londýna. Je součástí velkého megalitického komplexu, který byl budován Iberskými kulturami zhruba od čtvrtého do poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kameny jsou umístěny na násypu, který je ohraničen příkopem o délce 1,3 km a hloubce až 6 metrů. Celkově jich bylo 180. Tvořily jeden větší a dva menší kruhy, které ležely uvnitř kruhu většího. Ten byl největším megalitickým kruhem na světě. Nacházelo se v něm zhruba 100 kamenů, v menších kruzích jich bylo okolo třiceti. Další megality byly vztyčeny uprostřed areálu. Největší z nich váží přes 40 tun. V minulosti zde ještě ležely dvě kamenné ulice. Zbytky jedné se v Avebury nacházejí dodnes. Vedou k Overton Hillu, kde byl dříve další kamenný kruh. Přestože se z celého Aveburského komplexu dodnes dochovala jen malá část původní stavby, působí zbylé kameny majestátně. Ve středověku byly kameny ničeny, aby nemohly sloužit jako pohanské modlitebny, část kamenů také byla po rozbití použita jako stavební materiál. Dnes je Avebury prvořadou památkou na prehistorické období a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Práce, kterou zde pradávní stavitelé vykonali, je dnes jenom těžko představitelná Ta dřina, kterou zde vykonali je pro nás horko těžko představitelná. Nejprve pomocí bodců z paroží „rozorali“ svrchní vrstvu, a pak kopali dál. Lopatkami z přírodních materiálů nakládali drť do košíků a vysypávali ji nahoru na vnější násep. Protože zdejší půda byla křídová, tak násep z dálky musel svítit bíle. Dokázali tak postupně vytvořit 5 metrů široký kruhový příkop, hluboký 7–10 metrů, dlouhý přes 1350 metrů. Přesnější údaje dnes již nelze zjistit, protože postupem času byl příkop i val postupně srovnáván s úrovní terénu. Ve všech ohledech byl tento příkop větší než ten ve Stonehenge, jehož vnější příkop má průměr asi jen 100 metrů a násep dosahoval pouze dvoumetrové výšky. Hlavní aveburské kruhy byly spojeny kamennými alejemi s dalšími megalitickými stavbami v okolí. Přes dva kilometry dlouhou West Kennet Avenue tvořilo na 100 párů asi tři metry vysokých kamenů. Tato cesta končila v tzv. Svatyni, menší, nejvýše dvacetimetrové kruhové stavbě. Archeologové předpokládají, že to byla jakási chata postavená z dřevěných kůlů a překrytá jednoduchou střechou. Kolem této ústřední svatyně byl vybudován kruh, z asi čtyřiceti kamenných sloupů o průměru cca 40 metrů. Na druhou stranu vedla z Avebury druhá kamenná alej, která končila na jakémsi kruhovém prostranství v dnešním Beckhamptonu. V pozdním středověku, kdy se v Anglii rozšiřovalo křesťanství, začala se tato neolitická nekřesťanská památka spojovat s ďáblem a také některé kameny se začaly nazývat např. Ďáblova židle, Čertovy kroužky apod. Došlo k jejich bourání. To se datuje do doby okolo roku 1320–1325, Důkazem toho je nalezení mrtvoly muže, kterého zavalil kámen při pádu do připravené díry. Kostru našli archeologové roku 1938 a v koženém váčku našli stříbrné mince právě z let 1320–1325. Podle pozdějších záznamů to byl patrně důvod, proč ostatní kameny byly ponechány na svých místech. Domnívali se, že to byl trest boží a dokonce v 18. a 19. století se tam vyprávěla legenda o muži, kterého rozdrtil padající kámen. Dokonce i mor, který zasáhl obec roku 1349, byl údajně trestem božím. Zajímavou historickou skutečností je, že obávaný protektor Oliver Cromwell, dal zdánlivě bezdůvodně pokyn ke zničení stavby. Ve skutečnosti existovala místní pověst, podle které dojde ke svržení tyrana, který vládne na trůnu. Každý nepohanský král, který se stal křesťanem a odvrhnul se od původních božstev, je považován za uzurpátora. Další vlna ničení těchto kamenů byla ve druhé polovině 17. a počátkem 18. století, kdy byly drceny na stavební materiál. Až počátkem viktoriánského období r. 1837 koupil bohatý politik a archeolog sir John Lubbock, později známý jako Lord Avebury, volné pozemky uvnitř a okolo památníků a nepřímo donutil další stavitele stavět domy vně památníku. Proč byl komplex postaven? K čemu sloužil? Přední britský archeolog Michael Damese považuje Aveburské kruhy i okolní stavby za obrovský přírodní amfiteátr, kde se prakticky celoročně odehrávaly významné slavnosti a inscenovala různá mystéria související s nedávno vzniklým zemědělstvím (v tehdejší době pro ně byl rozvoj zemědělství zázrak a plodnost Země byla posvátná). Uspořádání aveburských staveb přímo vybízí ke kolovým tancům, předvádění dramatických jevů, obřadné vítání ročních období, obětování a pořádání průvodů za účelem zajištění plodnosti Země, zvířat i lidí. Dávné megalitické stavby byly centry zemědělské magie, některé sloužily jako kalendář, jiné jako hvězdárny. Další teorie hovoří dokonce o tom, že vyrostly účelně na místech, kde se protínají magnetické linie naší planety – v nichž vzniká energetický vír. Posvátná místa starých civilizací tak mohla být jakýmisi přijímači a vysílači energií. A právě v Avebury se setkává 12 těchto siločar. Podle posledních výzkumů mají velké bloky kamene shromažďovat a vyzařovat „energii země“, tzv. telurické proudy. Telurické proudy procházejí Zemí a působí jako její meridiány. Jedná se tedy o energetické toky, které zásobují krajinu pozitivní energií. Tam, kde telurické proudy nejsou, nebo kde je jejich tok narušen, se na všem živém projevuje nedostatek energie. Naši předkové byli v souladu s přírodou a tyto proudy vnímali. V kruhových stavbách se snažili tuto pozitivní energii čerpat. Někteří tuto energii v Avebury pociťují dodnes. Údajně tu dochází k vymizení migrény a zlepšení depresí. Podíváme-li se na uspořádání pravěkých památek v okolí Avebury, tři z hlavních bodů jsou rozmístěny ve tvaru jakéhosi rovnostranného trojúhelníku • Kamenný kruh – první vrchol trojúhelníku leží v kamenném kruhu v Avebury. Tento kamenný kruh o průměru zhruba 348 metrů, jenž původně tvořil 100 mnohatunových stojících kamenů a značná část se jich dochovala až dodnes, vlastně obepíná značnou část této vesnice. • Longstones – druhým vrcholem trojúhelníku jsou tzv. Longstones, tedy dva kameny, nalézající se cca 1,5 km západně od Avebury. Pravděpodobně se jedná o zbytek tzv. Beckhampton Avenue. Říká se jim Adam a Eva, ale kusy jsou to opravdu znamenité. Větší Adam váží až 62 tun! • Silbury Hill – třetím zbývajícím vrcholem trojúhelníku je pahorek Silbury Hill. Pahorek vznikl někdy kolem 2500 let př.n.l., avšak jeho pravý účel zůstává záhadou. Mluví se o něm jako o nejzáhadnější součásti celého areálu v Avebury. Zvedá se do výšky 40 metrů a má tvar komolého kužele s třicetimetrovým plochým vrcholem. Aby vznikl monument těchto rozměrů, odhaduje se, že sem muselo být nanošeno a navršeno zhruba 35 milionů košů křídy. Je přesně tím, čím se zdá být – neskutečně velkou kupou křídy. Neví se, zda si stavba Silbury Hill vyžádala sto nebo tisíc let, ale ví se, že probíhala ve třech fázích. Výsledná podoba pahorku vyráží svými rozměry dech i dnes. Kruhy v obilí – Každoročně vznikají poblíž proslulých prehistorických staveb, jako je Avebury a Stonehenge Již řadu let se v obilných polích celého světa pravidelně objevují tajemné obrazce. Ať již je jejich autorem kdokoliv, obrazce jsou vyjádřením syntézy hlubokého vědění, technické vyspělosti a velké umělecké kreativity tvůrců. Ač fenomén „obrazců v obilí“ se týká moderní doby, tak první zmínka o výskytu obrazce v obilí v Anglii spadá již do roku 1678. Lidé se tehdy domnívali, že jde o dílo ďábla. Obrazce v obilí se především v jižní Anglii vyskytovaly většinou v podobě jednoduchých kruhů i v následujících staletích, ale bez většího zájmu lidí. Situace se začala měnit až v 70. letech 20. století, kdy si jevu začal poprvé všímat i tisk. Bum „kruhů v obilí“ pak nastal na počátku 90. let minulého století. Nešlo přitom jen o obilná pole, kde vznikaly. Byly zaznamenány obrazce v trávě, hlíně, na ledu i dokonce v borovicovém lese, kde byly spirálovitě ohnuty větve stromů. Vznik obrazců provází zvláštní světelné úkazy. Svědkové popisují rozptýlené světelné záře od země do výše zhruba pěti metrů bez jasného ohraničení směrem nahoru, shora zářící světelné kužely, světelné koule či krátké světelné záblesky. Jistě ne náhodou je největší četnost jejich výskytu v oblastech Anglie, kde v období neolitu vzkvétala megalitická kultura. Intuice vedla tehdejší lidi k tomu, aby na místech, kde vnímali silné propojení zemské a kosmické energie vztyčovali obří menhiry a dolmeny. Jejich konstrukce a rozmístění nebylo náhodné, ale zrcadlí mnohé geometrické a astronomické zákonitosti. )
Poušť Gobi je jedna z největších a nejstarších pouští na světě. Její rozloha činí 1 300 000 km2 a slovo „Gobi“ by se z mongolského jazyka dalo přeložit jako „bezvodé místo“. Oproti ostatním suchým oblastem má několik nepravidelností, které ji od ostatních značně odlišují. Rozkládá se v severní Číně a jižním Mongolsku. Poušť je ohraničena pohořím Altaj a travnatými stepmi Mongolska na severu, Tibetskou náhorní plošinou na jihozápadě a Velkou Čínskou nížinou na jihovýchodě. Klima oblasti je velmi drsné a jsou pro ni typické velké roční teplotní výkyvy. Zatímco v létě zde panuje typické suché a horké pouštní počasí, v zimě sahají teploty hluboko pod bod mrazu, výjimkou nejsou ani mrazy -40°C. Historie vzniku pouště sahá hluboko do minulosti naší planety. Před 300 milióny let v karbonu byla Gobi mořským dnem, ale potom nastala horotvorná činnost, která měla za následek vyvrásnění pohoří Altaj. V další geologické etapě druhohorách se Gobi stala úrodnou oblastí, kterou v hojných počtech obývali také dinosauři (např. Velociraptor nebo Tarbosaurus), po kterých je nyní na poušti možno nalézt mnoho kosterních pozůstatků. Proslulé paleontologické expedice do této oblasti byly zahájeny Američany ve 20. letech minulého století. Podle objevů v lokalitě Šabarak-usu (Planoucí útesy) se jeví jako pravděpodobné, že fosilní úlomky skořápek vajec oviraptorů (nebo příbuzných druhů) používali již kolem roku 8000 př.n.l. neolitičtí obyvatelé pouště Gobi, kteří je opracovávali a navrtávali do podoby „korálků“ pro nošení na náhrdelnících a jiných přívěscích. Legenda kolující Střední Asií vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí – v říši Agartha Mezi prastarými mýty i pozdějšími legendami vždy zaujímaly zvláštní místo ty, jež poukazovaly na podivné světy v podzemí. Leccos dokonce nasvědčuje tomu, že tento svět, dosud skrytý v hlubinách Země, může být mnohem rozsáhlejší, než si připouštíme. Takřka všechny dávné národy se zmiňují o podzemních říších démonů, bohů či jiných zvláštních bytostech, které disponují nejen obrovskou mocí, ale i úžasným věděním. Existují hypotézy o tom, že Agartha svými podzemními tunely propojuje všechny kontinenty, a jedná se tak o jednu celosvětovou podzemní říši. V některých místech, kde se nacházely vchody, prý dávné národy budovaly megalitické chrámy a pyramidy, jež měly sloužit jako „záklopky“ těchto vstupů do podzemních labyrintů. Jiné vchody do této podzemní říše se mají nacházet na těžko přístupných místech naší planety, a navíc jsou velice dobře zamaskované. Podzemní říše Agartha uchovává veškeré vědění lidstva a jsou zde k dispozici „zázračné“ technické vymoženosti včetně zvláštních létajících strojů. Bohatství Agarthy má být zpřístupněno pozemšťanům až když se začnou chovat podle učení Mojžíše a Boha a až „když anarchie, která vládne našemu světu bude nahrazena synarchií“. Tak napsal ve své knize Alexandre Saint-Yves d´Alveydre. Někteří buddhističtí mniši tvrdili, že Agarthu navštívili. Byly tam prý chodby a síně gigantických rozměrů, které zalévalo jemné zelenkavé světlo, zjevně umělého původu. Obyvatelé Agarthy prý v podzemí střeží poklady nesmírné ceny. Čas tu plyne jinak než na zemském povrchu, obyvatelé se dožívají nadprůměrně vysokého věku a stárnou velice pomalu. Říká se, že tajuplnou silou „vril“ jsou schopni ovládat nejen hmotu, čas a prostor, ale i mocné duchovní síly, které však mají sloužit jen ke konání dobra. Mohou však být použity i jako účinný obranný systém proti případným, a hlavně nevítaným vetřelcům. Mezi nejznámější cestovatelská jména, které se snažily do Agarthy dostat patří Nikolaj Rerich – Rus, hledající vstupní bránu na vrcholu Himaláje, či dokonce v poušti Gobi. Mezi ty, kteří věřili v existenci tajemné Agarthy patřil i nechvalně známý Adolf Hitler, který dokonce vyslal několik expedic po celém světě. Profesoři zabývající se paranormálními jevy tvrdí, že Agartha existuje, najít ji ale nelze, protože se nachází v jiné dimenzi, v jiném časoprostoru. Pouštní démon Olgoj Chorchoj – „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku“ Na naší planetě jsou stále místa, skrývající svá tajemství, místa, kde možná žijí tvorové, o kterých víme jen to, že by mohli být. Odkud se Olgoj Chorchoj vůbec vzal? Je dost možné, že přežil dlouhý žebříček vývoje. Možná byly jeho domovem prvohory nebo pozdější raná doba. Je také možné, že tento tvor unikl z výzkumných laboratoří, kde byl šlechtěn jako biologická zbraň. Jeho původ bychom zrovna mohli hledat na jiné planetě či v jiné galaxii. Mongolští kočovníci z něj mají bezmeznou hrůzu. Už jenom vyslovení jeho jména – Olgoj Chorchoj – prý přináší neštěstí. A ten, kdo se s ním setká tváří v tvář, má jen malou naději na přežití. Vypadá prý jako kus střeva dobytka naplněného krví. Však také Olgoj Chorchoj v překladu znamená střevo-červ. Má tmavě červenou barvu asi jako salám, někdy jsou vidět i hnědé skvrny. Kde má hlavu a kde má ocas, se nedá poznat, protože na něm nejsou vidět žádné oči, nozdry nebo tlama. Žije pod zemí v písku a na povrch vylézá jen zřídka. Tam se pohybuje zvláštním způsobem. Neplazí se dopředu, ale koulí se nebo kroutí do strany, jako když něco zametá. V písku po něm zůstává charakteristická stopa. Přestože se objevuje jen vzácně, všichni z něj mají panickou hrůzu. Dokáže prý zabít člověka, ale i velblouda, na vzdálenost asi šesti metrů. Nikdo ale přesně neví, jakým způsobem to dělá. Možná elektrickým výbojem, pravděpodobněji rozstřikováním nějakého prudkého jedu. Stačí zásah kapkou a člověk okamžitě umírá. Vše, co přijde s jedem do styku, dokonce i kov, vypadá jako by bylo naleptáno nějakou kyselinou, a okamžitě zežloutne. Podle místních šamanů nemá rád, když někdo ruší jeho klid. Ostatně o tom se na vlastní kůži přesvědčila i jedna badatelská výprava. Šamani je varovali! Jejím členům mělo hrozit velké nebezpečí, snad i smrt. Vyrušený Olgoj Chorchoj, to je prý něco jako rozzuřený býk. Neútočí jen fyzickou silou, ovládá i magii. Výpravu to ale neodradilo. Vydala se do útrob písčité Gobi. Mnoho dní se badatelé snažili představitele černé legendy najít. Všechno se zdálo být marné. Až jednou večer, když všichni spali…K jednomu ze členů výpravy se připlížil tvor. Vypadal jako housenka bez hlavy. Pomalu se sunul vpřed. Badatel cítil, jak se mu živočich vysmívá. Najednou si začal uvědomovat, že se stává závodníkem ve hře o život. Chtěl utíkat, ale jeho tělo bylo jako z kamene. Ne, a ne se pohnout. Tvor se najednou vymrštil z písku a skočil muži na záda. Jeho tělem projela nesmírná bolest. Rázem vše kolem ztichlo. Badatel se probudil. Naštěstí to byl jen sen. Opravdu jen sen? Na zádech měl dlouhý vřed, dost podobný červu, který vystupoval v jeho děsivém snu. Vřed se později začal měnit ve „vak“ naplněný krví. Zdravotní stav muže se den ode dne zhoršoval! Badatelé se rozhodli území pouště Gobi opustit. Když se ocitli za jejími hranicemi, zdravotní stav postiženého se náhle začal lepšit. Výpravu jako by opustila kletba mocného a neporazitelného „pána pouště“. Nikomu se ještě nepodařilo Olgoje Chorchoje vyfotit. Jeho tělo se nikdy nedostalo do rukou vědců. Proto je obtížné určit či odhadnout, co by to mohlo být. Jisté je, že legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem dávných časů. Starobylé město Char Chot: O vzkvétající civilizaci v poušti Gobi hovořil i jasnovidec Edgar Cayce V centru pouště Gobi se nacházejí ruiny starobylého města Char Chot. Podle řady legend i archeologických nálezů před více než 12000 lety byla tato oblast úrodnou zemí a zároveň centrem jedné z velkých civilizací minulosti. Jejími zakladateli se stali praobyvatelé legendární pevniny uprostřed Tichého oceánu, země MU. Před 25000 lety tuto pevninu a celý tehdejší svět postihla jedna z velkých katastrof v dějinách lidstva. Část obyvatel země MU vedena moudrými kněžími našla záchranu na dnešním asijském kontinentu. Jeden proud přes Siam doputoval do Barmy a Indie a tam položil základ jednoho z velkých rozmachů indické civilizace. Jiný proud našel cíl svého putování v oblasti dnešní pouště Gobi a založil zde Ujgurskou říši. Ujgurové dosáhli vysokého stupně civilizace a kultury. Znali písmo a měli rozsáhlé vědomosti o astrologii, architektuře, matematice, zemědělství a lékařství. Uměli mistrně zdobit hedvábí či zhotovit sochy ze zlata, stříbra, bronzu či hlíny. Podle čínských legend dosahovala tato civilizace největšího rozkvětu před 17000 lety a zanikla před 12000 lety během dalšího velkého přelomu v dějinách Země. Na jejím místě později vznikly civilizace čínské, tibetské, mongolské a další. O vzkvétající civilizaci s centrem v poušti Gobi hovoří i Edgar Cayce. Řada jeho klientů podle jeho výpovědi byla obyvateli této prastaré říše. )
leden 2022, zdroj: https://tachyonetvie.blogspot.com/2022/01/cobra-interview-sur-les-chambres.html Milí přátelé, přeložila jsem pro vás lednový rozhovor kolegyně z tachyonové komory ve Francii s Cobrou. Cobra (jméno je složenina z Compression Breakthrough, průlom komprese) je tvůrce tachyonových komor, známý insider, kontaktér Plejáďanů, Hnutí odporu a zástupce sítě Agartha. Rozhovor je možné nalézt i na Cobrově webu http://2012portal.blogspot.com/ Rhona: Skvělé. Děkuji, že jste přijal rozhovor o tachyonových komorách, který má několik cílů. První pomůže porozumět naší historii a vztahu k tachyonové energii a tachyonovým komorám, druhý rozšíří naše chápání energetického léčení pomocí tachyonové komory, pro všechny strážce a lidi, kteří přijdou na sezení. Existují dvě části, historie a pozadí a jak to funguje při léčení. Je to v pořádku? Cobra: Ano. To je v pořádku. Rhona: Báječné. Takže za prvé, abychom mohli připravit scénu, můžete vysvětlit, co je tachyonová energie? Odkud to pochází? A jaká je její role? Cobra: Dobře. Tachyonová energie přichází přímo ze Zdroje. Tachyony byly první částice, které byly vytvořeny, když tento vesmír vznikl. Takže to je přesně důvod, proč jsou naším přímým spojením se Zdrojem. Tachyony jsou částice, které cestují rychleji než světlo a spojují nás tak s vyššími dimenzemi. Rhona: Dobře. Myslíme, že tachyonové komory lze nalézt v různých galaktických civilizacích ve vesmíru. Jaký je účel těchto tachyonových komor? Cobra: Myslíte galaktické tachyonové komory? Rhona: Ano. Cobra: Dobře. Komory, které mají některé velmi vyvinuté rasy, jsou mnohem pokročilejší než ty, které máme tady na této planetě. A tyto komory dokážou téměř zázračně léčit. Jsou schopné posouvat hmotu. Jsou schopné sladit hmotu s dokonalými archetypy. Takže jsou to velmi pokročilé technologie, které budou představeny této planetě v určitém okamžiku po Události. Rhona: Dobře. Existovaly tachyonové komory na Zemi před zavedením karantény před 26 000 lety? Cobra: Ano, samozřejmě. V Atlantidě, na planetě Zemi existovaly tachyonové komory. Rhona: Dobře. Pyramidy byly objeveny po celém světě, nejen v Egyptě. Existuje spojení mezi pyramidami a tachyonovými komorami? Cobra: Existuje samozřejmě určitá souvislost, protože pyramidová struktura je posvátnou geometrickou strukturou, která má velmi zajímavé schopnosti. A to je jeden aspekt technologie, který může pomoci při využití tachyonové energie. Rhona: Dobře. Ještě k tématu pyramid, jaký je rozdíl mezi iniciační komorou a tachyonovou komorou? Cobra: Iniciační komora – účelem iniciační komory je vytvořit kvantový skok ve vědomí. A to je to, co některé pokročilé tachyonové komory dokážou. Ale tyto komory nejsou na planetě Zemi dostupné. Také z bezpečnostních důvodů, protože lidské bytosti nejsou schopny... nejsou v tuto chvíli připraveny provozovat tak pokročilou technologii. Na něco takového nejsou duchovně dostatečně čisté. Rhona: To ano. Závoj matrixu absorbuje velké množství tachyonové energie. Bez tohoto závoje bychom se všichni koupali v tachyonech. Jaké změny nastanou pro nás všechny, když závoj spadne? Cobra: Když závoj spadne, tachyonová energie začne pronikat do lidských těl a začne obnovovat zdraví, a také emocionální a mentální harmonii v povrchové populaci. To je to, co můžeme po Události očekávat. Rhona: Dobře. A v přesném okamžiku Události, jaká bude role tachyonových komor? Cobra: Tachyonové komory, které jsme nainstalovali na povrch planety, povedou velmi silné energie a ve skutečnosti uzemní mnoho tachyonové energie pro celou planetu. A to pomůže stabilizovat mřížku. Takže v okamžiku Události nedojde k žádným masivním zemětřesením ani drastickým kataklyzmatům. Rhona: Dobře. Jelikož jsme nyní stále ve stejné karanténní situaci, tachyonové komory stále nefungují na svůj nejvyšší potenciál. Můžete nám říci více o aktualizaci nebo změnách tachyonových komor po Události? Budou pracovat na svůj plný potenciál? Cobra: Budou modernizovány nejprve energeticky a po určitém okamžiku dají plejádské týmy majitelům tachyonových komor pokyny, jak komory vylepšit, a také obdrží technologické vylepšení v určitém okamžiku po Události. Rhona: Dobře. Děkuji za tu první část. Pojďme tedy k další části, která je o něco delší – Jak fungují léčebná sezení. Každá tachyonová komora, kterou aktivujete, je kvantově spojena s červí dírou, která je vytvořena pomocí tachyonizovaného krystalu obíhajícího ve výzkumném satelitu Genesis II na úrovni závoje za účelem vytvoření průchodu pro tachyonovou energii, červí díra je charakterizována dvěma konci. Jedním z nich je tachyonová komora. A všichni se ptáme, kde je, prosím, druhý konec? Cobra: Dobře. Jeden bod je tachyonová komora. A druhým bodem je vesmírná stanice Genesis II, která je za závojem. Takže tato červí díra spojuje zdroj tachyonů v krystalu Genesis II a tachyonovou komoru. Rhona: Dobře. Můžete nám říct trochu více o tom, jak to funguje? To spojení. Cobra: Funguje prostřednictvím kvantového zapletení. Takže tachyony, které jsou na satelitu Genesis II, jsou kvantově zapleteny s tachyony, které jsou v tachyonové komoře. A to vytváří určité spojení, díky kterému mohou tachyony volně proudit bez ohledu na závoj. Rhona: Dobře. Rádi bychom se také dozvěděli trochu více o galaktických týmech, které spravují tachyonové komory. Jaká je funkce Plejáďanů během sezení tachyonové komory? Cobra: Dobře. Každá tachyonová komora má plejádský tým určený této komoře a zatímco v komoře probíhá léčebné sezení, tito Plejáďané pomáhají s léčivými energiemi a vyrovnávají energie prostřednictvím svých vlastních kvantových technologií. Promítají určité energie přes červí díru do tachyonové komory a napomáhají léčebnému procesu probíhajícímu v komoře. Rhona: Dobře. Mohou existovat další bytosti, které doprovázejí sezení v tachyonové komoře? Cobra: Ano. Někdy se účastní i jiné rasy, jako jsou Síriani nebo pozitivní Androméďani. A mnohokrát jsou zde i andělské bytosti, které pomáhají v procesu léčení. Rhona: Dobře. Jsou bytosti, které se podílejí na péči o tachyonovou komoru, mimo matrix? Cobra: Jsou mimo matrix a promítají energie do matrixu. Rhona: Dobře. Někteří lidé vidí a cítí bytosti, které na nich během sezení pracují, a mohou mít bolestivý, docela bolestivý smyslový zážitek, jako když se vaše tělo fyzicky pohybuje. Můžete vysvětlit, jak to dělají? Cobra: Dobře. Léčivé týmy posílají silné energie tělem a energetickým polem. A někdy to vytváří detoxikační proces, který může být mírně bolestivý, protože toxiny opouštějí tělo. A poté může dojít k silnému uzdravení. Takže můžete někdy zažít docela intenzivní zážitek, když ležíte v komoře. Ne vždy, ale někdy to může být docela intenzivní. Rhona: To ano. Když se aktivuje tachyonová komora, vytvoří se vortex. A andělská bytost se ukotví v místě tachyonové komory. Jaká je role této andělské bytosti? Cobra: Tato andělská bytost je skutečným strážcem a správcem energií komorového vortexu. A řídí energie proudící tachyonovou komorou a stará se o to, aby vše probíhalo co nejharmoničtěji a co nejpozitivněji. Rhona: Dobře. Můžeme říci, že tachyonové komory mají dvě hlavní funkce. Ve skutečnosti se vytvořený energetický kanál nikdy nezastaví. Máme tedy energetickou léčbu pro člověka a působení, které má také vliv na planetu. Můžete nám říci více o působení na planetu, o světelné mřížce? Cobra: Dobře. Kdykoli probíhá aktivní léčebné sezení, energie proudí primárně pro osobu, která se léčí, a kdykoli neprobíhají žádná léčebná sezení, komora funguje jako energetický kanál pro energie, které jdou přímo do planetární energetické sítě a pomáhají stabilizovat a harmonizovat energetickou mřížku, cokoli je v danou chvíli potřeba. Rhona: Dobře. Děkuju. A kromě toho má komora kolem sebe energetický poloměr asi 30 až 40 kilometrů. Co se na tomto poli děje v okolí? Cobra: To je velikost energetického vortexu kolem komory. A uvnitř toho energetického vortexu je silná energie, která vše harmonizuje a pročišťuje. Rhona: To je dobré pro okolí. Pojďme k energetické léčbě pro lidi. Léčba začíná, jakmile si člověk lehne pod pyramidu, a existuje mnoho faktorů, které vstupují do hry během sezení v tachyonové komoře, jako je náš emoční stav v daném okamžiku nebo svobodná vůle nebo vědomí, a také astrální vliv, konjunkce atd., obecně řečeno. Tachyony neléčí. Jejich cílem je poskytnout tělu potřebnou energii, aby se samo uzdravilo. Tachyonová energie je prostě přirozeným katalyzátorem tohoto samoléčebného procesu. Nebo by se dalo říci, že to není tachyonová energie, která na nás působí, ale je to energie našeho vlastního těla, která se bude synergizovat s informacemi naší původní esence, která se nachází v tachyonové energii. Naše energetická těla jsou dynamizována touto tachyonovou energií a naše vibrační frekvence se výrazně zvyšuje, abychom umožnili transmutaci nízkých frekvencí s informací o frekvenci našeho původu, práce pokračuje tři nebo čtyři dny po sezení, kdy se naše vibrační frekvence mění dolů v tomto období, kousek po kousku. Co si myslíte o tomto zjednodušeném popisu? Cobra: Musíte použít vlastní vedení, zda je to pravda nebo ne. Musíte jít dovnitř a cítit své spojení se Zdrojem a zjistit, zda je to pravda. Rhona: Dobře. Můžete vysvětlit, co je podstata původu? Cobra: Nemohu to vysvětlit, protože to je termín, který nepoužívám, takže nevím, co tím autor myslel. Rhona: Aha, takže jaký výraz používáte? Cobra: Pro co? Rhona: Pro návrat ke svému původu, kdo jsi? Cobra: Vaše vyšší já, vaše duše, myslím… Rhona: Vaše vyšší já. Dobře. Cobra: To bylo vysvětleno tolikrát. Nemyslím si, že je nutné odpovídat Rhona: Dobře. Někteří lidé mají pocit, že práce začíná tři nebo čtyři dny před sezením, nebo… dokonce někteří lidé říkali déle. Můžete vysvětlit, proč mají pocit, že práce začíná před sezením? Cobra: Dobře. Jakmile osoba učiní záměr jít do komory na léčebné sezení, týmy Světla již zahájí práci na přípravě člověka na léčebné sezení a komora na získání správné kombinace energií pro léčebné sezení. Rhona: Dobře. Takže mluvíme-li o různých energetických tělech podle vašeho diagramu, se sedmi rovinami stvoření, z nichž každá je rozdělena do sedmi podrovin, to je 49 podrovin od nejhustší fyzické roviny po nejvyšší božskou rovinu. Abychom to rozdělili na dvě části, je tu první nižší část z nejhustší fyzické roviny do nižší mentální roviny, kde se negativita může připojit, jako úrovně pod vlivem a regulací matrixových kontrolorů, a druhá vyšší část z vyšší mentální úrovně do božské úrovně, kde jsme na nejsvětelnějších úrovních, kde se žádná negativita nemůže připojit. Souhlasíte s tímto rozlišením mezi nižšími rovinami, které mohou být manipulovány temnými silami, a vyššími rovinami, které nemohou? Cobra: Ano. Souhlasím. Rhona: Skvělé. Můžete vysvětlit energetickou práci tachyonové komory pro nižší roviny? Cobra: Dobře. Co dělají tachyony – proudí nižšími úrovněmi fyzickým tělem, éterickým tělem, astrálním tělem, mentálním tělem a vše harmonizují a slaďují. Snižují množství primární anomálie a zvyšují množství světla v těchto tělech. Rhona: A pro vyšší úrovně? Cobra: Ve skutečnosti také protékají těmi vyššími těly, tělem duše a vyššími těly a vyššími dimenzemi esence duše. A také tam zvyšují světlo a ve skutečnosti upevňují spojení mezi duší a osobností. Rhona: Můžete vysvětlit, jak funguje tachyonová energie s Ego trojúhelníkem, Atma, Buddhi, Manas? Cobra: Dobře. Ve skutečnosti to, co dělají tachyony – aktivují permanentní atomy na těch vyšších rovinách a prostřednictvím aktivace permanentních atomů zvyšují něco, co bych popsal jako rychlost vzestupu. Projevují více energie božské vůle pro vzestup. Takže ve skutečnosti urychlují proces vzestupu. Rhona: Dobře. Jak tedy mezi našimi minulými životy a současností, když žijeme v matrixu, ovlivňují negativní vzpomínky naše energetická těla? Cobra: Každá vzpomínka, každá událost, která nebyla zcela vyčištěna, vytváří podpisový otisk do energetických těl. A některé z těchto otisků se mezi inkarnacemi nevyčistí a přejdou do další inkarnace. Takže zatímco žijeme tady v této inkarnaci, teď tu nějaké ty otisky stále jsou. A jedna část procesu hojení v komoře je vyčistit tyto otisky. Rhona: A nyní obecněji – všichni lidé, kteří provádějí sezení v tachyonových komorách, vyzařují energii do svého okolí, tachyonovou energii, a do kolektivního vědomí, můžete nám tento proces vysvětlit? Cobra: Je to velmi jednoduché. Lidé, kteří byli v komoře, obdrželi určité množství tachyonové energie a začnou určité množství této tachyonové energie vyzařovat do svého okolí. Rhona: Jaká energetická práce se odehrává mezi dvěma lidmi, kteří spolu absolvují sezení? Například rodič a dítě nebo pár či přátelé. Cobra: Jejich energetické pole se harmonizuje a můžeme očekávat, že se harmonizuje i jejich vztah. Rhona: Dobře. Takže je to pozitivní. Cobra: Ano. Rhona: Jak mohou tachyonové komory pomoci člověku, který právě zemřel, pomoci jeho duši dostat se do jiných rovin? Vkládáme pouze fotografie lidí a bohužel, dokud je stále karanténa, umístění obrázku zesnulého do komory je nevytáhne z matrixu. Souhlasíte s tím? Cobra: Dobře, vlastně [to] může pomoci přechodu zesnulé osoby do světla. Osobě se nepodaří zcela uniknout matrixu, ale může uniknout před zajetím temnými silami na éterické rovině a nižší astrální rovině. A to může člověku pomoci dostat se do oblasti, kde je na astrální rovině relativně klidné a mírumilovné prostředí. Rhona: A můžete nám říci o výhodách tohoto pro sezení pro těhotnou ženu a dítě? Cobra: Ano. Ve skutečnosti to může matce pomoci usnadnit proces těhotenství a také to může pomoci dítěti v harmoničtějším ukotvení do fyzického těla. Rhona: Dobře. Takže to může pomoci s porodem? Cobra: Ano. S celým procesem. Rhona: Skvělé. Proč je užitečné provádět sezení v tachyonové komoře v kojeneckém stadiu až do věku 12 let? Cobra: V každém věku se mohou vyskytnout určité výzvy a určité vývojové výzvy a tachyonová komora je pomáhá omezit a harmonizovat proces. Rhona: Dobře. Doporučujete 3 až 6 sezení. Jak se práce vyvíjí v průběhu sezení? Cobra: To je jen obecný odhad, protože to není pro lidi praktické očekávat, že budete mít stále více a více sezení, s výjimkou určitých případů. Ale řekl bych, že pokud přicházíte pravidelně, můžete mít v tachyonové komoře trvalejší a delší účinky. Rhona: A v následujících měsících? Cobra: Totéž. Rhona: Tachyonová komora není kouzelná hůlka ani horská dráha. Můžete se vyjádřit k tomu, že je důležité pracovat denně s vědomím? Cobra: Dobře. Tachyonová komora je jen nástroj, který vám může pomoci ve vašem vlastním procesu, ale vaše vlastní rozhodnutí je stále klíčové. Pokud tedy nebudete aktivně asistovat v procesu uzdravování, ať už vám komora pomůže vyléčit cokoli, můžete to svými činy a svými rozhodnutími znovu rušit. Pokud tedy budete spolupracovat s komorou, může to mít docela magické výsledky. Pokud pracujete proti léčivé energii komory, zničíte tyto výsledky. Rhona: Dobře. Někteří lidé během sezení nic necítí. Jak je můžete ujistit, že práce stále probíhá? Cobra: Není podmínkou, že k vykonávané práci musíte něco cítit. Někdy se práce provádí na podvědomé úrovni. Někdy se provádí na buněčné úrovni. Ne vždy to přináší viditelné účinky, ale pokud používáte komoru dostatečně dlouho, určitě zaznamenáte rozdíl, zaznamenáte změnu. Rhona: A jakou radu můžete dát, abyste ze sezení vytěžili maximum? Cobra: Za prvé, nemějte žádná očekávání ani předpojaté představy, jak by sezení mělo vypadat, buďte otevření a uvolnění, jak je to jen možné, a prostě se procesu poddejte. Rhona: Ano. A v kontextu karantény, kterou stále zažíváme, je možné, aby naše jemnohmotná těla překročila závoj během sezení v tachyonové komoře? Cobra: Ve skutečnosti je to možné. Můžete mít mimotělní projekci do mateřských lodí. Někteří lidé to zažili, protože vytváříme určitý, řekl bych kvantový přenos mezi komorou a mateřskými loděmi, které jsou nahoře, a určité věci se mohou stát. Rhona: Dobře. Nedávno jsme ve Francii viděli explozi v počtu tachyonových komor. Existuje souvislost s klíčovou rolí Francie v globálním osvobození? Cobra: Ano, samozřejmě. S Francií, a především s Vortexem Bohyně v Paříži, se energeticky pracuje hodně. A to samozřejmě pomohlo vytvořit tento velmi silný zájem o tachyonové komory ve Francii, protože Francie je jednou z mála klíčových zemí pro proces planetárního osvobození. Rhona: Dobře, skvělé. Můžeme se podívat na aktuální situaci s virem C**id. Může léčba tachyonovou komorou transmutovat informaci o RNA va*cín a eliminovat toxicitu sloučenin va*cíny? Cobra: Řekl bych, že tachyonové komory snižují škodlivé vedlejší účinky všeho, co se děje s lidským tělem. Nemění chemické složení těla, ale energie tachyonů harmonizuje tok energie tělem. Harmonizuje čakrový systém. Harmonizuje imunitní systém, který se pak s celou situací vypořádá co nejefektivněji. Rhona: Dobře. Va*cína tedy člověka energeticky blokuje. Va*cíny ovlivňují spojení mezi vyšším já a lidskou osobností. Jak může tachyonová komora pomoci tomuto problému? Cobra: Neexistuje nic, co by skutečně přerušilo vaše spojení s vaším vyšším já, bez spojení s vaším vyšším já byste zemřeli. Takže vždy existuje určité množství spojení a tachyonová komora toto spojení jednoduše rozšiřuje, harmonizuje vás s tímto spojením. Rhona: Máte čas na pár dalších otázek? Cobra: Dobře. Rhona: Je spousta informací a věřte mi, že se mě lidé neustále ptají na Med Bed a někteří lidé říkají, že stále existují a používá je pozitivní armáda. Je to možné před Událostí? Cobra: Znovu řeknu, že lékařské postele nebudou před Událostí dostupné povrchové populaci. Rhona: Ano. Jako předtím. Jaký je tedy rozdíl mezi Med Bed a tachyonovou komorou? Cobra: Jsou to samozřejmě dvě různé technologie. Med Beds jsou vlastně zařízení, která přeskupují atomovou strukturu fyzického těla. A mohou tímto léčit orgány, mohou přestavět orgány. Mohou lidem narůst chybějící končetiny. Zatímco tachyonové komory jsou více multidimenzionální. Pracují na všech úrovních stvoření najednou. Rhona: Různé úrovně, to ano. Takže se dostáváme ke konci našeho rozhovoru. Máte nějaký konkrétní vzkaz pro povrchové obyvatelstvo planety v této těžké době? Cobra: Ano, určitě. V tomto bodě je velmi důležité držet Světlo, ukotvit Světlo, ve svém vlastním Světle, ve svém vlastním těle, ve svém vlastním energetickém poli a kolem sebe. A také, abychom použili zdravý rozum, jsme v období šílenství konce času, příliš se na to nesoustřeďte. Používejte zdravý rozum. Rhona: Ano. Cobra: Zdravý rozum je velmi důležitý. Rhona: Ano. Velmi vám děkuji, Cobro, že jste si udělal čas na zodpovězení všech těchto otázek, protože tyto informace jsou skutečně velkou pomocí. Ráda bych poděkovala Gwen z Plejádské zahrady v Bretani a Ericovi, který to celé pomohl nahrát. A kdo ví, třeba se brzy uvidíme. Cobra: Dobře.------------Tachyonová komora v ČR, Český Krumlov: https://tachyonchamber.net/ e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloaka8b4f5b49322efed5704be6d8033be24').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addya8b4f5b49322efed5704be6d8033be24 = 'info' + '@'; addya8b4f5b49322efed5704be6d8033be24 = addya8b4f5b49322efed5704be6d8033be24 + 'tachyonchamber' + '.' + 'net'; var addy_texta8b4f5b49322efed5704be6d8033be24 = 'info' + '@' + 'tachyonchamber' + '.' + 'net';document.getElementById('cloaka8b4f5b49322efed5704be6d8033be24').innerHTML += ''+addy_texta8b4f5b49322efed5704be6d8033be24+''; mobil: +420 721 812 835 )
Toltécká tradice je úžasná cesta, cesta, na níž najdete sami sebe a získáte příležitost přetvořit svůj život. Je průvodcem a návodem k tomu, jak prožít život s pocitem bezmezné svobody. Naučí vás, jak v životě dosáhnout hlubokých změn. Pomůže vám rozpomenout se na vaši schopnost vytvořit cokoli a kdykoli budete chtít. Kdo jsou vlastně Toltékové, v co věří a jaké poselství předávají světu? Toltécká tradice vychází z jižního Mexika, kde se kolem roku 900 tito lidé, říkající si toltékové, začali rozvíjet. Toltécká kultura byla nejen nejdůležitějším kulturním a duchovním proudem středoamerické civilizace, ale dlouho před příchodem Evropanů na americký kontinent byla synonymem moudrosti, duchovního rozvoje a morální ctnosti. Rozvíjeli se však nejen na poli myšlení či duchovna, ale byli i výborní stavitelé či řemeslníci. Své životy, respektive způsob, kterým žili, považovali za umění. Toltécká cesta tedy není považována za sektu, či druh náboženství. Přesněji řečeno, Toltécká cesta je samotným způsobem života. Hlavní základnou Toltéků bylo město Teotihuacán. Poté, co bylo Toltéky dobyto, začalo se zde postupně utvářet celé společenství Toltéků. Tito si mezi sebou předávali a uchovávali vědění a moudrost předků. Okolí pak byli známi „jako ženy a muži poznání“. Toltékové nebyli svébytným etnikem jako např. Mayové. Podle tradice definuje slovo Toltékové skupinu lidí z řady kmenů, kteří dosáhli vysoké úrovně duchovního osvícení. Jejich vyšší stav vědomí umožnil, že mohli žít na posvátném místě v Teotihuacánu. Teotihuacán je energeticky velice významné místo, stejně jako např. pyramidy. Uvnitř tohoto místa je zaznamenána historie a moudrost národů. Jsou zde uloženy nejrůznější informace, které se ovšem vyjeví jen těm, kteří jsou schopni dané informace rozluštit, vnímat a pochopit. Toltékové toto umění ovládali. Setkávali se zde proto jako „mistři a žáci“. Teotihuacán byl v podstatě postaven za účelem uzdravení lidí. Na tomto místě se mohli lidé „probudit ze snu“ a osvobodit se od strachu. Taková svoboda obnovuje znalost, že lidé jsou božské podstaty, že jsou to bohové. Odtud i název Teotihuacán, což doslova znamená „místo, kde se lidé stávají bohy“. Tonal a Nagual „Svět je tajemství. Tohle nač se díváš, není všechno, co svět je. Svět je mnohem, mnohem víc, vlastně je nekonečný“. Toltéci tvrdí, že má každá lidská bytost dvě stránky, dvě oddělená jsoucna, dva protějšky, které spolu začínají spolupracovat v okamžiku narození. Jeden nazývají Tonal a druhý Nagual. Učení o Tonalu a Nagualu je v intelektuální rovině celkem prosté, ve své podstatě je však naprosto zničující. Od učedníka vyžaduje, aby již měl nastřádáno určité množství osobní síly, jinak pro něj tyto pojmy budou pouze intelektuální hrou se slovy. Pokud již jistou osobní sílu má, může „dohlédnout“ za pojmy, může obsah těchto pojmů přímo zažít, může být svědkem, což je také jediný způsob, jak se přesvědčit o jejich skutečném významu a docenit absolutnost tohoto poznání. Poznání totiž není pro Toltéky něco, co vychází z říše slov. Poznání je velmi zvláštní záležitost, zejména pro bojovníka, tedy člověka oddaného poznání. Pro bojovníka je poznání něco, co přichází naráz, co ho zcela pohltí. TONAL – OSTRŮVEK V NEKONEČNÉM MOŘI NAGUALU: Toltékové hovoří o tonalu také jako o pravé straně, normálním vědomí, tomto světě, tom, co je známé nebo také o první pozornosti. Průměrný člověk by zřejmě použil ekvivalent skutečnost, realita, racionalita, zdravý rozum. Tonal je všechno, co známe. A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říct, že tonal je všechno s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tonal začíná narozením a končí smrtí. Tonal je všechno, co jsme. Tonal je vědomí já, s nímž žijeme a konáme v každodenním světě. Všechno, co můžeme označit slovem je tonal. Tonal je svět, jak jej popisujeme. Je to nástroj, který nám umožňuje průchod světem. Rozhlédněte se pozorně kolem sebe. Vše, co vidíte, je váš tonal. Věci, které vidíte, jsou váš tonal. Emoce, které při tom máte, jsou váš tonal. To, jak vnímáte ostatní lidi, je váš tonal. Energie vesmíru existuje sama o sobě. To, jak ji interpretujeme, je dílem našeho tonalu, proto vše, čeho jsme svědky, je zrcadlem našeho osobního tonalu, našeho popisu, naší interpretace. To mají Toltékové na mysli, když říkají, že tonal zrcadlí sám sebe. Tonal je náš popis světa, je to předsudek a zároveň je to naše já ve smyslu ega. Toto je velmi důležité. Tonal je „realita“ a zároveň je to naše já, naše individualita. Každý z nás má tedy svůj osobní tonal a pro nás všechny je tu ještě i kolektivní tonal v každý daný okamžik a tomu se říká tonal doby. Tonal doby je to, co nás činí stejné. Je to jídelní lístek, ze kterého si vybíráme, co se stane součástí našeho inventáře, co zaplní ostrůvek našeho tonalu. Různé doby mají různé tonaly. To, jak vnímáme naši historii, je pouze odrazem našeho tonalu. Je to viděno pouze skrze brýle tonalu naší doby. O naší minulosti to vypovídá málo, proto jsou některé historické události, některé dochované spisy či některé stavby velmi obtížně pochopitelné. Prostě byly součástí jiného tonalu doby. NAGUAL – NEKONEČNÉ MOŘE, KTERÉHO MŮŽEŠ BÝT POUZE SVĚDKEM: Nagual je ta naše část, kterou se vůbec nezabýváme. Toltékové ji také nazývají vědomím levé strany, druhým světem, neznámem, druhou pozorností nebo také nekonečnem, duchem, absolutnem. Nagual je ta naše část, pro kterou nemáme popis, pro kterou nemáme slova ani jména ani pocity, ta část, o níž většinu života vůbec nevíme. Vzhledem k tomu, že náš svět vytváříme popisem, tak vše, pro co nemáme popis, v našem světě nemůže existovat. Je to tak nějak „za tím světem“. Je to za bariérou našeho popisu. Nagual není mysl, duše, lidské myšlenky, stav milosti, nebe, čistý intelekt, energie, psychika, vitální síla, nesmrtelnost, životní princip, bůh. Nagual není zkušenost ani intuice ani vědomí. Tohle všechno jsou jen položky na ostrově tonalu. Naproti tomu nagual je jenom působení, účinek. Nagual je tam, kde se vznáší síla. To je také jediný způsob, jak ho naznačit. Vzhledem k jeho účinkům by se nagual dal asi nejlépe pochopit v souvislosti se sílou… Ontogeneze člověka z hlediska Nagualu a Tonalu Od chvíle kdy se narodíme cítíme, že v sobě máme dvě části. V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však cítíme, že k tomu, co máme potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí, a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se nám tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě druhá část, abychom mohli být úplní. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, začínáme vytvářet dvojice. Cítíme, že máme dvě stránky, jenomže si je představujeme v podmínkách tonalu. Říkáme, že máme dvě části, duši a tělo. Mysl a hmotu. Dobro a zlo. Boha a ďábla. Ale nikdy si neuvědomíme, že všechny tyhle věci jsou na ostrově. Necháme se unést a ve svém bláznovství věříme sami sobě, že nám to dokonale dává smysl. Celá bytost však obsahuje tonal i nagual. To je celistvost člověka. Prostřednictvím nagualu jsme spojeni s celým vesmírem – my jsme celý vesmír! Prostřednictvím našeho tonalu jsme spojeni s „realitou“, my jsme realita! Obzor vnímání dítěte je nezatížen interpretací a dítě je svědkem esence. Své „zorné pole“ však začíná brzo zevnitř vybarvovat. Začíná hrubě obtahovat zaostřeným zrakem základní tvary. Je fascinováno liniemi světa, donekonečna je obtahuje svým pohledem. Základní „vektory“ a povrchy pak začne vybarvovat, dává jim stíny a hloubku. Učí se třírozměrnému prostoru. Dítě se bojí tmy a temných koutů. Tma je pro dítě do celkem pozdního věku (velmi individuální) vstupní branou do nagualu, do neznáma. Postupně to vyřeší rozum tak, že začne domýšlet, jak by asi mohl vypadat temný kout, kdyby byl osvětlen. Také (pro všechny případy) vytvoří položku inventáře – tma, neznámo, tajemno. Když na něco takového poté narazí, říká si něco ve stylu: „To je přece neznámo, to já moc dobře znám. Žádná novinka“. Existuje tedy určité období v životě člověka, kdy se zapojuje kruh tonalu, ale kruh nagualu ještě není zcela vyřazen. Jedná se o několik let v životě dítěte, kdy je dítě jednou nohou v nagualu a druhou již v tonalu. Toto období žije dítě v magickém a fantaskním světě, o který postupně přichází, až mu zůstane jen mlhavá vzpomínka na něco, co nedokáže blíže popsat. Je to jako pocit, fyzický pocit, že svět byl v dětství tak nějak jiný. Byl víc, než je teď. Podle tonalu naší doby, když dítě vnímá něco, co dospělý ne, tak prostě fantazíruje nebo si vymýšlí. Neuvědomujeme si, že popis světa není u dítěte ještě plně vyvinut, a proto může být svědkem pozoruhodných skutečností, které jsou nám skryty. Jsou mimo ostrov našeho tonalu. Dítěti tento ostrov pomáháme vytvořit tím, že řekneme: „bubáci nejsou, vymýšlí si jenom špatné holčičky…“ „Když se narodíme, jsme prý všichni lehcí. Teprve později začneme být připoutáni k zemi a fixováni. Sami to ze sebe uděláme“. )
„Já jsem ona, která je přirozenou matkou všech věcí, paní a vládkyní všech přírodních sil, prvních potomků světů, hlavou božských sil, královnou všeho, co je v pekle, paní těch, kdo žijí v nebi, zjevená sama a pod jedinou podobou všech bohů a bohyň. Podle mé vůle je nakládáno s planetami na obloze, užitečnými větry moří a žalostným tichem pekla. Moje jméno, moje božství je uctíváno na celém světě, rozmanitými způsoby, různými zvyky a pod mnoha jmény. Frýzové, první ze všech lidí, mi říkají matka bohů Pessinus, Athéňané, kteří vyrostli z vlastní půdy, mě nazývají kekropskou Minervou, Kypřané, obklopení mořem, mají pro mě jméno paphonská Venuše, Kréťané, kteří nosí šípy, mi říkají dictynská Diana, pro Sicilany hovořící třemi jazyky jsem ďábelská Proserpina, Eleuzané mě nazývají svou starou bohyní Ceres. Někteří mi dávají jméno Juno, jiní Bellona, další Hekaté, jiní Ramnusie a v zásadě jak Etiopané, kteří sídlí na východě a jsou osvětlováni paprsky slunce, tak Egypťané, kteří vynikají ve všech druzích starého umění a mají ve zvyku uctívat mě vlastními obřady, mě nazývají mým pravým jménem, královna Isis“. Základní charakteristikou postavy Velké Bohyně je její ambivalentní charakter. Na jedné straně je dárkyní života a na druhé straně je její odvrácená tvář Bohyně Smrti. Tato její povaha se v našich zeměpisných šířkách dochovala pouze do starověku, středověk s jeho křesťanskou zvěstí, její podobu rozdělil a strašnější podobu odkázal do oblasti pekel, zatímco vyzdvihl pouze její mateřskou část. Velká Bohyně a její aspekty Velká Matka nebo také Matka Země je klasická postava všech panteonů, ve kterých zaujímá místo bohyně plodnosti, která je spojována se zemí, jako matkou, z níž vše pochází. Až pozdější vývoj jí transformoval na Bohyni rostlinstva a úrody a její mateřský aspekt pomalu vymizel (v Řecku je to vyjádřeno Gaiou, kterou v uctívání nahradila Démétér). Dobrá podoba Velké Bohyně je spojena s životem, narozením, zdravím a růstem bohatství, v této podobě může být nazývána dobrou Sudičkou (Štěstěnou), Matkou Zemí, Bohyní plodnosti aj. Její „hrozivá“ podoba potřebuje hlubší vysvětlení. Její supí a vražedná podoba skutečně nahání hrůzu, ale přesto není strašná sama o sobě, ve skutečnosti v sobě skrývá určitou naději. Symboly, které jsou totiž s touto představou spojeny ukazují na odvrácenou stranu smrti, kde se skrývá zárodek nového života. Zobrazení Bohyně Smrti v sobě většinou skrývá i aspekty mateřské, totiž prsy plné mléka a symboly ženské dělohy. V jejím aspektu smrti je tou stejnou Sudičkou (Osudem, Sudbou), která dává život, ovlivňuje jeho délku a bere si ho zpět, když přijde čas. Dříve si byli lidé vědomi propojenosti života a smrti. Smrt chápali nejen jako součást života, ale také jako určitý katalyzátor života nového. Proto je také ve většině mytologií vegetativní cyklus přímo spojen se smrtí a zmrtvýchvstáním boha vegetace. Velká Bohyně je onou postavou, která je v této události přímo zainteresována (ne vždy jako samostatné božstvo vegetace, spíše jako jakýsi element, skrze nějž se vše odehrává). Její podoba se většinou jakýmsi zrcadlovým způsobem rozdvojuje na „horní a dolní svět“, kdy je jak bohyní plodnosti světa lidí, tak i bohyní podsvětí říše mrtvých. Vše se transformuje skrze Velkou Bohyni. • Lunární aspekt – Spojitost ženy a Měsíce je lidstvu známa již od paleolitu. Tři fáze Měsíce jsou opět symbolicky zrcadleny ve třech podobách ženských božstev: panna, matka, stařena, která se opět cyklicky omlazuje. Tento cyklus je následně spojen s již výše zmíněnou symbolikou života a smrti, kdy Bohyně, stejně jako Měsíc, je plodící, usmrcující a transformující: představujíce tak růst, zánik a obnovení. Dárci života jsou v této symbolice též vládci smrti. Život na zemi je neustálá rytmická proměna mezi tvořením a destrukcí, narozením a smrtí. Kategorie života a smrti se netýká pouze fyzického světa, uvědomění je nutné především na úrovni duchovní. Podsvětí představuje samo nevědomí a vzkříšení pak nalezení celosti své duše, self, při poznání odvrácené strany svého já, Velké Bohyně Smrti, svého stínu. • Aspekt vody – Nevědomí je symbolizováno vodou, a to je také další aspekt bohyně. Pravodstvo, symbolické nevědomí a počáteční chaos, to vše je Velká Bohyně. Voda je také dárcem života, stejně jako aspekt plodnosti, který je Velké Bohyni vlastní. Regenerace začíná ve chvíli smrti skrze tělo bohyně v její děloze. Aspekt vody byl v Bohyni zřejmě tím nejprvotnějším. I v mýtech je prvotní Matka představována vodním živlem, pravděpodobná je souvislost s vodním prostředím prenatálního stádia našeho života, které se odehrává v prvotním plodovém „moři“. Matka Země přišla až s neolitickou revolucí. Velká Bohyně nakonec symbolizuje samu přírodu. Její podstata je čistě imanentní, narozdíl od transcendentních bohů patriarchálního řádu. Velká Bohyně nám neukazuje, jací máme být, ukazuje nám jen, jací jsme. Jsme smrtelné tělo, které podstupuje zkázu a skrze které se může zrodit nový život. Jsme ale také duchovní bytosti, které při poznání sami sebe dojdou k uchopení self v jeho celosti. „Kdo spatří druhou polovinu Sebe sama, spatří Pravdu“. A tato celost nás mimo jiné spojuje s dávnou minulostí lidstva, zasutou v našem nevědomí a čekající na paprsek světla. Magie a moudrost Velké Bohyně Velká Bohyně disponuje magickým poznáním. Je dárkyní této moudrosti nejen ostatním bohům (např. germánská Freya darovala tyto schopnosti Ódinovi), ale i lidem. Tam kde již není uctívána magie pro svou přílišnou temnost, je Bohyně dárkyní moudrosti. S tím také souvisí aspekt Velké Bohyně jako dárkyně řemesel, což ukazuje její spojení s předením, tkaním, metalurgií a hudebními nástroji (například řecká Athéna vynalezla předení a tkaní, flétnu, trumpetu, ale i např. pluh nebo hrábě). Předení samo má i hlubší symboliku ve spojení s osudem, jehož délku určuje právě Velká Bohyně. Ta je zde zastupována Měsícem (nebo ho zastupuje?), který, jakožto pán všeho živého a spolehlivý průvodce mrtvých „utkal“ všechny osudy. Moiry, spřádající sítě osudů, jsou měsíčními božstvy. Velká Bohyně také vystupuje v podobě Paní zvířat, obklopená divokými zvířaty jako jejich paní a velitelka, a také matka. Tato bohyně byla Paní hor, kamenů, vod, lesů a zvířat, což ji představuje jako vtělení mystické síly a plodnosti divoké přírody. Jako vlastník studní, pramínků a léčivých vod byla dárcem zdraví. V prehistorii se zjevovala jako pták, ptačí žena. Byla pravděpodobně považována za předka klanu nebo rodiny a uctívána v domácích svatyních. To, že byla domácím božstvem dokládají nálezy na Maltě, v centrální Sibiři, kde byly nalezeny figurky Ptačí Bohyně podél hran kruhových obydlí z mamutích kostí. Jako Paní Hor byla uctívána na vrcholcích kopců. Tato bohyně se také objevuje v podobě jelena a medvěda. Bohyně Nammu „První z Matek“ Nammu je sumerská bohyně identifikovaná s prvotním vodstvem plodivé síly, jedna z mnoha bohyň matek. V seznamech bohů se objevuje od 26.st.př.Kr. jako „velká paní ve vlnách vod“. Nammu byla klasickou ukázkou Velké Bohyně vodního živlu, která ke své plodivé síle nepotřebovala mužský princip a sama „zrodila první pár, Nebe (An) a Zemi (Ki), ztělesňující princip mužský a ženský“. Ti se pak spojili v „posvátném sňatku“ (hieros gamos) a zplodili Enlila, boha ovzduší. Ten pak své rodiče rozdělil a oddělil tím nebe od země, čímž ustanovil uspořádání vesmíru. Nammu tedy v sumerské mytologii představuje prvotní látku, vodu, jeden ze základních živlů, a Dárkyni Života, která sahá až hluboko do paleolitu a provází lidstvo již od nepaměti. Co je ovšem nového na sumerské, potažmo akkadské mytologii? Je tu již přítomen prvek patriarchálního smýšlení, který z Velké Bohyně dělá prvotní látku světa, kterému ovšem až bůh mužského principu ustanovuje řád a vládne mu. Proto také je prvotní stvoření této bohyně zatlačeno do pozadí ustanovujícím rozdělením Nebe od Země, provedené Enlilem, čímž se prvotní, nerozdělené, tudíž nevědomé, rozdělilo a uvědomilo si sebe sama ve své jinakosti. Enlil je tedy skutečný vládce, který z chaosu dělá řád. A Velká Bohyně je jím zatlačována do pozadí, kde figuruje jako něco původního, ale natolik vzdáleného, že již do „současného“ světa nezasahuje. Je redukována na původní matérii, odsunuta hluboko do nevědomí, kde si ovšem podržela své původní atributy moci, svůj tvůrčí potenciál, jímž ovlivňuje skrze nevědomé afekty vědomou část mysli. )
Historie Maorů se začala psát před více než tisíci lety, když jejich předkové připluli do vzdálené země dnes známé jako Nový Zéland. Ani na těchto dalekých ostrovech však jejich kultura dlouho nevzkvétala bez povšimnutí. V 17. století došlo k prvnímu setkání s Evropany a v průběhu 19. století začali na Nový Zéland pronikat evropští osadníci. S jejich příchodem se změnila nejen podoba novozélandské krajiny, ale především způsob života původních obyvatel. Evropané přicházeli do jejich země ve stále hojnějším počtu a brzy začali maorskou populaci převyšovat. Maorové se tak stali menšinou ve své vlastní zemi a ocitli se v nezáviděníhodné situaci. Jednotlivé kmeny ztratily území obrovské rozlohy, došlo k řadě krvavých konfliktů a maorská kultura byla úmyslně utiskována. V současné době sice Maorové patří mezi jedny z nejlépe integrovaných domorodých obyvatel, ale i oni se museli a stále musí vyrovnávat s negativními dopady kolonizace na jejich kulturu a způsob života. Maorské zvyklosti – Tikanga – a vědomosti – Matauranga – byly vědomě potlačovány, aby Maorové mohli být úspěšně asimilováni. To vedlo až k tomu, že většina obyvatel neznala maorské zvyklosti a tradice, a to včetně Maorů samotných. Až od 70. let 20. století začalo postupně docházet k probuzení zájmu o maorskou kulturu, jejich jazyk a tradice a také k množství protestů, kterými se Maorové hlásili ke svým dřívějším právům a upozorňovali na dávné křivdy, především na ztrátu své půdy. Maorské legendy: Propojení minulosti s přítomností Sami Maorové si svým původem nejsou jisti, neboť ve vyprávění jejich předků se skutečné události prolínají s nadpřirozenými jevy a magií. Existuje řada teorií, které si dokonce pohrávají s myšlenkou, že ke břehům Nového Zélandu jako první dopluli obyvatelé Jižní Ameriky, Egypta, Keltové či Féničané, nebo dokonce potomci Řeků, kteří kdysi dobyli Troju. Dnes již můžeme s jistotou říct, že předkové Maorů byli Polynésané. Stále však nevíme, kdy přesně na Nový Zéland připluli, odkud a v jakém počtu. Výchozím bodem jejich cesty mohl být ostrov Rarotonga, Tahiti, či dokonce Markézy. Ani jedna z těchto teorií však zatím nebyla dokázána. Aby Maorové vysvětlili zatím nevysvětlitelné, včetně svého příchodu do své nové vlasti, vytvořili se rozsáhlý soubor mýtů a legend. Jedna z těchto legend například vypráví o stvoření světa, který vznikl spojením Rangi (Nebe) s Papou (Zemí). Z tohoto spojení se pak narodili další synové, kteří představují jednotlivé části přírody – Tangaroa oceán, ryby a plazy, Tawhiri větry a počasí. Potomci Nebe a Země však neměli dostatek místa mezi těly svých rodičů, a proto své rodiče oddělili a ze Země vytvořili první ženu, Prapannu. Podle další z legend vylovil polobůh Maui Nový Zéland z hlubin oceánu svým kouzelným hákem. Tato legenda není známá jen na Novém Zélandu, ale po celé Polynésii. Je tedy možné, že Maui byl jedním z oněch dávných mořeplavců a objevitelů, kteří kdysi pronikli strastiplnou cestu ke břehům vzdálené země. Jelikož se tehdy jednalo o naprosto nevídaný počin, je možné, že si ho lidé vysvětlili s pomocí magie a kouzel, což by nebylo v té době nic neobvyklého. Snad nejznámější legenda o objevení Nového Zélandu hovoří o polynéském mořeplavci jménem Kupe, který se svou kánoí Mata-hourua zakotvil zřejmě roku 950 n.l. na severovýchodním břehu Severního ostrova. A právě podle této legendy o bájném objeviteli prý Maorové pojmenovali Nový Zéland Aotearoa. Legenda říká, že se Kupe řadu dní a nocí plavil po širém oceánu, ale země byla stále v nedohlednu. Nakonec jeho žena spatřila obrovský bílý mrak a zvolala: „He ao! He ao!“ (mrak, mrak). Kupe pak nasměroval svou kánoi k bílému mraku a brzy bylo jasné, že se na obzoru, skrytá pod bílým mrakem, rýsuje země. Ostatní osazenstvo kánoe pak začalo radostně vykřikovat: „Aotea! Aotea!“. Severní ostrov, u jehož břehů Kupe zakotvil tak začal být znám jako Aotea a později Aotearoa. V současnosti je již Nový Zéland známý jako Země dlouhého bílého mraku, ale název byl kdysi překládán i jako Země dlouhého jasného dne, nebo Dlouhý bílý květ. „Ta Moko“ – maorské tetování spojené s rituály Ta Moko je staré již více jak dva tisíce let a jeho zhotovení se zásadně lišilo od tetování jehlou. V podstatě se jednalo o vyřezávání do kůže, které bylo přímo odvozené od řezby do dřeva. Právo na něj však měli jen náčelníci a výše postavení příslušníci kmene. Aby muž získal na moko nárok, musel nejprve zabít mnoho nepřátel. Teprve tetováním pak získal příslušník vyšší společenské třídy svou pravou tvář a jeho trvalá maska tak vyjadřovala ducha jeho kmene. „Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivě vypadali, každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné“. – Joseph Banks, přírodovědec Tvorba maorského tetování byl velmi zdlouhavý a bolestivý proces, který někdy trval i několik let. K jeho zhotovení bylo zapotřebí dlátek „uhi“, které se vyráběly z kamene, kosti či žraločího zubu, do nichž se klepalo paličkou a do masa se tak vysekávaly zářezy až do hloubky tří milimetrů. Do zářezů se poté zanesla směs sazí a smůly z kmene stromu kauri, která se musela nechat proniknout hluboko do masa, aby bylo viditelné typické namodralé zbarvení. Tvůrcem tetování byl takzvaný „Tohunga-ta-moko“, který byl velmi uznáván a považován. Celý obřad byl Maory považován za posvátný. Aby bylo moko vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny své vousy. Moko bylo dokladem urozenosti a jednotlivé spirály a tvary měly další významy: Vrchol čela – znamenal hodnostLevé a pravé znaky pod očima – značili genealogiiLícní strany – značili, zdali byl muž ženatý, či nikoliProstor mezi nosem, obočím a ústy – byl pro každého jedince individuální Maorové věřili, že useknuté potetované hlavy obsahují duševní energii, a proto si je často schovávali a nazývali je „pakipaki“. Zatímco hlavy neozdobené takzvané „papateas“ bez úcty vyhazovali. Hlavy vlastních náčelníků byly uctívány a ošetřovány proti zničení. V 19. století pak byly zdobené hlavy velkým lákadlem pro evropské mořeplavce. Staly se velmi žádaným suvenýrem. Domorodí obyvatelé tedy za vidinou zisku, většinou v podobě zbraní, změnili svou tradici a tetovali i hlavy zajatých bojovníků, které pak vydávali za hlavy vlastních náčelníků, čímž zvýšili jejich cenu. Tento výměnný obchod trval až do roku 1831, poté byl zakázán. Díky těmto směnným obchodům najdeme mnoho potetovaných Maorských hlav jak v novozélandských, tak i britských muzeích. Tvář tetovaného náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku Maorů. Kulturní koncepce Maorů: Mana, Tapu a Utu Mana v maorské kultuře znamená sílu a prestiž. Mana existuje skoro ve všem a nejvíce jí je v člověku. Každý člověk ji má jinak velkou a je na něm, zda její růst podporuje nebo ne. Snadněji to lze přirovnat k síle vnitřního ducha. Mana v podstatě reprezentuje člověka jako osobnost a sociální status. Dalo by se říct, že když maorské kmeny bojovaly mezi sebou o území a vliv, tak vlastně bojovaly o Manu. Tapu by se dalo přeložit jako zakázané nebo posvátné. Něco, co je Tapu, by nemělo být rušeno, používáno nebo v nějakých případech dokonce vyřknuto. Existují dva druhy Tapu. První typ se vztahuje na jednotlivce a druhý na místo. Pokud byl člověk prohlášen za Tapu, bylo zakázané se ho dotknout nebo se k němu dokonce jen přiblížit. Obecně by se dalo říct, že Tapu je cokoliv, co je v jistém smyslu nadpřirozené a je ve velké blízkosti s Bohy. Utu lze definovat jako pomstu, ale většinou je spojovaný s rovnováhou a harmonií. Většinou se aplikoval v maorské společnosti, aby zachoval jistý řád a pravidla. Podstatou bylo, že vzniklé chyby musely být napraveny a laskavost musela být oplacena. Pokud jsou tedy narušeny vzájemné vztahy, ať už mezi jednotlivci nebo skupinami, Utu je prostředkem, pomocí kterého se dají tyto vzniklé konflikty vyřešit. Posvátná místa Maorů • Národní park Tongariro – Podle maorských tradic je celá centrální část severního ostrova posvátnou půdou tzv. Te Kahui Tupua. Zahrnuje také tři hlavní posvátné vrcholy – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Celý park leží ve vulkanicky činné oblasti, a tak zde na povrch vyvěrají horké prameny, gejzíry, uniká pára a návštěvníci si musí zvyknout i na všudypřítomný zápach síry. Vulkán Tongariro si „zahrál“ i ve filmové trilogii „Pán prstenů“. • Hora Taranaki – Podle legendy žil kdysi Taranaki s ostatními vulkány v poklidu a harmonii. Jednoho dne se ale rozhodl dvořit menší hoře Pihanga, což se stalo důvodem k ostré rozepři mezi Taranakim a Tongarirem. Spor skončil mohutnou bitvou, po níž se Taranaki musel od ostatních sopek odloučit směrem na západ k pobřeží, kde ho najdeme i dnes. Kvůli svému duchovnímu významu pro původní obyvatelstvo sopka nedávno dostala stejná práva, jako by byla příslušníkem maorského kmene, a patří mezi nejvýznamnější posvátná místa Nového Zélandu. • Jezero Taupo – Maorové považují ohromné jezero obklopené horami za bijící srdce celého severního ostrova. Jezero vzniklo přibližně před dvěma tisíci lety při sopečné erupci. Díky všudypřítomné geotermální aktivitě má Taupo celoročně příjemně teplou vodu, což je vítaný bonus – jezero můžete navštívit v kteroukoli roční dobu. • Rotorua – město síry – Název Rotorua pochází z maorštiny a znamená „druhé jezero“ nebo „jezero v kráteru“. Město se totiž nachází na březích stejnojmenného jezera, které vzniklo v kráteru vulkánu. Živá geotermální aktivita na tomto území nabízí k vidění vulkanické poklady, lákající geology z celého světa. Ve městě a přilehlém okolí naleznete hned několik lázeňských center. Složení pramenů je velice pestré, například vápník proti zánětům či hořčík proti bolesti. Místní lázně jsou jedny z nejlepších na léčbu revmatických obtíží a problémů s pohybovým ústrojím. )
„Všichni jistě více méně známe pocit, který nás občas přepadá, že to, co právě říkáme a děláme, říkali a dělali jsme už někdy dříve, kdysi dávno – že nás kdysi, před dávnými věky, obklopovaly tytéž tváře, předměty a okolnosti – že víme úplně přesně, co kdo vzápětí řekne jako bychom si na to náhle vzpomněli“. Z počátku byl tento fenomén součástí živých debat oblasti filozofie a medicíny. V psychologii byl zájem o déja vu vyvolán až koncem 19. století, nicméně byl vlivem vedoucího behaviorismu přehlížen, protože nebylo identifikováno dostatek stimulů a reakcí v chování, aby jej bylo možné zkoumat pomocí pozorování. Z toho důvodu byl tento fenomén považován za „symptom bez psychologické funkce“, a tím pádem bylo vědecké zkoumání odsunuto do pozadí a převládalo množství parapsychologických a psychodynamických interpretací. Za moderní éru vědeckého zkoumání fenoménu déja vu lze považovat období od konce 80.let 20. století, kdy došlo ke tvorbě definic a dotazníků k měření déja vu. Pojem déja vu se doslova překládá jako „již viděné“ (already seen), ale přitom se jedná o pojem, který odkazuje na jakoukoliv „déja“ okolnost, a tudíž se tento pojem spíše používá pro označení již prožito (already experienced). Pojem déja vu se tedy využívá a považuje za obecné označení takového typu prožitku. Pro různé konkrétní typy se dá poté využít označení a zařazení pod tzv. „déja zážitky“. Celkově se slovo „déja“ používá pro označení již (already) a druhé slovo k tomu spojené odkazuje na konkrétní subtyp „déja zážitků“. Výskyt déja vu… Carl Gustav Jung se domníval, že déja vu je produktem „kolektivního nevědomí“. Sám prý tento pocit zažil při své cestě do Afriky: při pohledu z okna jedoucího vlaku nabyl přesvědčení, že už na tomto místě někdy byl. Jungův někdejší učitel Sigmund Freud ovšem nesouhlasil. Byl naopak přesvědčený, že déja vu prožíváme proto, že si z našich snů nebo potlačených vzpomínek vybavujeme podobné děje či představy. Psycholog Arthur Funkhouser se zase pokusil rozdělit déja vu („již viděno“) do tří kategorií: déja vécu („už jsem zažil či prožil“), déja senti („už jsem se tak cítil“), déja visite („už jsem navštívil“). V počátečních letech zájmu o tento fenomén nebylo déja vu považováno za běžný jev, ale bylo klasifikováno jako porucha, iluze nebo halucinace paměti, tedy jako patologický fenomén. Výsledky různých studií ale prokazují, že déja vu nepatří mezi patologické jevy, ale naopak se jedná o jev velice častý u neklinické populace. Déja vu je tedy dnes považováno za neškodnou zkušenost, protože nevede k narušení chování po jeho prožití či k narušení schopnosti normálně fungovat, přičemž v zásadě po prožití zůstane jen pocit údivu. Jak a za jakých okolností vzniká déja vu? Déja vu se vyskytuje nejčastěji jako krátký prožitek trvající několik vteřin, jen velice málo se objevuje v trvání půl minuty až několik minut. Delší trvání déja vu prožitku je spíše typické pro klinickou populaci (lidé trpící schizofrenií). Ze studií vyplývá, že kdo už jednou déja vu prožije, s největší pravděpodobností jej prožije ve svém životě znova. Existuje rozdíl ve frekvenci výskytu déja vu mezi muži a ženami, a to takový, že vyšší výskyt je u žen než u mužů. Existuje více vysvětlujících teorií, co vlastně déja vu je. Od parapsychologických, kdy je déja vu definováno jako schopnost jemného náhledu do budoucnosti, po ty více pragmatické, kdy se soudí, že jde o krátké selhání komunikace mezi oběma hemisférami mozku, způsobené například únavou, stresem nebo jiným psychickým vypětím. Nedominantní strana mozku zašle informaci té dominantní s lehkým zpožděním, dominantní strana tím dostane tuto informaci 2x, nejprve přímo ze smyslových orgánů a poté znovu od nedominantní strany. Normálně tento proces probíhá současně. Většina výzkumů zkoumání fenoménu déja vu se snaží tento fenomén vysvětlit, ale i přesto stále neexistuje jasné vysvětlení, čím je tento prožitek spouštěn, jakou má tento prožitek odezvu na lidské chování a k čemu slouží. Právě neurčitá povaha fenoménu poskytuje „úrodnou“ půdu pro různé teoretické spekulace, co tento zážitek vyvolává nebo jakým způsobem funguje. Déja vu není prožitek, který by samotný způsoboval modifikaci v chování, ale jedná se o zkušenost, která může být fenomenologickou pomůckou pro vytváření vědomí o zážitcích. Hodnota déja vu spočívá v tom, že pomáhá jednotlivci přetvářet a znovupoznávat jeho vědomý stav a zvyšovat povědomí o jeho fyziologických zkušenostech o prostředí. Déja vu a časová perspektiva Časová perspektiva je často nevědomý proces, kdy nepřetržité osobní a sociální zkušenosti jsou přiřazovány časovým kategoriím nebo časovým rámcům, které pomáhají těmto událostem dát řád, souvislost a význam…Tyto časové perspektivy se využívají při kódování, ukládání a vybavování si zkušeností. Rozlišují se tři základní časové dimenze – minulost, přítomnost a budoucnost. Většina lidí se pohybuje ve všech dimenzích, protože tyto dimenze představují spíše kontinuum, a proto jen málokdo využívá pouze jednu časovou dimenzi. Dále rozlišujeme pět typů časové perspektivy: negativní minulost, pozitivní minulost, hédonistická přítomnost, fatalistická přítomnost a budoucnost. Lidé, kteří se soustředí na negativně vnímanou minulost často myslí na smutné zážitky z minulosti a pamatují si hlavně nepříjemné události, traumata a minulá zklamání. Naopak lidé, kteří se soustředí na pozitivně vnímanou minulost, věnují pozornost především dobrým minulým zážitkům a vyznačují se sentimentalitou k minulosti. Lidé, kteří se hédonisticky soustředí na přítomnost, těší prožívání „tady a teď“ a to bez ohledu na důsledky jejich činů. Lidé s fatalistickou koncentrací na přítomnost se vyznačují bezmocným a beznadějným přístupem k budoucnosti a k životu, který vyvěrá z přesvědčení, že nejsou schopni ovlivnit budoucnost, protože vše je závislé na osudu. Ti, kteří se soustředí na budoucnost, naopak přikládají velký význam plánování, formulování a dosahování cílů. Nejvýznamnější časová perspektiva je hédonistická přítomnost. Tento typ je definován, jako plná koncentrace pozornosti na „tady a teď“ kombinována s tím, že člověk vnímá hodnotu každého momentu a jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Tato dimenze je charakteristická orientací na potěšení, prožitek a vzrušení. Pro ty, kteří preferují hédonistickou orientaci na přítomnost platí, že nepreferují konzistenci, tj. nemají tendenci zakládat své reakce na příchozí podněty podle předchozích očekávání, závazků a rozhodnutích. Naopak kladou důraz na novost, což je tendence být přitahován k neznámým stimulům, hledat nové podněty a zamezovat monotónnosti. Fenomén déja vu patří mezi prožitky, které jsou nezvyklé, neočekávané, neznámé a mnohdy způsobují pocit nejistoty. Časová perspektiva – hédonistická přítomnost – je charakteristická právě soustředěním se na prožitky „tady a teď“ a přijímání nových příchozích podnětů, i neznámých stimulů, a to bez ohledu na následky do budoucna. Lze tedy předpokládat, že neobvyklý prožitek déja vu bude zaregistrován, prožíván a přijímán těmi, kteří mají tendenci k časové perspektivě hédonistická přítomnost. Pocity ve vztahu k paměti V nejširším slova smyslu lze paměť popsat jako „schopnost zaznamenávat životní zkušenosti“. Zaznamenaná informace prochází v paměti třemi fázemi: vštípením (kódováním), uchováním (retencí) a vybavením (reprodukcí). • JAMAIS VU – Jamais vu je jev opačný déja vu, dobře si pamatujeme a známe určitou skutečnost, objekt či jev, máme však při pohledu na ně pocit, jako bychom je viděli poprvé nebo jim přisuzujeme úplně jiný význam než předtím. Proto nelze jamais vu zaměňovat s amnézií, při níž se jedná o skutečné zapomnění. Jamais vu je pouze pocit naprosté novosti u věci, která je z naší vědomé zkušenosti běžná. Je navíc uměle vyvolatelným pocitem. Stačí třeba dostatečně dlouho psát nějaké slovo nebo pozorovat nějakou věc, abychom nabyli pocitu, že ji vlastně vůbec neznáme, nebo ji chápeme úplně jinak než předtím. Tento jev, společně s amnézií, doprovází člověka také při prvních momentech po probuzení z epileptického záchvatu. • PRESQUE VU – Presque vu je jamais vu velmi podobné, jde o pocit, že něco velmi dobře známe, dokonce se nám mohou vybavovat i vlastnosti a charakteristiky oné věci nebo pojmy či výrazy podobné jejímu názvu, ale i přesto nemůžeme danou věc najít v paměti. Tento pocit může být jen dočasný, dokud si nevzpomeneme. Zažívají ho snad všichni lidé. • AMNÉZIE – Nakonec je zde amnézie, což je naprostá ztráta paměti v dané oblasti. Může být způsobena těžkým zraněním mozku, traumatem, mozkovou chorobou nebo intoxikací látky, jakou je třeba alkohol.Pocity déja vu a jamais vu jsou také navozovány v experimentální kinematografii a video artu. V případě deja vu např. při rapidních montážích, kdy je nám v přívalu informací ukázán nějaký motiv (klidně i pouze na jednom snímku), který je poté zopakován na delší, zaznamenání schopnější dobu, navozující tento pocit divákovi. V případě dosažení pocitu jamais vu jde o nepřetržité, dostatečně dlouhé opakování toho samého motivu, dokud divák nezačne tento motiv chápat s jiným významem. Tento jev se hojně vyskytoval ve strukturálním filmu nebo letrismu. )
V dnešní složité době, kdy na člověka běžně působí současně mnoho podnětů, je lidské vnímání vystaveno mnoha vjemům, na což lidská mysl není vždy připravena. Naše vědomí na dlouhodobé působení tolika vnějších vlivů není připraveno. Organismus reaguje stresem, frustrací a úzkostí, což jsou diskomfortní pocity, které patří mezi hlavní faktory přispívající k současné krizi duševního zdraví. Z hlediska psychohygieny je nutné se zklidnit, hledat cesty, jak se s těmito pocity vyrovnat. Jednou z možností, jak docílit zklidnění a usměrnění mysli, jsou meditační metody. U tak mnohoznačného slova, jakým je „meditace“, se zdá hledání původního významu až nemožné. Budeme-li se držet konkrétního slova „meditace“ jako takového, dopátráme se pouze starších, často křesťanských či filozofických spisů, věnujících se rozjímání, uvažování, jakožto přesného překladu z latinského „meditativ“ – „úvaha“. Až s koncem 19. století se význam přenesl na různé východní duchovní pojmy, zejména z hinduismu a buddhismu. Tato „východní meditace“ se tak rozplývá ve více pojmech (dhjána, sati), původně z Páli, případně sanskrtu. Zajímavostí je, že v původních významech neexistuje užití slova meditace jako slovesa. Nemeditujeme, ale jsme ve stavu meditace. Meditace se v původním významu slova nedělá, ale pomyslně zve a vychází vstříc k tomu, aby se dostavila. Na druhém pólu stojí definice vyhlášených odborníků, nikoliv však vědců, ale meditačních guru, východních učitelů, kteří popisují meditaci jako stav harmonie s vesmírem, s okolím, se svým tělem, sám se sebou. Jde o stav ne-já, bez přání, bez toho, abychom někam šli, který nastává, když jsme tady a teď, jen jsme. Poměrně kontroverzní Osho, kterému však nejde upřít přiblížení východního učení západnímu člověku, říká, že meditace otevírá oči, ukazuje, že existuje i něco jiného, než logické a racionální vnímání světa. Umožňuje nám vnímat realitu celostně. Ukazuje, že svět není tvořen a žit jen tím, co vidíme, slyšíme a racionálně vnímáme. Meditace je v různých formách praktikována už 2500 let V Botswaně lidé praktikují rituální tanec. Tito lidé věří, že tanec aktivuje energii umístěnou u kořene páteře a vytvoří zážitek na bázi extáze. Mnoho skupin na africkém kontinentu praktikovalo rituální tanec spolu s pokřikem k vytvoření pozměněného stavu vědomí. V šamanismu je svatým člověkem Šaman, který posvátným zpěvem dosahuje transu, a který nabízí své znalosti a umožňuje uzdravení. Toto je široce praktikováno v Severní a Jižní Americe, Indonésii, na Sibiři a v Japonsku. Původní Američané procvičovali formu meditace podobnou té, jakou měla v Japonsku shikantaza. V zenovém buddhismu není neobvyklé, že shikantaza (jednoduše tiché uvědomění, bez komentáře čehokoli, co se děje tady a teď) může vést ke stavu, kdy nepociťujeme rozdíl mezi sebou a vnějším světem, či mezi myslí a jejím obsahem. Podle hinduistické filozofie a učení o józe existují jemné psychické smyslové orgány a určitá síla, nazývaná kundalini (hadí síla), umístěná u kořene páteře. V kundalinské józe věnuje meditující pozornost tomuto zdroji energie a díky koncentraci tuto energii probouzí. Pak se předpokládá, že energie cestuje po páteři přes šest center – čaker, ve kterých v každé fázi evokuje vyšší stav vědomí. Nakonec doputuje do sedmé čakry (korunní čakra) a meditující dosahuje stavu „dokonalého osvícení“. Metody meditace se však neomezují pouze na náboženství na východě, nebo na oblasti „primitivnějších“ společností, meditace byla již v dávných časech součástí křesťanství. Příkladem nám může být citace Philokalia sv. Nila: „Ten, kdo si přeje vidět, čím jeho mysl doopravdy je, musí se osvobodit od všech myšlenek, pak je uvidí jako safír nebo nebeskou modř. Useber svou mysl od běžného toulání a kolování venku a klidně ji veď do srdce pomocí dýchání a opakování následující modlitby – Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! – ve spojení s dechem“. Mezi nejranějšími křesťany cvičili pouštní otcové tiché opakování „Kyrie eleison“, které jim mělo pomoci dosáhnout stavu „očištěné duše“. Tichou modlitbu opakovali mlčky po celý den, až se stala spontánní a instinktivní jako jejich dýchání. Praktiky křesťanů jsou v jejich mechanice nerozeznatelné od mnoha praktik, které nazýváme meditací. V židovské Kabale se věří, že existuje několik úrovní reality s odpovídajícími úrovněmi vědomí. Většina z nás je omezena na nejnižších úrovních a žije velmi mechanický život svázaný rytmem svého těla a zvykem s malým vědomím naší existence. Skrze meditaci, podle kabalistického pohledu, jsme nejprve rozčarováni mechanickými hrami života a pak si vytvoříme základnu pro vstup do „vnitřního ráje“ (vyššího vědomí). Konečným cílem na cestě kabalisty je „devekut“ v němž jeho duše přilne k Bohu. Zde je už kabalista nadpřirozený světec, který unikl z řetězů vlastního ega a veškeré jeho chování je zaměřeno na to, aby sloužil Bohu. Meditace a bdělá pozornost jsou lékem téměř na všechno… „Přirozená léčivá síla uvnitř každého z nás je nejdůležitější silou v procesu uzdravování“. – Hippokrates Meditace založené na vizualizaci se také zaměřují na rozvoj soucitu, láskyplnosti, radosti a rovnováhy/kvality, které jsou reprezentovány vizualizovanými obrazy božstev. Mnohé z těchto vizualizací zahrnují představu, že božstvo vysílá světlo soucitu všem vědomým bytostem, které jim poskytuje pohodlí a čistí příčiny jejich utrpení. Praktici také vizualizují své vlastní utrpení, které má být prostřednictvím takové praxe transformováno či odstraněno. Tímto způsobem meditace založené na vizualizaci božství explicitně kultivují zdravé emocionální kvality. Proto se také očekává, že vzdělávání v těchto typech meditace zlepší emocionální pohodu a emoční regulační dovednosti praktikujících. Vizualizace také mohou vyvolat vývoj nových kognitivních schémat. Svým opakováním mohou tato nová schémata nahradit původní, obvyklá schémata obyčejné bolestné reality. Zhruba 90 sekund po zahájení meditace dochází ke zpomalení rytmu mozkové činnosti a objeví se alfa vlny. U zkušených meditujících mnichů se objevují dokonce theta vlny. Změny byly také prokázány v biochemických a fyziologických procesech hormonální aktivity, celého metabolismu a fungování orgánových soustav (vyšší činnost hypofýzy, štítné žlázy a ledvin, snížení hladiny kortizolu, zvýšení bílkovin, snížení tlaku, zlepšení u onemocnění srdce, zlepšení spánku), prokázala se i snížená spotřeba (cca 20 %) energie mozku. Co se týče změn fungování v mozku samotném, tak meditace má vliv na zpracování emocí – konkrétně zklidňuje činnost amygdaly. Meditující jsou údajně šťastnější, klidnější a vyrovnanější. Odpovídají tomu i daleko aktivnější centra mozku spojená s pozitivními emocemi – levý frontální lalok. Zen buddhismus – „škola Buddhovy mysli“ Rozšíření buddhismu v Číně se neslo především v duchu mahájány, která znázorňovala praktickou filozofii orientovanou především na potřeby obyčejných lidí. Zatímco v jižních zemích Asie často zdůrazňovala nadlidské cíle, kterých obyčejný smrtelník není schopný dosáhnout za dobu jednoho života, v Číně se toto učení neslo spíše v pojmech harmonie a přirozenosti, které jsou dosažitelné pro každého. I z těchto důvodů se pak v Číně objevila řada buddhistických sekt, kde každá z nich odrážela své vlastní zkombinování buddhismu s čínskou tradicí. Jedna z nejdůležitějších byla sekta čchan (japonský „zen“ je odvozen od čínského pojmu čchan, který je opět odvozen od sanskrtské dhjány, tedy meditace). Historicky se proto na čchan/zen buddhismus můžeme dívat jako na směs buddhismu a taoismu. V současnosti jde o formu buddhismu, která v západním světě získala tu největší pozornost, a to především díky japonskému zenovému mistru Daisecu Suzuki. Velkou roli sehrála jeho kniha Introduction to Zen Buddhism (Úvod do zen buddhismu) z roku 1934, ke které napsal předmluvu Carl Gustav Jung. Zen buddhismus hlásá, že všichni lidé jsou Buddhy od samého počátku a důvodem neuskutečňování své buddhovské podstaty je pouze nevědomost. Vzhledem k původní „buddhovské“ lidské podstatě je proto zen především aktem sebeobjevování. Známým faktem je také to, že učení zenu nemůže být uchopeno intelektuální myslí. Velká část zenu se proto zdá rozumově nesmyslná. V praxi zenového buddhismu jsou vedle meditace v lotosovém květu, známy především Kóany – paradoxní otázky prolamující pojmové myšlení a vedoucí k náhlému probuzení. Mniši zenu se řídí dost přísnými pravidly a podřizují se tvrdé disciplíně předepisované jejich mistry. Kázeň a přísnost se považují za prostředky k dosažení určitého cíle. V zen buddhismu jsou také velmi oblíbené různé verze řady obrázků nazvané Pasení vola symbolizující jednotlivá stadia duchovního výcviku nebo duchovní cesty. Již po tisíce let starobylá védská písma a velcí učitelé meditace hlásí, že každý může začít meditovat. Není důležité, kolik máme let, problémů, nezáleží na tom, jaké máme fyzické či psychické predispozice, každý z nás může bez problému začít meditovat. Meditace nás transformuje a vytváří z nás stabilnější osobnosti. )
Lidé se již v dávné historii snažili přiblížit se věcem, které nás přesahují prostřednictvím různých náboženství, technik, ale například v indiánské kultuře nejde ani tak o náboženství, jako spíše o soužití s přírodou a propojování se s tzv. duchy přírody. Celá oblast se úzce dotýká potřeby člověka naplnit svůj život, existenciálně se k němu vztáhnout, ukotvit svůj smysl a život k něčemu vyššímu, něčemu, co nás přesahuje. Ukazuje to, že člověk je tvor bio-psycho-socio-spirituální a touha po duchovní orientaci a růstu je aktuální u každého z nás (ať již rozpoznaná či nikoliv). Soudobě společenské nastavení individualistické, materialistické a na výkon zaměřené západní kultury podstatně opomíjí spirituální složku člověka. I ve vědách o duši člověka převažuje v současné době lineární, příčinně kauzální vysvětlení řady duševních potíží a značný biomedicínský důraz. To vede k tomu, že řada fenoménů a symptomů je patologizována a označována jako nemoc. Psychospirituální krize vzniká v době, ve které se duchovní a osobnostní růst člověka může vymknout kontrole a stává se chaotickým procesem. Pokud je tento proces podporován a správně dokončen, může být pro člověka velmi očistný a pomoci mu s emočními, somatickými a duševními problémy. Může poté dále duchovně růst a být zdravější, než předtím a zažít mimořádné stavy vědomí, které pak nemusí pro člověka znamenat něco natolik nevyzpytatelného. „Jde o epizody neobvyklých zkušeností, které zahrnují změny vědomí a změny percepčních, emocionálních, kognitivních a psychosomatických funkcí. V těchto epizodách je patrný přesah obvyklých hranic definice a prožívání vlastního Já, tj. posun k transpersonálním zážitkům“. Jaké jsou spouštěče psychospirituální krize? Psychospirituální krize je přirozenou a potenciálně vždy přítomnou formou duševního či duchovního rozvoje a sebeléčivých procesů, která zahrnuje zkušenosti neobvyklých prožitků a mimořádných stavů vědomí i psychosomatických fenoménů, které přesahují dosavadní sebepojetí člověka a narušují tak ohraničující funkce ega…Jedná se tedy o krize různé intenzity spojené s matoucími a stresujícími zkušenostmi, kdy se nám začínají dít „nenormální věci“. Pomyslná nádoba našeho ega již nemůže pobrat a zachytit sílu či psychosomatický rozsah některých zkušeností a změněných stavů vědomí, a to může být zdrojem velké úzkosti a strachu, který v důsledku celý transformační proces komplikuje a činí ho náročnějším a velmi stresujícím („zbláznil jsem se“ apod.). Jako by se organismus pokoušel růst za hranice programů, jež ho udržují v mezích obecně přijímané koncepce zdraví. Krize může být doprovázena silnými emocemi, tělesnými bolestmi, vizemi a často děsivými psychickými zážitky. Přesto je to očistný proces, který po dokončení zanechává jedince psychicky i duchovně zdravějšího, než byl kdy před tím. Zážitky, které provázejí duchovní krize, zcela určitě nejsou produkty nenormálních patologických procesů v mozku, ale jsou projevy psyché jako takové. Mnohé stavy, které tradiční psychiatrie považuje za bizarní a nesrozumitelné, jsou přirozenými projevy hlubinných sil lidské psyché. Jejich vynořování do vědomí, tradičně považované za příznak duševní nemoci, může být ve skutečnosti radikální snahou organismu osvobodit se od vlivu různých traumat, zjednodušit svoji funkci a vyléčit se svými vlastními prostředky – „Tvá slabost se může stát tvou největší šancí“. Prožitky psychospirituální krize umožňují nastoupit změny v životě člověka a jeho potenciální růst. Nejedná se o navrácení se ke starým vzorcům, ale v hlubokou osobní proměnu člověka. Krize nám přišla, aby přinesla obohacení a změnu. Když jsou ale přítomny silné bariéry ega, které je přísné a nepropustné, nebo okolí na naši proměnu nereaguje pozitivně, můžou být naše zážitky ohrožující. Obvykle se uvádí 10 forem psychospirituální krize. Každá forma má své obecné fyzikální, mentální nebo emoční komponenty, které jsou pro ni charakteristické. Jedná se o probuzení hadí síly Kundaliní, šamanskou krizi, aktivaci centrálního archetypu jako cesta k probuzení – návrat do středu, psychické otevření, otevření mimosmyslového vnímání, karmické vzorce nebo vzpomínky na minulé životy, posedlost, channeling, zážitky jednoty s něčím, co nás přesahuje, vrcholné zážitky, zážitky blízkosti smrti, zážitky setkání s mimozemskými bytostmi a UFO. Další techniky, které mohou vyvolávat jiné stavy vědomí můžou být jogínská a tantrická meditační praxe. Tři hlavní kategorie prožitků • Biografické zážitky – Člověk prožívá zážitky, které se týkají jeho celého života. Nejvíce jsou prožívány zážitky z raného dětství, veškeré nejvíce emocionálně napjaté situace: ztráta blízké osoby, tonutí, operace apod. Tyto zážitky byly a mohou totiž být pořád pro duši traumatické. Ve chvilkové regresi si vybavuje vjemy, příslušné emoce a tělesné pocity z nevědomí. • Transpersonální zážitky – Mohou se objevit obrazy, motivy, které nemusí souviset s životem člověka. Můžou se rozpouštět hranice sama sebe, člověk může vnímat démony, duchovní průvodce, historické situace a jiné mystické, paranormální zážitky. Může se identifikovat se stromem či zvířetem. • Perinatální zážitky – Souvisí s porodem, traumatem v období před porodem a během porodu, opět se může jednat o stavy, při kterých se jedinec identifikuje s mytologickými postavami, pocity z jiných kultur, týká se zážitků smrti a znovuzrození. Tyto zážitky jako průběh porodními cestami nás mohou traumatizovat, protože pocity jsou v nás ukotvené, ale jsou vytěsněné. Dalšími symptomy mohou být tyto: somatické prožitky podobající se životu ohrožujícím stavům, např. infarktu, předtuchy, zážitky parapsychologické a mystické povahy, slyšení nebo vidění toho, co ostatní lidé nevnímají (barvy, světla, zvuky, tvary), vjemy napojení na mytologické a archetypální postavy, fyzické bolesti, energetické prožitky v těle se velmi různí. Platí, že co je pro někoho zajímavá duchovní zkušenost a transformace, může u druhého ústit v duchovní krizi. Psychospirituální krize co do symptomů velmi připomíná duchovní transformační procesy u náboženských osobností různých kultur – např. známých křesťanských mystiků (Sv. Tereza, Sv. František, Sv. Jan). Literatura z východních kultur obdobně popisuje transformaci jogínů, lámů a jiných duchovních osobností. Stejně tak antropologická literatura popisuje transformaci šamanů ve všech přírodních kulturách lidstva. Často tyto symptomy připomínají bipolární afektivní poruchu, a to zvláště pro časté výkyvy nálad, které jsou pro psychospirituální transformace nebo krize typické. Šamanské duchovní cesty v procesu uzdravování a proměn Šamanismus nás učí, že jsme součástí přírody a tvoříme jednotu se vším živým. Ve světě šamanů se všechno, co existuje, považuje za živé. A všechno má duši. Duchovní aspekty všeho živého jsou vzájemně propojeny jemnou sítí – pavučinou života. Protože jsme součástí přírody, stává se ona sama naším pomocným duchem, který nám může mnohé napovědět – například jak můžeme znovu uvést svůj život do rovnováhy a harmonie. Šamanské krize, které se dají srovnat svým průběhem s psychospirituální krizí často probíhají jako skutečné, někdy život ohrožující nemoci, nebo jako reakce na traumatizaci. Zdůrazněno bývá fyzické utrpení a setkání se smrtí následované znovuzrozením. Elementy sestupu do podzemí se střídají se stoupáním do vyšších pater světa a setkání s duchovními průvodci. Často je popisován kontakt s totemovými zvířaty neboli zvířaty reprezentujícími osobní sílu jedince, a konfrontace s démony nebo zlými duchy. Tyto zkušenosti dávají šamanům schopnost vstoupit do mimořádných stavů vědomí a využít je pro nalezení léčivé kapacity a zprostředkování nových informací, které pomáhají při léčení. Šamanova cesta začíná obvykle spontánním duchovním setkáním, zpravidla ve snu, při těžké nemoci apod. V té chvíli člověk dosáhne tzv. první realizace, prvního doteku se svým nitrem. Jakmile se člověk poprvé dotkne své vnitřní spirituality, obvykle tuto zkušenost neguje, postaví se do opozice a sám před sebou vše popírá. Je to zcela přirozená reakce, kterou si musí projít každý sám. Jakmile se Vyšší Já ozve znovu, dochází k tzv. duchovní smrti – umírá křečovité ego a vlády se ujímá Nadjá. Smrt ega je však relativně bolestivým procesem, který podle šamanismu může trvat i několik životů, je zakončen probuzením Nadjá. Od chvíle, kdy v duši vládne Vyšší Já, dochází k různým transpersonálním setkáním. To, co šaman při těchto setkáních zažívá, by konvenční psychiatrie klasifikovala jako psychózu, neboť komunikuje s různými duchy, s dobrotivými i zákeřnými božstvy, s Universem atd. S vyspělostí šamana se rozvíjejí i jeho astrální schopnosti – nejen, že může komunikovat se světy, které jsou nám naprosto neznámé, ale časem v nich může i delší dobu pobývat. Hovoříme o tzv. astrálním cestování, kdy šaman může opustit své tělo i na několik dní. Jsou doložené případy jogínů i šamanů, jejichž těla i po několik týdnů nejevila žádné známky života, a přesto, po návratu z astrálního světa, ožila... „Široké spektrum spouštěcích mechanismů duchovní krize zcela jasně poukazuje na skutečnost, že připravenost jedince na vnitřní proměnu sehrává mnohem důležitější roli než vnější podněty“. – S. Grof )
Strana 3 z 8
Více videí